Onehdy jsem celou váhou došlápla na párátko ztracené v koberci, které mi zajelo víc než centimetr do chodidla. Uááá!

Promiňte mi ten zvěřinec, ale bolest jako prase, krve jako z vola. Nevěřícně jsem vytáhla párátko, dopajdala na balkon, kam jsem měla přes pokojík původně namířeno, a na celou vesnici zaječela: „Majooo, okamžitě domů!“ Osmiletá dcera totiž předtím tvořila na zemi a jako téměř pokaždé neuklidila své proprietky.

Skrze tu bolest mi došlo, že (ne)úklid dětského pokoje právě dosáhl mateřského vrcholu, respektive překročil hranice mé tolerance a trpělivosti. Jako náplast kupodivu nepomohl ani humor. Starý dobrý vtip „Proč máš všechny věci v pokoji na zemi? Gravitace, mami!“ mi ten den nepřišel vtipný. A usilovně jsem přemýšlela o tom, jak děti úspěšně motivovat k úklidu, a lze toho vůbec dosáhnout?

Začít u sebe

Říká se „bordel v bytě, šťastné dítě“, ale je tomu skutečně tak? Co když se nepořádek nelíbí dětem ani jejich rodičům? Vždyť se přece říkává i „spokojená matka rovná se spokojené dítě“. Tolik otázek k tématu ze života, že stojí za sepsání a hlavně za optání.

Podle psycholožky Terezy Odstrčilové nechtějí žít v chaosu ani dospělí, ani děti, které potřebují uspořádané, a tudíž předvídatelné prostředí, kde se budou snadno orientovat: „Když si děti hrají ‚na bydlení‘, pro své plyšáky a panenky tvoří krásné uklizené pokojíčky a domečky. Jejich přirozenou potřebu pořádku vidíme i na tom, jak se po čase rády přesouvají tam, kde je víc uklizeno – třeba z pokojíčku do společného obytného prostoru.“ Stejně jako my se i děti potýkají se syndromem hotelového pokoje. Doma se nám nedaří udržet pořádek, a když se dostaneme někam, kde je málo věcí a všechny mají své místo, cítíme se tam velmi příjemně, dodává psycholožka.

Za pravdu jí dává i odbornice na uspořádání prostoru Jana Zhořová, kterou lze nazvat českou Marií Kondo. „Pokud lidem nabídnu dva prostory, kde by měli trávit čas prací nebo odpočinkem, vždy si vyberou ten uklizený a uspořádaný. Přirozeně nechceme pobývat v chaosu a binci, jen ne každý ví, jak toho docílit.“

Jana pracuje nejčastěji s ženami, které chtějí udělat změnu k lepšímu a mít doma udržitelně uklizeno a trvale útulno. „Většinou dospějeme k tomu, že ani ony nezvládají, jak by samy chtěly, úklid svých věcí, kterých mají příliš. A dětem pak nemůžou předat fungující model.“ Mnohé děti tak vůbec nevědí, co přesně mají dělat, když slyší „Běž si uklidit pokoj!“, je to pro ně příliš abstraktní. V rodinách často chybí kladné vedení k úklidu – vysvětlit dětem, proč mají pořádek udržovat. „Je to ale pochopitelné, pokud tak nebyli vedeni ani jejich rodiče, kteří z vlastního dětství znají jen metodu cukru a biče.“

Uklizeno a neuklizeno – jsou podle Jany ale velmi široké pojmy. Pro někoho je to čistá podlaha, pro jiného prázdný stůl. Někomu vadí věci na kuchyňské lince, jinému poházené oblečení… Každý to máme jinak. Někdo hledá své hranice až v dospělosti. Zásadní je ale umět si je definovat – jak podle mě vypadá pořádek a jak nepřijatelný binec? Neméně důležité je pak nastavit hranice společně s dětmi. Uvědomit si a přijmout, že moje představa se nemusí shodovat s tou jejich a mnohdy ani s partnerovou. „Jdu s nimi ale vyjednávat, proto musím opustit své ideály. Cílem není prosadit vlastní představu pořádku, ale najít společné řešení,“ radí Tereza, jak předejít tomu, abychom pak v dospělosti nevzpomínali na vlastní mámu jako na neustále naštvanou kvůli tomu, že nemáme uklizeno.

