Nevěra neznamená vždy konec vztahu

Nevěra není konec světa! příběhy skutečných žen, kterým změnila život

Na jednu stranu je pro všechny ideál věrný vztah, na druhou stranu víme, že je to spíš výjimka, když žádný z partnerů neklopýtne. A tak jsme se rozhodly, že se na tu tak moc skloňovanou nevěru podíváme z gruntu. Na co jsme přišly? Že to není buď a nebo. Nevěra tu je, ať chceme, nebo ne. Nejsme na ni připravené. Ať už jsme těmi podváděnými ženami, milenkami, nebo těmi, které skončily v náručí jiného muže, i když měly doma toho svého, obvykle nevíme, co dělat.

Píšeme ve Vlastě celý rok o manželství. O tom pevném až za hrob. O rozvodech. O vztazích na stará kolena. O láskách mezi ženami a o láskách mezi muži. O láskách, na které jsou potřeba tři. A jedno téma se v každém z nich vrací. Nevěra.

„Musí být tajná láska pokaždé odhalena? Má vášeň vždy jen omezenou trvanlivost? A jsou naplnění, která nám manželství, dokonce i to dobré, nemůže nikdy poskytnout? Jak máme udržovat nejistou rovnováhu mezi svými emocionálními potřebami a erotickými touhami? Co je vlastně věrnost? Můžeme milovat víc než jednoho člověka najednou? Pro mě jsou tyto otázky nedílnou součástí každého zralého, intimního vztahu. Bohužel pro většinu párů je krize z nevěry první příležitost, kdy o něčem z toho mluví,“ říká terapeutka Esther Perelová, která demaskuje nevěru, o níž vydala knihu Přehodnocení nevěry, kterou v češtině vydalo nakladatelství Jota.

Když jsem začala hledat ženy, které poznamenala nevěra, napsala jsem výzvu na Facebook. Prosila jsem, aby se mi do zpráv ozvaly ženy, které ji zažily v jakékoli formě, jako libovolný z těch pomyslných tří vrcholů milostného trojúhelníku. Po hodině jsem měla dvanáct zpráv, další den dalších sedmnáct. Napsaly mi kamarádky, o kterých jsem věděla, že je jejich manžel podvedl. Ale ozvaly se i ty, jejichž manželství jsem do té chvíle považovala za pevnější než skála. Známé, které mají díky nevěře děti, i ty, které kvůli nevěře přišly o rodinu. Ženy, které v životě postupně byly podváděnými, které podváděly a byly i těmi, s nimiž někdo někoho podváděl. U mnoha z nich jsem netušila, čím si prošly. Některé děkovaly za tu možnost si utřídit díky svým zkušenostem vzpomínky, psaly, že při psaní plakaly.

Nastal čas přehodnotit nevěru, protože každý z těch příběhů je jiný. A všechny mají sílu a nesou obrovské emoce. Všechny bez výjimky ukazují, že čas je milosrdný a hojí rány. A všechny ty příběhy potvrzují, že není zlá nebo dobrá nevěra, že nevěra je symptom, že i když se v tom v přítomnosti plácáme a nevíme, kudy dál, cesta se nakonec najde. Jestli v tom právě lítáte, možná vám vyprávění těchto žen pomohou vidět věci jinak.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Manžel se mi v posteli protiví, doufám, že si najde milenku

Nežiju s pocitem, že jsem rozbila rodinu

Dá se říct, že nevěra jako taková mi dala životního partnera a otce mých dětí. Znám ho už 20 let, znám i jeho bývalou ženu, byli jsme všichni kamarádi. On měl ve vztahu krizi, dlouhodobou. Já jsem byla po rozchodu dlouhodobého vztahu. Dělala jsem mu vrbu, radila a pomáhala, jak řešit tu krizi. Trávili jsme spolu hodně času, dvakrát týdně trénink v tanečním souboru, divadelní projekty… Zvrtlo se to, zamilovali jsme se. Dlouho to bylo nevinné, rozuměj bez sexu. Ale posledních pár měsíců před jejich definitivním rozchodem došlo i na něj. Ano, racionálně jsme měli jasno, on, protože měl malé dítě, chtěl kvůli němu zachránit rodinu. Žena už nechtěla, iniciovala rozchod a on souhlasil. Nebýt našeho vztahu, jeho nevěry, asi by o vztah s ní víc bojoval (udělal to už dvakrát předtím). Tentokrát to přijal hned. Já jsem v tu chvíli získala muže a čtyřletého syna. Zpětně si myslím, že by jejich vztah, pokud by ho zachovali, vydržel jen o nějakou dobu déle, ale k rozchodu by dříve či později došlo, znám je oba dobře a dlouho. Neshodovali se v zásadních náhledech na život. Rozhodně nežiju s pocitem, že jsem rozbila rodinu.

Sabina, 38 let

Čtěte také

Iva Hadji MOUSSA miluje léto

Čtěte také

Glosa Iva Hadji Moussa: Jak zpomalit léto? Všímejte si ho!

Co mi dala nevěra?

Několik dobrých přátelství, z mnoha milenců se stali mí dlouholetí kamarádi. Ve většině případů mi nevěra dala taky skvělý sex, poznání mnoha jiných exotických kultur a sociální kapitál, kontakty, které bych jinak neměla. Taky vědomí, že tráva není jinde zelenější, tedy větší respekt k partnerovi doma, když došlo na zklamání z milence. Nevěra mi dala i poznání sebe sama, sebereflexi, ať už přímou, nebo nepřímou, každý vztah člověka nějak posune.

