Je nejstarší ze tří dětí. Vždycky musela být ta rozumná, trpělivá a chápající. Zamlada jí to nevadilo. Byla jedničkářka, s mladší sestrou si rozuměla a nejmladšího bratra zbožňovala stejně jako zbytek rodiny. Pak se Jana vdala a odstěhovala. Léta se s rodinou moc nestýkala a příliš o ní nevěděly ani kamarádky ze střední. Z manžela se po porodu dcery vyklubal násilník a držel Janu ve zlaté kleci rodinného domu za Prahou dlouhých deset let. Bez kamarádek, bez rodiny. Jako zelená vdova nevydělávala, jen oprašovala domácnost a svého muže. Rodiče, bratra či sestru viděla jen o Vánocích.

Po rozvodu naděje

Nakonec utekla s dcerou a s jedním kufrem do malého krcálku do pražských Dejvic. Rychle si našla práci a začala pracovat na tom, aby se znovu víc stýkala s rodiči i se sourozenci. Jenže tvrdě narazila. Stala se z ní černá ovce rodiny, o které – jak se jí zdálo – nikdo neřekl nic hezkého. Natož její švagrová! „Jako by mě trestala za to, že dělám rodině coby rozvedená a chudá ostudu. Nesměla jsem se vidět ani se synovcem, který rostl jako z vody, a já mu nemohla jít popřát ani k narozeninám. Švagrová si to nepřála. Pak za mnou jednou přijel můj bratr a plakal mi na rameni. Že si se ženou nerozumí a že neví co dál. Byla jsem zmatená, já myslela, že žije na obláčku,“ vzpomíná Jana na chvíli, kdy se rozhodla, že zkusí ledy prolomit.

Na tebe nezbylo!

Když se konala velká rodinná sešlost u bratra na chalupě, dorazila na ni Jana s přesvědčením, že všechno bude dobré. Švagrová jen zářila a dávala na odiv, co všechno už si na letním bytě zařídili a jak krásnou zahradu jim ukrajinský zahradník zalevno obstaral. Když pak přinesla do altánu kávu, nalila všem, pak se podívala do konvice a na Janu a prohlásila: „Ježíši, na tebe už nezbylo! Tak příště!“ Jana se div nerozplakala. Matka jí pak za rohem řekla, ať se netváří kysele a nedělá scény, že se bratrova žena přece tak moc snaží… Od té doby už Jana na žádnou další rodinnou oslavu nedorazila. „Mám pocit, že o mě rodina nestojí. Bratr mi občas zavolá, ve spěchu mi něco povypráví a pak rychle hovor ukončí. Jako by měl strach, že ho někdo přistihne. Jsem snad prašivá?!“ zlobí se Jana.

Pohled terapeuta

Petra Jarošová, koučka, Stihlaaspokojena.cz

Hněv se objevuje jako nevědomý projev naší vlastní slabosti. Nikdy není projevem síly, protože silní si dělají, co chtějí, a jsou spokojení. Hněvivá reakce současně znamená, že nám dotyčný člověk ukazuje to, co nemáme rády samy na sobě a nechceme to vidět. A taky to, že nelásku k sobě samé do daného vztahu projektujeme. Jinými slovy co nám vadí na dotyčném, děláme my samy a neuvědomujeme si to.

Problém se ženou (v tomto případě se švagrovou) zároveň ukazuje na vnitřní konflikt s ženským archetypem, který obvykle představuje matka. Jestli se například ve vztahu s partnerem cítila jako oběť, pravděpodobně si tento návyk neseme do života i my. Pocit oběti potom přitahuje ubližování tak dlouho, dokud si jej v sobě nezpracujeme. Pocit nedostatku ochrany či ocenění ze strany otce či jiné mužské autority se opět projeví jako neschopnost navazovat zdravé vztahy. Nejlepší je tedy začít u rodičů a vyléčit v sobě vše negativní vůči nim. Jestliže se vám to doposud nepodařilo samotné, nejspíš je škoda času čekat, vyhledala bych odborníka.

Základní potřebou dítěte je dostat od svých rodičů pocit lásky, bezpečí, ocenění a důvěry v jeho schopnosti. Terapeuti říkají, že v plné kvalitě se to stane jen ve dvou procentech případů. Většina z nás se tak potýká s následky toho, že ani naši rodiče či prarodiče nedostali dost lásky. Ani jejich rodiče to zkrátka lépe nedovedli. Různá emoční zranění se potom nechtěně přenášejí na děti. Nebudeme-li na sobě vědomě pracovat, předáme je dál i my samy. Viry, o které nikdo nestojí a ubližují všem. Nemají nic společného se skutečnou osobností člověka, jen omezují jeho potenciál být šťastný a šířit pohodu do svého okolí.