Umět si vybrat

Kdy a jak začít vést děti k úklidu? Podle slavné italské pedagožky a vědkyně Marie Montessori má dítě potřebu řádu už v půl roce, kdy se necítí dobře v chaotickém prostředí. Právě Montessori přístup by nám, třebaže nejsme zastánci alternativního vzdělávání, mohl pomoct udržet pořádek (nejen) v pokojíčcích i do budoucna – tedy nehromadit věci a mít pro každou určené místo. „Omezit množství hraček je naprosto zásadní, byť se to možná jeví jako kruté řešení. Zároveň ale musíme dětem, jako jejich průvodci, vysvětlit a naučit je, že vlastnit něco rovná se starat se o to,“ vysvětluje dvojnásobná maminka Jana.

Mít v pokojíku jen takové hračky a věci, které mají rády a které zvládnou uklidit, aniž by jim to trvalo celou věčnost. A pokud to nezvládají nebo nechtějí dělat, pak si musejí umět vybrat, kterých věcí se zbaví. „Tímto rozhodováním je učíme něco nesmírně důležitého pro život, a to určovat si priority.“

Některé maminky minimalistky pomáhají svým dětem principem kus za kus. Pokoj ani nábytek totiž nejsou nafukovací a dvacet plyšáků už se tam opravdu nevejde. Chceš si nechat toho nového? Fajn, ale jednoho staršího dáš pryč, třeba dětem v nouzi.

U menších dětí je zásadní uklízet společně – využít dobu, kdy se ještě samy chtějí zapojit a spolupracovat, kdy si vytvářejí návyky do budoucna. A udělat z úklidu rituál, to znamená zařadit ho během dne mezi pravidelné dětské činnosti. „Když mají děti ustálený rytmus, je to pro ně mnohem snazší než stihnout nárazově rychle uklidit nebo ‚do té doby nepůjdeš ven‘,“ vysvětluje psycholožka.

O binci se nemlčí

Našim dětem je bezmála jedenáct a osm. Co když jsem jejich nejvhodnější vývojové „uklízecí období“ už prošvihla, ptám se obou odbornic. Mluvit o tom s dětmi, udělat z úklidu společné téma a opakovaně se k němu vracet – na to prý není nikdy pozdě! Čím jsou starší, tím víc mají argumentů, ale také víc chápou, jak to v domácnosti funguje. „A pořád je důležitá jejich vnitřní motivace. Proto je u starších dětí účinnější jít na to jinak než vyvolávat stres a pocit viny: ‚Podívejte, takhle to dál nejde. Potřebuju, abyste se o své věci starali sami a měli je v pořádku. Pojďme probrat, jak můžeme váš pokoj přeorganizovat. Jak by měl vypadat, aby vám tu bylo dobře? Uděláme to podle vás, ale tak, abyste snadněji nacházeli své věci, lépe je uklízeli a nemuseli jsme se kvůli tomu hádat.‘,“ ukazuje mi cestu Jana.

Vtahovat děti do rodinného dialogu o úklidu je důležité i v období puberty. Opakovat jim, co všechno je potřeba doma dělat, nerezignovat na dříve stanovená pravidla nebo je přenastavit. A obrnit se trpělivostí při společném hledání řešení, protože teenager vám nejčastěji odpoví, že neví, radí Tereza, která se zabývá i rodinnou psychoterapií. Jako rodič můžete reagovat třeba takto: „Chápu a respektuju, že je to tvůj prostor. Ale tvůj nepořádek má pro mě jisté důsledky, které musím řešit, a přitom je nechci nést. Takže co s tím? Budeš si víc uklízet? Nebo si začneš sám prát a žehlit?“

Při nastavování pravidel u starších a dospělých dětí můžeme použít i argument těžšího kalibru – nechceme mít doma mamahotel! Pokud žijeme v prostoru, o který pečujeme a platíme za něj, řekněme dětem, kde jsou naše hranice, za které už se nechodí. „Pokud naše velké děti chtějí, abychom je brali vážně, pak to dělejme i v tomto směru. Chápu, že studuješ a nevyděláváš si na bydlení. Proto se musíš zapojit do péče o naši sdílenou domácnost. Nebudeš-li to dělat, zvažme důsledky. Můžeme zaplatit paní na úklid, což bude znamenat, že ti přestaneme platit paušál na mobil,“ uvádí příklad Tereza.

Vydírat, nebo rezignovat?