Lada, 34 let

Můj vztah díky nevěře vyzrál

Nevěra je slovo, které má nádech zrady, pro mě však byla světlem na konci tunelu v naprosto neřešitelné partnerské situaci, ze které z mnoha důvodů nebylo možné jen tak vystoupit. Ať to zní jakkoli, můj pohled na partnerství jako takové to obohatilo, nevěra mě naučila, že si musím umět hlídat svoje hranice, trvat na svých potřebách a neupozaďovat se neustále na úkor a ve prospěch druhého. I přesto, že se jedná o zraňující zkušenost pro všechny zúčastněné, můj vztah tím vyzrál.

Jana, 37 let

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bez alkoholu nevydržím ani den, stydím se s někým poradit

Blanka (42 let): Naučila jsem se mít ráda

Než se vyjádřím k tomu, co mi nevěra bývalého manžela dala a kam mě posunula, chtěla bych říct, že jsem se rozvedla hlavně z toho důvodu, že bývalý byl silný manipulátor. A že nevěra rozhodně nebyla hlavní důvod rozvodu. Jeho nevěra mi postupem času dala impulz k tomu, začít na sobě pracovat, naučit se mít se ráda. Nebylo to ale hned, tak otázka pěti let, kdy jsem byla silně pod jeho vlivem, a i když jsem o jeho nevěře věděla, tak jsem ho pořád měla ráda a věřila mu… Bylo to pro mě nastavení hranic, co si ke mně může dovolit. Hodně se mi zvedlo zdravé sebevědomí, cítím se být krásná a sexy. No a těsně před rozvodem jsem našla útočiště v krásné náruči ženatého muže, se kterým se milujeme a prožíváme, co jsme oba doposud nezažili. I on mě učí být opravdovou ženou. Jo, život píše příběhy…

Jindra (40 let): Z úcty k mému muži i k mému příteli…

Je to více než deset let zpět. Bylo mi sedmadvacet let. Tehdy jsem byla na rodičovské dovolené, prožívala jsem zklamání v rozdílnostech přístupu k péči o dítě mezi mnou a manželem. Známí plánovali větší setkání přátel, které jsme rok předtím pořádali my s mužem, tedy jsem jim slíbila pomoc. S jedním z pořadatelů jsme si začali psát a telefonovat více a postupně jsme ladili detaily akce. Začali jsme se přátelit, měli jsme společný pohled na svět. Byl o deset let mladší, pro mě tehdy spíše mladíček, dospívající chlapec. Zřejmě právě proto jsem nebyla obezřetná a stalo se, že jsem k němu začala cítit zpočátku zmatené a postupem času stále silnější pocity náklonnosti. Abych to upřesnila, stává se mi, že se často platonicky zamilovávám, ovšem v jádru jsem v této oblasti dost konzervativní (ačkoli mě to možná někdy i mrzí) a svým emocím nedávám prostor vně.

Spíše jsem si tedy užívala příjemné pocity zamilování a krásného přátelství. Jenže situace se zintenzivňovala, čemuž samozřejmě napomohlo, že náklonnost byla oboustranná. Dlouho jsme se vídali ve zcela přátelském duchu, psali si dopisy, krásně ručně, do schránky, romantika jak blázen. Snažila jsem se svoji lásku k němu zahnat, nemyslet na něj, společně jsme mu hledali přítelkyni a dělali další blbosti. Celkově asi po roce a půl jsem cítila stále větší tlaky, touhu po něm. Být s ním. Téměř racionálně jsem se rozhodla, že takto to dál nejde, že trápím sebe, jeho i mého muže, který samozřejmě odklon mé pozornosti cítil. A že pokud myšlenky na něj nedokážu opustit, musím tedy zkusit opačný pól. Musím se s ním pomilovat, zkusit vztah prohloubit, posílit a uvidíme, kam se to posune dál. Situace byla emočně hodně napjatá, protože v té době jsme s manželem měli asi skoro čtyřletou dcerku a řešili těžkou krizi. Jednoho krásného víkendového večera se to stalo, byl to tak magický a láskyplný akt, že nás to oba naprosto ohromilo. Přisuzuji to tomu, že jsme si blízkost tak dlouho odpírali, až to vybouchlo jako ten nejkrásnější ohňostroj v Čínské lidové republice! A potom se konečně daly věci do pohybu.

Napětí se uvolnilo. On byl neskutečně trpělivý, laskavý, chápající a já rozbitá na kusy z náročného manželství, z mateřství a z jeho mládí. Hlava mi nedovolila uvolnit se do proudu toho krásného, co jsme tvořili. Díky uvolněnému napětí jsem ale na druhou stranu mohla vidět, že můj manžel má mnoho kvalit, které pod clonou frustrace nebyly viditelné. Ve světle rozchodu jsem si více než kdy dřív uvědomovala, že je otcem mé dcery a miluje ji, ačkoli jiným způsobem, než jsem mu to já naplánovala. Že miluje i mě a stojí při mně ve chvílích, kdy jsem tak protivná, že na něm nenechám nit suchou. Najednou nebylo vše tak snadné. S přítelem jsme o tomto všem hovořili. Chápal místo mého muže po mém boku, taky jeho roli otce. Navzdory svému věku byl maximálně chápavý, za což mu budu napořád vděčná.

Po asi půl roce se podařilo náš vztah rozvolnit, přestali jsme si psát, abychom nejitřili city, vídali jsme se dál, ale jen omezeně v rámci společných akcí. Po čase jsem manželovi o svém „románku“ řekla. Bylo to pro něj velmi těžké, na druhou stranu si mohl potvrdit, že to, když tehdy cítil, že ho opouštím, bylo správné a jeho intuice jej nezklamala. Přestože poté nastalo mnoho chvil, kdy jsem o našem manželství pochybovala, tento příběh jej velmi posílil (ačkoli z krátkodobého hlediska oslabil), a kdybychom to v té době ukončili, připravili bychom se o mnoho krásných i těžkých chvil, které jsme společně prošli, a náš vztah tím posunuli dál. Musím říci, že teď prožívám ve svém manželství radost, štěstí a naplnění. A vím, že to není samozřejmost.

Tento příběh jsem se rozhodla poskytnout z úcty k mému muži a k mému příteli, který mi zůstal blízkým ještě mnoho let poté, než si sáhl na život. Až do konce jsme si občas volali a sdíleli své trampoty, občas jsme zašli na kafe, což jsme si už mohli dovolit, jelikož uplynulo mnoho let, emoce i bolesti se obrousily a naše přátelství zůstalo. Ráda bych věřila, že jeho odchod z tohoto světa se mnou nesouvisel, tou dobou jsme měli všechno vyjasněné, byli jsme přátelé a on měl holku, dost báječnou, byli spolu šťastní. Samozřejmě si to vyčítám, že ten náš příběh byl jedním z mnoha, co mu na radosti nepřidal… myslím, že trpěl depresemi, ale odmítal to řešit.

Čtěte také

Víkendová chalupa nebo klid v bytě?

Čtěte také

Muž chce koupit chatu, já nechci mít dvě domácnosti

Kristina (39 let): Proč si myslíte, že vám by se to nikdy nemohlo stát?

Mně nevěra dala vědomí, že věřit v životě můžeš jen sama sobě. Žila jsem ve víře, že můj chlap je ten, za kterého můžu dát ruku do ohně. Jak se říká, že ve vztahu miluje vždycky jeden víc, u nás to byl a pořád je on. Asi i lidi kolem nás by spíš tipli na nevěru mě než jeho. Já extrovertka, snadno se seznamuju s lidmi všeobecně, ne že snadno balím chlapy! On introvert s problémy se projevit před cizími lidmi. Bez kamarádů, nikam moc nechodí. Takže jsem byla v klidu. A bum, jeden pracovní večírek, alkoholová smršť a úlet byl na světě. Jak mi pak řekla psycholožka: Proč si myslíte, že se vám to nemohlo stát?

A to je ono. Teď už vím, že věci se dějí. Dobré i špatné. Nejsem vyvolená a život není jen o tom, být šťastná. Je to o výzvách, že musíš něco překonávat. U mě šlo mimo jiné o poznatek, že děti jsou výš. Že svobodná bych odešla. Hned. Kvůli nim jsem zůstala. Ale taky už vím, že spoléhat se mám na sebe, že život se dokáže změnit během jednoho dne a že co tě nezabije, tak fakt posiluje. I když to bolí. Jinak jsem si ještě přečetla tu diskusi pod tvým facebookovým statusem. No, tak to je přesně ono, jak jsou tam některé dámy nekompromisní, že nevěra není NIKDY odpustitelná. Je to lež, ztráta důvěry. A kdo to toleruje, tak se bojí být sám, je nesebevědomý nebo má pokřivený morální kredit. Jé, jak já byla taky takhle chytrá! Protože žiješ v bludu, že tebe se to netýká. Hm. Tak týká, týká se to skoro každého. Nikdy neříkej nikdy. A nedělej chytrou. V tomhle to byla fakt škola. Ono je ti z toho fyzicky špatně. Já zvracela. Několik týdnů je peklo. Nemůžeš ho vidět. Já ho vykopala z bytu. Ale pak přijde lámání chleba a tam je tolik faktorů a je to o tolika věcech, že prostě nejde paušalizovat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Další dítě nechci, unavuje mě být služka a kojná

Anna (37 let): Vzorec milenka

Jak nad tím přemýšlím a těžko se to shrnuje, nebylo to jen jednou, že? Vzorec „milenka“ jsem si dala hned několikrát. Obecně vzato mi to pomohlo k tomu, že nikdy neříkej, že bys něco „ne“ nebo něco „jo“, protože pak může přijít situace, kdy přesně tomu budeš čelit. Prostě takové vyhýbání se kategorickým postojům. Zažila jsem díky tomu různé modely, jak chlapi fungují s dětmi. Zkušenost k nezaplacení. A pak samozřejmě tu lásku, s každým z nich v nějaké rovině.

Petra (35 let): Jsem za to vděčná

Nevěra pro mne jako ženu byla nálepkou citového strádání a chybějícího společného sdílení, respektu a tolerance v přežitém vztahu plném povinností. Pochopila jsem díky ní své chyby a ujasnila si, co přesně mi ve stávajícím nefunkčním vztahu vadí na obou stranách. Díky nevěře jsem dostala sílu a možnost bojovat za sebe, lásku a rodinu, která má smysl, když je celá a funkční. Jsem vděčná za příležitost, která v podobě nevěry přišla, neboť jsem našla víru, že vše může být jinak.

Jitka (45 let): Našla jsem víru v sebe

Co mi nevěra přinesla? Prvně nejistotu, poté víru v sebe sama, naději do budoucna, že zvládnu žít bez něj. A taky našeho Honzíka, byla jsem tehdy úplně na začátku těhotenství a myslela jsem si, že zvracím proto, že ta čína nebyla dobrá… I přes těžkosti a nevěru, která vlastně byla jen techtle mechtle mého muže s naší kamarádkou, jsem zvažovala odchod. Pomohla mi skvělá terapeutka, ukázala nám opačné pohledy toho druhého. A dívat se na sebe milujícíma očima toho druhého, to stojí za to, do toho jít znovu, nevzdávat ten vztah. No a můj muž je navíc výborný milenec a život má být hezký, ne?