Takové řešení má pro mě přijatelnou míru „vydírání“, které mnozí rodiče volí jako jedinou účinnou cestu, jak ukazuje naše výživná anketa. „Někteří rodiče jsou už zoufalí, mám pro ně velké pochopení. Kdyby jim fungovalo něco jiného, své děti nebudou vydírat – třeba tím, že jejich binec vyfotí a zveřejní na sociálních sítích.“ Podle Terezy by se ale měly děti, stejně jako jejich rodiče, doma cítit především bezpečně, nikoli pod tímto tlakem. Obecně záleží na tom, jak jim to podáváme. Jestli jako výhrůžku „Jestli si to neuklidíš, nejdeš ven, vypnu ti wifi…!“, nebo zda si s nimi promluvíme „Je potřeba, aby sis uklidila. A pokud to nestihneš, musíš odložit to, co jsi měla dnes v plánu.“

Důsledně trvat na nastavených pravidlech nás ale mnohdy stojí hodně sil. Můžeme jim stokrát opakovat, že se nikde nebude válet zmuchlané prádlo, protože do něj vkládáme spoustu energie. V pokoji vám nebudou plesnivět zbytky jídel. Na zemi nezůstanou ležet kluzké papíry, ostrá párátka nebo, nedejbože, jehly zapomenuté po vyšívání… Na ty už – za mě určitě – nelze rezignovat, byť je asi snazší chodit do dětského pokoje jen v botách s pevnou podrážkou, nebo vůbec. „Zavřít dveře a nevidět, co je za nimi, je snadný extrém. Ale extrémům je fajn se vyhýbat. V sedmnácti je určitě dobré respektovat, že dveře dětského pokoje lze zavřít. Ale jsme zase u toho, jestli jako rodič musím v takovém případě nést nějaké důsledky,“ dodává psycholožka a maminka tří dcer.

Zároveň ale varuje před „nálepkováním“, kdy z dětí děláme bordeláře a které mají děti obecně velkou tendenci přijímat. „Stejně tak bych se snažila vyhnout zostuzování tím, že jim říkáme ‚Vy špindíry, jak můžete v takovém bordelu žít?!‘, protože to jako motivace nefunguje. Jakmile mě někdo zahanbuje, jdu do obrany a hledám všechny důvody, proč se dotyčný mýlí. Pak už ale neřeším pořádek či nepořádek, ale vlastní sebeobraz.“

Pomáhat, ale nesloužit

A jak to dopadlo u nás? Když dcerka viděla zkrvavenou ponožku, její prvotní zděšení vystřídal tak velký pocit viny, že ani nemluvila. Nakonec jsme si vše vysvětlily, noha se zhojila a zatím jsem na další párátko chodidlem nenarazila. Ale pár korálků už se mi na bosou nohu přilepilo… A tak nezbývá než jim opakovat: „Můžu vám s úklidem pokoje pomáhat. Koneckonců, můžu to udělat i za vás. Ale pokud vám budu pořád dělat služku a skládat vaše oblečení, umývat vaše svačinové boxy a sbírat neviditelné věci z koberce, nezbyde mi už čas ani na společné předčítání, ani pomazlení před usnutím. Protože už se budu chtít věnovat něčemu jinému, třeba tatínkovi a sobě.“ Tohle u nás celkem uspokojivě zabírá. Zatím.

Jana Zhořová

Zabývá se uspořádáním a tvořením prostoru, speciálně domova. Lektorka a autorka knihy krasoprostor. Výtvarnice a maminka dvou dětí (8 a 5). www.janazhorova.cz

Mám jeden „trik“ při třídění věcí, který se v praxi osvědčil. Doma jsem ho použila už několikrát, třeba po Vánocích a narozeninách, kdy se dětem nakupily dárky a hračky se už nevešly na svá místa. Všechny věci z pokojíčku jsem vynosila na chodbu, zůstal jen nábytek. Děti měly za úkol vrátit jen věci, které opravdu chtějí. Nechala jsem je rozhodnout se, měly na to několik dní. Asi čtvrtý den jsem se jich zeptala: „To, co zůstalo na chodbě, už tedy nechcete?“ „Asi ne…“ Zůstaly tam samé „blbosti“, které si odněkud donesly. Samy se rozhodly, že jim nestojí za to nést je zpátky, že jim nechtějí věnovat svůj čas, péči ani místo v pokojíčku. 

Tereza Odstrčilová

Psycholožka se zaměřením na rodinnou a párovou terapii, maminka tří dcer (11, 7 a 4). www.psycholog-beskydy.cz

Doma je pro nás důležité především, jak vypadá náš společný prostor. S mužem trváme na tom, aby se na jeho úklidu dcery částečně podílely. Obsluha myčky, uklízení věcí z jídelního stolu, péče o domácí mazlíčky, kteří jsou v tomto hodně nápomocní. Děti se díky nim naučí pravidelně uklízet zvířecí „domečky“. Za svůj pokoj jsou dcery zodpovědné co nejvíce samy, můžou si samozřejmě říct o naši pomoc. A snažíme se respektovat jejich jedinečnost. Jedna dcera zvládá základní úklid rychle, druhá má velký problém uklidit si zmuchlané oblečení, zato ale ráda uklízí a umývá kuchyňskou linku. Je dobré dát si tu práci a hledat, za co můžeme své děti ocenit. 