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Manžel chce test otcovství! Kdo mu co napovídal?

Jana (36 let): Každý jsme potřebovali jít jiným směrem

Vzájemná nevěra byla lakmusovým papírkem, že můj tehdejší vztah přestal fungovat. Tehdy jsem to brala jako jeho zradu a své selhání. Teď na to koukám tak, že jsme potřebovali jít každý jiným směrem, jen jsme ještě neměli odvahu si to říct nahlas a do očí.

Jana (32 let): Byla jsem fakt sobecká a ubližovala lidem kolem sebe

V době mezi pětadvaceti a sedmadvaceti lety jsem měla postupně dva poměry se ženatými muži. V tom prvním případě to byla velká fyzická přitažlivost, prostě obrovská energie mezi námi, které si nešlo nevšimnout. Že je ženatý a má dítě a je o skoro jedenáct let starší, jsem zjistila až po pár hodinách intenzivního povídání. Tehdy mi říkal, že s manželkou je jen kvůli synovi (tehdy mu bylo devět let), že ona někoho má a celý ten vztah nefunguje. Věřila jsem mu, nebo spíš se rozhodla, že mu budu věřit. Náš vztah byl neuvěřitelně intenzivní, sex byl naprosto skvělý a z hlediska fyzičnosti to byl nejlepší sex, jaký jsem kdy zažila. Scházeli jsme se v jeho firemním bytě, občas za mnou i přijel. Po pár týdnech jsem zjistila, že chci víc, on ale stále tvrdil, že musí zůstat se ženou.

Dopadlo to tak, že jsme se v dobrém přestali vídat, ale dodnes jsme v kontaktu a ta energie tam hodně visí a naučila mě sebekontrole. Tenhle vztah mě posunul hlavně fyzicky, uvědomila jsem si, co v sexu chci, jak si o to říct. Další poměr už byl komplikovanější, protože šlo o člověka, který byl ve větší skupině našich společných známých. Ten pro změnu říkal, že manželku nemiluje, že to byl vztah založený obchodně. Ona bývala často mimo domov (byla na mateřské a pobývala u svých rodičů), my se ale scházeli v hotelích anebo tajně v bytě (firemním i doma).

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nesnáší švagrovou, bratr s ní nemluví. Přijde o rodinu?

Museli jsme hodně tajit to, že spolu máme nějaký vztah. Já mu tehdy moc nevěřila, že s manželkou jsou jen naoko. A popravdě jsem na něj postupně začala nahlížet jako na sraba a chudáka a ztratil pro mě atraktivnost. Místo aby přiznal, že si chce prostě jen užít s mladou holkou, tvrdil, že by se mnou moc rád byl naplno, ale že to nejde, protože majetek. Když jsme se definitivně po několika návratech po víc jak roce rozešli, byla jsem cynická, co se mužů, lásky a vztahů týče. Jsme taky v kontaktu a vím, že si po mně našel další, protože jsem viděla ty signály. Slečnu jsem chtěla varovat, ale bylo vidět, že je hodně zaláskovaná, a asi mi do toho nic nebylo. Každopádně už jsem věděla, že když budu chtít vztah založený na sexu, najdu si někoho, kdo to bude mít stejně, a netřeba do toho tahat city a řeči o svém druhém soukromí. S odstupem ale vím, že jsem byla fakt sobecká a zároveň ubližovala sobě i lidem kolem. Oba tyhle poměry doprovázely lži a tajnosti vůči lidem, které mám ráda.

Ztratila jsem víru, že existují věrní muži. Dodnes si říkám, jestli mě partner přece jen taky nepodvádí s nějakou mladou, co nehledá vztah ani lásku a jen jí imponuje, když má staršího zadaného muže. Mám problém věřit, zároveň vím jednu věc. Pokud by mě partner podváděl, chtěla bych to vědět a snažit se napravit důvod, proč to dělá. Našla jsem totiž konečně vztah, za který mi stojí bojovat. A vím, že můj současný a doufám partner už na furt je zcela jiný člověk než dva moji předchozí „partneři“…

Co inspirativního říká o nevěře terapeutka Esther Perelová?

• Lidé často v milostné aféře vidí traumatickou událost, po níž už není cesty zpět, a je ostatně pravda, že některé nevěry zasadí vztahu smrtící ránu. Jiné však mohou inspirovat ke změně, jíž bylo naléhavě zapotřebí. Zrada raní až do morku kostí, jenže rána se může zahojit. Milostné aféry se pro některý pár mohou dokonce stát produktivním způsobem hledání řešení. Věřím, že z krize kolem nevěry může vzejít něco dobrého, a lidé se mě často ptají: „Takže byste rozhádanému páru doporučila nějakou tu nevěru?“ A má odpověď? Spousta lidí má pozitivní, transformační zážitky, které se pojí ke smrtelné nemoci. Nevěru bych však nedoporučila o nic víc než si uhnat rakovinu.

• Motivy k nevěře se velmi liší, stejně jako reakce na ni a její možné následky. Některé aférky jsou důsledkem vzdoru. Jiné se pro změnu přihodí, když vůbec žádný odpor neklademe. Jeden člověk překročí čáru jen proto, aby si zašpásoval, zatímco druhý se snaží najít cestu ven. Některé nevěry jsou malicherné vzpoury, podnícené pocitem nudy, touhou po něčem novém nebo potřebou se ubezpečit, že pořád máme sílu. Jiné odhalují pocit, jaký jsme nikdy předtím nezažili – zdrcující cit lásky, kterou prostě nelze potlačit. Paradoxní je, že mnozí lidé se vymaní z manželství jen proto, aby ho zachovali. Když se ve vztahu objeví týrání, může být prohřešek produktivní silou. Nevěra někdy zní jako alarm, který nás upozorňuje, že si něco naléhavě žádá pozornost, nebo se z ní vyklube umíráček, který se rozezněl po posledním výdechu vztahu. Aféry jsou aktem zrady, ale jsou také vyjádřením touhy a ztráty.

• Na Západě dnes většina z nás prožije za život dva nebo tři významné dlouhodobé vztahy či manželské svazky. A někteří z nás to celé zvládnou s jedním a týmž člověkem. Když za mnou přijde pár po nevěře, často jim řeknu tohle: Vaše první manželství skončilo. Chtěli byste spolu uzavřít druhé?

• V malém kroužku snubního prstýnku jsou obsaženy značně protichůdné ideály. Chceme, aby nám vyvolený partner poskytoval stabilitu, bezpečí, předvídatelnost a spolehlivost – všechno ukotvující prožitky. A od téhož člověka očekáváme, že bude zdrojem úžasu, tajemství, dobrodružství a nebezpečí. Zajisti mi pohodlí i vzrušující život na hraně. Dopřej mi důvěrnost a zároveň novost. Dej mi kontinuitu i překvapení. Milenci se dnes snaží dostat pod jednu střechu touhy, které vždy měly oddělená obydlí.

• Naše individualistická společnost plodí prapodivný paradox: se vzrůstající potřebou věrnosti sílí i tendence k nevěře. V době, kdy tolik emocionálně závisíme na svých partnerech, mají milostné aféry nebývalý zničující náboj. Jenže v kultuře, která dává právo na individuál­ní naplnění a vábí nás příslibem šťastnějšího života, máme o to větší pokušení být nevěrní. Možná právě proto odsuzujeme nevěru víc než kdy dřív a současně se jí nebývale často dopouštíme.

Další zajímavé pohledy a názory na nevěru a způsoby, jak se v takové situaci zachovat a jak se s ní vyrovnat, najdete v knize Esther Perelové.

Manželé Parkánovi (vlevo) s dětmi u domu v Řepčicích a Charlie Soukupem, který se stal dalším obyvatelem domu.

Místa paměti národa: po stopách chalupářů z undergroundu v českém středohoří

Ve východní části Českého středohoří se můžete vydat po stopách mladých lidí, kteří na venkově hledali v době 70. a 80. let svobodu. Jejich příběhy ukazují tupou brutalitu normalizačního režimu, který jejich „baráky“ nechal zbourat.

Zatímco víkendové či letní cesty si Češi zamilovali už za první republiky, fenomén chalupaření je záležitostí poválečnou, kdy se daly v pohraničí koupit typické velké sudetské patrové domy s pozemky a veškerým příslušenstvím za několik tisíc korun. Právě takovou oblastí se stalo i České středohoří, nepříliš hornaté, ale neobyčejně malebné pohoří sopečného původu, tvořící pomyslnou hradbu mezi zemědělským středem Čech a industriálními oblastmi severočeských pánví.

Další boom chalupářství nastal s počátkem normalizace a byl považovaný za „vnitřní emigraci“ na chaty a chalupy jako únik před normalizačním marasmem. Vydejme se po stopách příběhů mladých lidí z prostředí, pro něž se vžil název underground. Na venkově v 70. a 80. letech nehledali jen únik, ale také prostor k životu ve společenství přátel, ke svobodnému sebevyjádření i různým kulturním aktivitám. Takové snahy ale v době normalizace vždy dříve či později narazily.

Dodnes udivuje, s jakou důsledností a zároveň jakousi tupou brutalitou si tehdejší represivní mašinérie počínala při svém úsilí vyhnat několik mladých rodin z domů, které si krátce předtím koupily a svépomocí opravovaly. Žádný z „baráků“, jak sami obyvatelé nazývali své domy, o kterých píší autoři Michal Šmíd a Ondřej Nezbeda na stránkách Magazínu Paměti národa, už dnes nestojí.

Čtěte také

Most přes rybník Vítek mezi Novou a Starou Hlínou na Třeboňsku

Čtěte také

Místa Paměti národa: Most u rybníku Vítek připomíná zradu heydrichiády i pohádky

Řepčice

Během roku 1976 brázdila úzké silničky Českého středohoří Škoda 100 a v ní dva mladé páry. Projížděly vesnice a hledaly dům, který by společně koupily. Na jaře toho roku estébáci pozatýkali členy kapely Plastic People of the Universe a řadu dalších undergroundových muzikantů a osobností. Schylovalo se k monstrprocesu a Parkanovi a Kubíčkovi patřili k lidem, kteří chtěli na venkov uniknout z dosahu pražských estébáků a zároveň najít místo, kde se budou moci svobodně scházet s podobně naladěnými přáteli. Nakonec se rozhodli koupit velký starý dům – bývalou hospodu v malé vísce Řepčice, malebně položené přímo pod středohorskými kopci Panna a Kalich.