Anketa: Je (ne)úklid dětského pokoje u vás doma velké téma?

A máte nějaký návod, jak přimět děti k úklidu?

Lucie (dcery 9, 8 a 6)

Je to vyčerpávající téma, někdy si připadám jako policajt. A pořád hledám míru. Nejvíc se nám osvědčuje nemilosrdně regulovat množství hraček. Pravidelně je vyřazujeme, posíláme jiným dětem. Někdy společně, jindy je vyhazuju sama. Na puzzle jedna police, na plyšáky jedna zásuvka. Chcete nového? Dobře, ale nějaký starý musí z domu, jinak se to nevejde. Prý když mají děti tolik hraček, že už je nedovedou uklízet, získávají pak hračky nad dětmi moc. A to není dobře. Občas pohrozím, že vyhodím vše, co se někde válí, ale většinou na to ani nedojde. Hladinu nepořádku je potřeba udržovat co nejníž, protože velký binec už je nad jejich síly. To pak nezbývá, než jim s úklidem pomoct. Dcery jsou ale za pořádek vděčné. Párkrát jsem jim uklidila, když nebyly doma, a vždy následovaly ovace. I jim je v uklizeném prostoru líp.

Eleni (dcera 15)

Zkusila jsem už všechno. Nakonec se držím toho, že „Mami, to je můj umělecký bordel, který nikdy nepochopíš!“. Jednou začas tam vejdu – zhluboka se nadechnu, poberu rychle vše, co by mohlo brzy začít žít vlastním životem, a rychle odcházím.

Markéta (dcera 7, syn 3)

Děti máme ještě malé, takže hračky a výtvarné potřeby jsou roztahané po celém bytě. Téma je to především moje, ostatním členům domácnosti je to většinou dost jedno. Někdy mě ale děti chtějí překvapit, zavřou za sebou dveře a se slavnostním „tadá!“ mě zavolají do uklizeného pokojíku. V naivních bezdětných letech jsem si myslela, že nejlepší bude vlastní příklad – že vás děti vidí uklízet a kopírují vás. Haha! Takže vydírání jako základ rodičovství. Nebo se tomu říká pozitivní motivace. Prý funguje změnit heslo na wifi a vydat ho až po úklidu. Takže jsme zase u toho vydírání! Naše děti ale zatím vlastní elektroniku nemají, takže nemůžu uplatňovat. Zeptejte se mě znovu za pár let.

Dalibor (dcery 18 a 6, syn 13)

Jsem taky trochu bordelář, takže u nás je to, upřímně, spíš manželčino téma. Jsem tolerantnější než ona, ale vadí mi, když nepořádek dětí zasahuje do společných prostor domu, a tím i do života ostatních. Neumyté nádobí, hromady flakonů ve sprše, cestička drobků od kuchyňské linky až k pokojíku… Tehdy jsem důraznější. U první dcery, když jí bylo kolem osmi, zabralo, až když jsem její neuklizené věci vyházel oknem. Ale celkově je to marnost a nejúčinnější je spolupráce – prostě uklízet s nimi. A důsledně nastavit laťku, protože dolů to jde vždy lehce. Pokud si mají uklízet sami, musí to být něčím vymahatelné – zabavením mobilu, zákazem počítače nebo pohádky, dokud nebude uklizeno. S věkem se to mění. Za ty roky jsem ale o něco víc obroušenější a dělám už jen lokální kontroly. Nevyžaduju úklid celého pokoje, ale třeba jen na stole, v poličkách… Dětem (a vlastně i sobě) jsem radil, když budou mít deset minut volných, ať se rozhlédnou po pokoji a vyberou si jen jedno místo, které za tu dobu trochu uklidí.

Iva (dcera 8)

Pokud není pořádek v pokojíku, nejsou výhody. Je to součást denní rutiny a jelikož jsem v tom důsledná, není toho na úklid moc. Sama jdu příkladem, ale stejně pořád narážím na odpor.

Klára (synové 21, 19 a 9, dcera 3)

Pokojíček si neuklízel nikdy! Špinavé ponožky schovával tak důmyslně, že by je místo městnání do skrýší a následného maskování zvládl odnést do koše na prádlo desetkrát. Při sběru špinavého nádobí jsem v jeho pokoji napočítala rekordních dvanáct hrnků s kvetoucími zbytky nápojů. Vyžvýkané žvýkačky lepil shora na skříň. Svačiny z jeho aktovky smrdutě pochodovaly po parketách... A pak se zamiloval. Své milé začal připravovat obědy a všiml si, že to generuje nádobí. Taky chtěl, aby se u něj v pokoji cítila dobře. „Kde skladujeme vysavač?“ hlesl nesměle… Dnes nejenom ví, kde najde vysavač, ale automaticky dokupuje tablety do myčky, hlásí poslední roli toaleťáku a sám si žehlí košile. Vydržte, matky malých dětí! Vyrostou. A zjeví se ta pravá motivace!

Hanka (syn 25, dcera 23)

Ve stadiu jisté zoufalosti (rozumějte, té mojí, ne jejich!), hlavně v době synovy puberty, mě zaujala takzvaná obrácená psychologie. Nechcete si uklízet? Fajn, nemusíte! Ale nebudu vám prát, žehlit, vařit, mýt po vás nádobí… nešlo to uplatňovat plně, protože by u nás asi brzy zazvonila sociálka, ale částečně jsem to aplikovala a fungovalo to. Stačilo počkat, až to dětem začne vadit a pak se začnou samy snažit. „mamko, už nemám žádné čisté tričko!“ „kde máme pračku, sušák a žehličku, víš. To zvládneš!“ kolegyně z práce mi občas říkaly, že jsem tvrdá matka. Ale byla jsem jen důsledná, abych dosáhla svého. A syn dnes umí pověsit prádlo tak dokonale, že ho vůbec nemusí žehlit.

Andrea (dcery 16 měsíců a 4 měsíce)

Mě to teprve čeká, ale mám následující plán: „Holky, máte tu binec a mně to vadí. Chápu, že se vám to nechce uklízet, když si zítra zase ty hračky vytáhnete, ale já to už nesnesu. Co navrhujete?“ Pokud by to nezabralo a nedomluvily bychom se, zkusila bych aspoň: „Tak si aspoň ukliďte hračky, na které bolí šlápnout. A od dveří k postelím udělejte dost širokou uličku.“ V maminkovských skupinách by mi asi vynadaly, že vychovávám „nevychované smrady“, ale to jsou moje hranice. Bude mi stačit, že to takto funguje, nepotřebuju uklízení pro uklízení. Ale upřímně – jsem zvědavá, co mi z toho zbyde, až jednou šlápnu na párátko!

Michaela (syn 13, dcery 11 a 8)

Měli jsme s dětmi dohodu, že je nechám být, ale jejich nepořádek nesmí přetékat z pokojíčků do bytu. Výsledkem je, že starší dcera začala uklízet kolem jedenácti let a pořádek si umí hezky udržet. Syn začal sám kolem dvanácti kvůli streamování – bylo mu nepříjemné, že jeho binec uvidí někdo online. Jeho představa pořádku se s tou mojí sice úplně nekryje, ale je to přijatelný stav. Jediné sankce jsou u nás za mnou vyprané prádlo, které válejí po zemi, přitom mě to stojí energii a péči. Proto už roky platí, že kdo neplní svůj díl práce (úklid oblečení), přebírá ten můj (posbírat, vytřídit, vyprat, vysušit, poskládat či případně vyžehlit, uložit). Začali jsme s tím, když bylo synovi osm. Ano, bylo tam riziko, že při praní něco obarví. Ale za mě je to pořád menší riziko než nadávat, vyhrožovat nebo vydírat. A ještě vtipná historka z loňska, kdy jsem se ptala syna, jestli dnes bude prát tmavé. „Ne, dneska peru růžové!“ Asi po týdnu jsme si každý vzali zpět svoji práci a funguje to.

Pavla (syn 21, dcery 17 a 14)

Uklízení se učí fakt blbě, mám to vyzkoušeno sama na sobě. Když byly děti malé, fungovalo jedině udělat z úklidu rituál. Ve stejnou dobu, většinou před spaním, a třeba s písničkou jsme pokoj společně trochu „učesali“. Pak se to dělo i beze mě. Teď už jim do pokojů příliš nezasahuju. Sama jim uklízet nesmím – běda, kdybych jim něco vyhodila! Jak říkala na přednáškách psycholožka Soňa Hermochová: „Bordel v bytě, šťastné dítě!“

ZDROJ: časopis Vlasta, www.psycholog-beskydy.cz, www.janazhorova.cz