Dům v Řepčicích při koupi Zdroj: Paměť národa
Hlavní budova byla dlouhá 45 metrů, obytné místnosti se nacházely v prvním patře, přízemí zabíraly chlévy a bývalý výčep s lokálem. O pár metrů dál stála stodola. V objektu nechyběl bývalý hospodský sál, kde chtěli noví obyvatelé pořádat koncerty svých oblíbených písničkářů a kapel. V prvních dvou letech ale vládl spíše program více pracovní než kulturní. Musely se udělat nové rozvody vody a elektřiny, vyměnit okna, vykopat desítky metrů dlouhá kanalizace, opravit střecha.

Přes den se proto většinou společně pracovalo a teprve večer se konaly přednášky, diskuse a koncerty. Pravidelně tu vystupovali Sváťa Karásek a Charlie Soukup, který se stal dalším obyvatelem domu, kapelník Plastiků Milan „Mejla“ Hlavsa se s Viktorem Parkanem snažil chovat včely. Pokusy o potravinovou a ekonomickou soběstačnost však dopadaly všelijak, Viktor Parkan například vzpomíná, jak pod vedením Sváti Karáska pěstovali na pozemku heřmánek s vidinou dobrého výdělku, když pak ale sklizenou a usušenou úrodu přivezli do sběrny, nestačili se divit – výdělek prý sotva pokryl náklady, o vynaložené práci nemluvě.

Včelaři Mejla Hlavsa a Viktor Parkán (vpravo) Zdroj: Paměť národa
Noví obyvatelé řepčické usedlosti i většina lidí, kteří sem jezdili, záhy podepsali prohlášení Charty 77 a brzy tak na sebe upoutali pozornost litoměřických estébáků. Výslechy a šikana se staly každodenní realitou, stejně tak jako snaha příslušníků zamezit všemi možnými způsoby příjezdu hostů. Jednou Parkanovi pořádali v Řepčici zabijačku, na kterou ale většina pozvaných nedorazila – policisté obsadili všechny příjezdové cesty a prostě je do vsi nepustili. Štěstí měl nynější biskup Václav Malý – řidič autobusu mu prý zastavil přímo u branky do statku mimo zastávku, takže perlustraci unikl.

Čtěte také

Klára Kolouchová se svou kamarádkou Janou Počtovou natočila film o svém výstupu na K2

Čtěte také

Klára Kolouchová o výstupu na K2, o stýskání po dětech a novém filmu

Chotíněves

Pamětníci z undergroundových „baráků“ většinou uvádějí, že se sousedy měli po překonání počáteční nedůvěry vztahy celkem dobré. Řepčická komunita navíc našla útočiště a pochopení i v Chotíněvsi, vesnici položené o pár kilometrů jižněji, v úrodné krajině, kde se svahy Středohoří sklánějí k polabským rovinám. Příběh této obce je v řadě ohledů výjimečný. Až do roku 1945 zde, tak jako v okolí, žilo takřka výhradně německy mluvící obyvatelstvo.

Po válce se právě v Chotíněvsi usadila komunita volyňských Čechů z Boratína, kteří sem pod vedením Jaroslava Opočenského přenesli i protestantský sbor. A na počátku 50. let se v nejtužších letech komunistického režimu podařilo nemožné – v roce 1951 si v Chotiněvsi postavili evangelický kostel. Pozoruhodná stavba, navržená architektem Barešem, stojí na západním okraji vsi.


V roce 1974 se stal místním farářem tehdy pětadvacetiletý absolvent Komenského evangelické bohoslovecké fakulty Zdeněk Bárta. Pro Paměť národa vzpomíná, že měl coby Pražák obavy, jak jej místní semknutá komunita přijme. Pomohla mu místní kurátorka sboru Marie Janatová. „Přesvědčila mě, že pokud se budu snažit poctivě kázat Kristovo učení, farníci mi porozumí.“

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Gruzie je krajina majestátních hor i UNESCO památek a vína

Zdeněk Bárta se znal a přátelil se Svatoplukem Karáskem, Alfrédem Kocábem a dalšími duchovními, kteří se dříve či později dostali do křížku s komunistickým režimem. Na faře, která se nachází asi kilometr od kostela poblíž zastávky Horní Řepčice (nezaměňovat s výše zmíněnými Řepčicemi ležícími o pár kilometrů dál), pořádal setkání „pondělníků“, kam jezdili lidé jako Petr Pithart nebo Alfréd Kocáb.

Do chotíněvského kostela si k nonkonformnímu faráři nakonec našly cestu i „máničky“ z Řepčic. Parkánovi zde měli svatbu, v kostele jim Zdeněk Bárta křtil děti. Kmotrem syna Havla se nestal nikdo jiný než Václav Havel. Na křest se prý dostavil zadem přes pole, aby se vyhnul policistům. Petra Parkánová vzpomíná, že se v roli kmotra necítil úplně komfortně. „Jak neměl svoje děti, neuměl je chovat, a tak našeho Havlíka držel jako prase kost,“ popsala se smíchem.

Svatba Viktora a Petry Parkánových v Chotíněvsi. Vlevo Sváťa Karásek Zdroj: Paměť národa
Další osudy řepčické komunity ale už tak úsměvné nebyly. Orgány se rozhodly nepohodlné elementy z usedlosti vyhnat. Trvalo jim to několik let. Jednoho dne Parkánovi s Kubíčkovými obdrželi úřední dopis, ve kterém jim komunistické úřady oznamovaly, že jejich dům vyvlastnily. Záminkou se mělo stát stádo divokých prasat, které ohrožovalo životy dětí ze sousedního Všeradiště, vzdáleného necelý kilometr. Pro tamní děti, které do té doby docházely na autobus do Řepčic, měl nově autobus zajíždět až do vsi. V cestě mu ovšem údajně stál bývalý zájezdní hostinec Parkánových a Kubíčkových.

Přestože podobných úzkých silniček a prudkých zatáček je České středohoří plné, komunisté nakázali dům zbourat. V červnu 1983 se za vraty objevila Veřejná bezpečnost následovaná StB a stěhováky. Bez svolení a bez milosti naložili věci zdejších majitelů a odvezli jim je do přiděleného bytu v nedalekých Litoměřicích. Obytnou budovu vyrabovali a srovnali se zemí. Bývalá stodola zůstala stát a po čase byla přestavěna na obytný dům.

Bourání obytného domu v Řepčicích Zdroj: Paměť národa
Parkánovi pak přesídlili do západních Čech, po roce 1989 se vrátili do Prahy. Že jablko nepadá daleko od stromu, dokazuje fakt, že děti Parkánových vlastní dům v obci Lukov na Slánsku a řadu let zde pořádali malý hudební festival Lukov Open.

Rychnov u Děčína

Z Řepčic se v našem vyprávění přeneseme o nějakých 20 kilometrů dál na sever, do Rychnova u Děčína. Stále jsme v Českém středohoří, ale ráz krajiny je jiný – namísto bývalých sopečných kuželů zde převládají táhlé hřbety a hluboko se zařezávající údolí s vesnicemi roztaženými často do délky několika kilometrů. Takový je i Rychnov, dnes spadající pod městečko Verneřice na Děčínsku. Centrum obce se nachází na náhorní planině – kdo by sem chtěl přijet vlakem, musí vystoupit v Těchlovicích v labském údolí a vystoupat nějakých 450 výškových metrů.

Mladí manželé Princovi Zdroj: Paměť národa
V roce 1976 zde koupili typický sudetský velký zděný dům manželé Jan a Květa Princovi. Oba vystudovaní vysokoškoláci, katolíci, kteří se seznámili během setkání v legendárním bytě manželů Němcových v Ječné 7. V roce 1976 řadu přátel pozavírali a ti, co zůstávali na svobodě, čelili čím dál intenzivnější pozornosti fízlů všeho druhu.

„Neměli jsme se kde scházet,“ uvádí Květa Princová hlavní důvod, proč se mladí manželé rozhodli dát dohromady všechny úspory, část peněz si půjčit a za 17 tisíc korun koupit zchátralý dům v odlehlé vesnici na severu.

Po pár měsících dřiny se dům stal alespoň zčásti obyvatelný a kromě manželů Princových se do něj nastěhovala Miluška Števichová, Zdeněk „Londýn“ Vokatý a později i písničkářka Dagmar Ptášková, později Vokatá. Kromě pražských hostů sem téměř každý víkend začali jezdit i noví přátelé ze severních Čech, hlavně z Teplic, Ústí nad Labem a Děčína, takže se Rychnov stal jakousi spojkou mezi Prahou a severem. Na Silvestra roku 1976, tedy těsně předtím, než bylo vypuštěno do světa prohlášení Charty 77, se v Rychnově konala silvestrovská oslava za účasti disidentů včetně Václava Havla.


Jan i Květa Princovi podepsali Chartu a kolotoč policejní šikany se rozjel i v odlehlém Rychnově (Květa vzpomíná, že „do Charty“ měli ve vsi klid). V červnu 1977 zde proběhl koncert Plastic People koncipovaný jako rozlučka s jejich kanadským příležitostným zpěvákem Paulem Wilsonem, který byl vyhoštěn z Československa.

To už nastaly policejní orgie naplno: zatýkání, rozvážení po lesích, prořezávání gum u zaparkovaných aut… Následoval soud a několikaměsíční věznění Jana Prince za „výtržnictví“. Do toho se v krajském komunistickém tisku rozjela kampaň o „hašišárně“ v Rychnově. Když pak dům načas osiřel, hodili estébáci dovnitř bombu se slzným plynem a učinili tak objekt téměř neobyvatelným. Že tam měly žít malé děti, nikoho nezajímalo.

Stát nakonec barák vyvlastnil pod záminkou vybudování zastávky a nové točny autobusu. V sobotu 28. května 1978 Princovým vypršelo ultimátum, které dostali k vystěhování z vlastního domu. Květa vzpomíná, jak ještě balila poslední věci, když se za okny domu ozval hluk. Shromáždila se tu skupina mužů v uniformách Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, dupali a pokřikovali na sebe, jako by si dodávali kuráž. Na zádech vojenské batohy, v rukou rýče, kladiva, lopaty.

Proč dům vadil komunistům

„Komunismus byl založený na závisti a na izolaci lidí, kteří se scházeli tajně. My jsme nebyli jediní, existovala spousta společenství, třeba katolíků nebo umělců. Většinou to byly izolované společnosti, málokdo se odvážil vystoupit veřejně a ještě do toho nedej bože přimíchat politiku. A to jsme udělali my, a proto to mělo ty následky, že nás stěhovali z místa na místo a tenhle dům zbourali.“
Příslušníci Lidových milicí a Veřejné bezpečnosti vtrhli do domu a začali kladivy rozbíjet nedávno opravené dveře a okna. Když Květa Princová viděla, jak milicionáři nesou do sklepa výbušniny, narychlo spakovala poslední věci a s manželem a dvěma dětmi nasedli do auta. Ve chvíli, kdy projeli první zatáčkou, uslyšeli za zády ohlušující ránu. Balvany létaly vzduchem na všechny strany. Jejich dům přestal existovat. Žádná autobusová točna na místě domu Princových nikdy nevznikla. Dnes na místě najdeme altán s nápisem Na Rychnovském rynku.

Manželé Princovi se snažili komunitu držet při životě i nadále. Úřady jim namísto zbouraného domu přidělily byt v domě na náměstí v nedalekých Verneřicích. Byt se pro větší setkání nehodil, ale velká půda v domě ano, takže i sem jezdily „máničky“ z Prahy a ze severu a pokoušely se nacvičit divadelní představení.


Po čase získali do pronájmu budovu bývalé fary v Robči u Úštěka, zase se opravovalo, zase sem na víkendy jezdili přátelé, pořádaly se kulturní akce i fotbalové zápasy, v pobořeném sklepě vznikla improvizovaná kaple. Skoro desetiletá anabáze manželů Princových po severočeských „barácích“ se pak završila v Mastířovicích poblíž města Štětí – tento dům jim pod záminkou zřízení skladu civilní obrany úřady zabavily v roce 1986.

Kerhartice

Aby byl výčet „baráků“ v Českém středohoří kompletní, zmiňme ještě dům v Kerharticích nedaleko České Kamenice, který v roce 1978 koupila skupina lidí scházející se původně v malostranské hospodě U Pavlánských. Zase šlo o velký patrový dům, kam se vešlo několik rodin, tento navíc stál o samotě asi kilometr od vesnice u křižovatky místních silnic. V dubnu roku 1981 se tu uspořádal na mnoho let poslední koncert Plastic People, kteří zde vystoupili s premiérou programu Co znamená vésti koně.

Přípravu provázely mimořádné konspirace, původní místo konání v Českém ráji bylo prozrazeno, a tak asi dva dny před samotnou akcí padla volba na kerhartický barák. Hrálo se v neděli v časném odpoledni asi pro stovku lidí, kteří dostali pozvánky. Konspirace tentokrát vyšla, koncert se uskutečnil bez pozornosti policie a všichni se v pořádku rozjeli domů. Pomsta však přišla záhy – za pár týdnů celý dům do základu vyhořel a už nebyl nikdy obnoven. Nikdo už tehdy nepochyboval, že za tím byla StB, oficiálně zůstal „pachatel neznámý“. Dnes místo zarůstá náletovými dřevinami.

Undergroundové baráky

Fenomén undergroundových „baráků“ je podrobně zpracován v knize rozhovorů Baráky, souostroví svobody autorů Františka Stárka Čuňase a Jiřího Kostura, věnuje se jim i několik dílů televizního seriálu Fenomén underground, který je dostupný v online archivu České televize. Pro naši aplikaci Místa Paměti národa tematickou trasu nazvanou Souostroví svobody po stopách undergroundových baráků v Českém středohoří před časem připravil Ondřej Nezbeda. Obsah najdete na webu www.mistapametinaroda.cz v sekci Doporučené trasy.

Tip na nenáročnou trasu

Případní výletníci si můžou projít krátkou nenáročnou trasu (délka asi 9 kilometrů), která je sice nezavede přímo na místa nejznámějších „baráků“ – ostatně žádný z nich už nestojí –, ale pomůže návštěvníkovi nasát něco z atmosféry kraje dosud nedotčeného turistickou komercí. Postrádá větší převýšení, je vhodná pro pěší, dá se projet i na horském kole.

Jako výchozí bod zvolíme železniční zastávku v Horní Řepčici (na trati Lovosice – Litoměřice – Česká Lípa). Hned u zastávky se nachází budova bývalé fary chotiněvského kostela, kde kněz Zdeněk Bárta pořádal svá setkání „pondělníků“. Po vedlejší silničce (a modré značce) po chvilce dorazíme do Chotíněvsi a hned z kraje vsi spatříme pozoruhodnou stavbu zdejšího evangelického kostela, postaveného v letech 1950–1951. U kostela je rozcestník turistických tras, my doporučujeme aspoň krátce zavítat do centra vsi, která návštěvníka překvapí svou zachovalostí bez většího a jinde tolik běžného narušení nevkusnou socialistickou architekturou českého venkova. Plným právem byla Chotíněves zařazena mezi vesnické památkové zóny.

Kostel v Chotíněvsi postavený volyňskými Čechy Zdroj: Post Bellum

Vrátíme se zpátky ke kostelu a odtud po modré značce pokračujeme mírným stoupáním k jihu, po kilometru nás čeká další rozcestník, odkud již uvidíme jeden z cílů naší cesty, rozhlednu na kopci Hořidla. Vydáme se k ní po žluté značce přes louku. Je volně přístupná a z vrcholové plošiny se návštěvníkovi otevře výhled na krásné panorama Českého středohoří, na jihu pak můžeme sledovat tok Labe a okolní rovinu s osamělými dominantami Řípu a Házmburku.

Vrátíme se zpět k rozcestí a po modré značce pokračujeme polními a lesními cestami, přes malebnou vísku Třebutičky až do Záhořan. Nad vesnicí odbočíme k další dominantě kraje, kostelu Nejsvětější Trojice. Jedná se o raně barokní sakrální stavbu typickou pro oblast Českého středohoří. Zůstala zachována do dnešních dnů (řada kostelů v regionu takové štěstí v minulosti neměla, třeba kostel v Rychnově a řadu dalších komunisté nechali zbourat). Opět se nám otevírá výhled jak na panorama Českého středohoří, tak i do Polabí. Přímo pod námi je železniční zastávka v Křešicích, odkud jezdí vlaky buď do Litoměřic a Ústí nad Labem, nebo opačným směrem do Mělníka, Všetat a Lysé nad Labem.


 

Podpořtě Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do Vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.