Ohromující scenérie Lofot a poměrně mírné klima, které tu panuje díky vlivu teplého Golfského proudu, ačkoli se nacházejí daleko za hranicí polárního kruhu, vám připraví dovolenou, na kterou nikdy nezapomenete.

Trajektem z Bodø

Ostrovní řetězec Lofot se skládá ze čtyř velkých ostrovů a desítek menších pustých ostrůvků. Od pevniny je dělí Vestfjord, přes který jezdí několik trajektů, jimiž jsou Lofoty nejlépe dostupné. Velmi oblíbenou cestou na ostrovy je plavba lodí z Bodø. Toto město bylo založeno roku 1816 a o svoje přežití bojovalo už od samého počátku. Rozkvět města nastal až v šedesátých letech 19. století, kdy se začal rozrůstat obchod se sledi.

Vyjedeme na kopec Mount Rønvik, odkud se pohodovou procházkou dostaneme na kopec Keiservaden (366 metrů). Odtud je fantastický výhled na všechny strany. Bodø máme jako na dlani a v dálce se můžeme kochat naším dalším cílem – Lofoty. Už při příjezdu se tají dech. Na konci plavby se před námi rozprostře působivá podívaná – jedno z nejpozoruhodnějších míst na ostrově, Lofotenveggen neboli „Lofotská zeď“, 160 kilometrů se táhnoucí masiv s vrcholky natěsnanými jeden na druhý tak, že vypadá jako jednolitá masa. Je to impozantní řada ostrých zubů zakusujících se do nebes a pevně svírajících drobné rybářské vesničky, které se tísní na pobřeží. A my najednou pochopíme, proč jsou Lofoty místem s tak magickým kouzlem.

Čtěte také

Mít rád své tělo je důležité

Čtěte také

Miluj své tělo. Proč je body neutrality víc než body positivity?

Vesnička Å

Lofoty jsou výjimečné také rybářským průmyslem. Každou zimu přiláká místo, kde se setkává Golfský proud se Severním ledovým oceánem, hejna tresek polárních z Barentsova moře, aby se tu třely. Tresky zase po staletí přitahovaly stěhovavé rybáře a zemědělce, kteří tu nacházeli volnou krajinu a úrodnou půdu, jež jim poskytovala kromě rybaření i další obživu. Ačkoli zásoby tresek v posledních letech dramaticky klesají, rybářství tu stále soupeří s turismem o pozici nejrozšířenějšího odvětví. Důkazem toho jsou dřevěné sušicí rámy na ryby, které tu stojí téměř u každé vesnice.

A jsme na ostrově Moskenesøya. Tam, kde končí silnice E10 protínající celé Lofotské souostroví, na úplném konci ostrova leží nádherná vesnice Å, což je příhodně poslední písmeno norské abecedy. Je to vskutku živoucí muzeum – chráněná rybářská vesnice se sušáky na tresky a pobřežím plným červených rorbuer. V roce 1120 nechal pro místní rybáře král Øystein postavit vůbec první stavení nazývané právě rorbu. Do té doby rybáři spali pod převrácenými loďkami. Tyto dřevěné sruby pro rybáře měly rozměry čtyři na čtyři metry, ohniště, zem z udusané hlíny a malý krytý vchod.

Čtěte také

Žena v menopauze a nechtěný únik moči.

Čtěte také

Proč ženy kolem padesátky odmítají sex? Příčinou bývá nejen nechtěný únik moči

Vesnice Å dnes žije hlavně z turismu, ale ve své době patřila k důležitým rybářským přístavům; až do 2. světové války se zde sušilo kolem 700 000 tresek. Čtrnáct loděnic, skladišť, rybářských chat, farem a obchodních budov z 19. století je součástí Muzea norské rybářské vesnice. Také se zde nachází nejstarší výrobna oleje z tresčích jater. V létě to tam praská ve švech, na konci září, jsme tu úplně sami. Díky tomu není problém najít místo na spaní a pohodlně zakempovat na parkovišti za vesnicí, což je v létě pravděpodobně nemožné.

Výhled na Reine

Vesnička Sorvagen, kam se vydáme kvůli místní knihovně, je stejně mrtvá jako Å. Po turistech ani památky, ale rybáři tu jedou. Nachází se tu Norské telekomunikační muzeum, to je ale zavřené. Tato vesnice byla původně teprve druhou norskou bezdrátovou telegrafní stanicí (1906). Máme štěstí, že zatím nám počasí víc než přeje.

Nad hlavou máme stále modrou oblohu, což v tuto roční dobu není vůbec obvyklé. I v létě tu často prší. Aleš v místním přístavu chytí dvě pěkné tresky, o večeři je postaráno!

Čtěte také

MFF KV 2022 - Iva Pazderková

Čtěte také

Odhalená záda ve Varech. Stříbro, andělská bílá, ale i rajcovní černota

V knihovně na internetu zjistíme nějaké informace o místních trecích. To je totiž jinak docela oříšek, protože Norové si se značením stezek hlavu moc nelámou a prostě je neznačí. Ať si každý, kdo chce, najde cestu sám. To má rozhodně spoustu výhod. Zároveň ale i nevýhod. Na internetu však dnes už najdete všechno a my tak zjistíme mimo jiné nezbytné informace k výstupu na vrchol Reinebringen nad vesnicí Reine. Stezka je jak pro kamzíky a výstup poměrně strmý – na necelém kilometru 450 metrů převýšení. Cestou potkáme partičku Čechů se spacáky, kteří nahoře spali. „Skvělý zážitek!“ pochvalují si, „Byla sice trošku zima, ale stálo to za to!“

To věřím… Reine je samo o sobě velmi fotogenické místo, ostatně jako snad jakékoli jiné tady na Lofotech. My k němu přijedeme v momentě, kdy se nad vesnicí zničehonic objeví duha. Ten pohled je tak neuvěřitelný, až je to trochu kýčovité. Ale vůbec nejkrásnější pohled na Reine a přilehlé okolí je stejně seshora! To by si opravdu neměl nechat ujít nikdo, kdo Lofoty navštíví.

Čtěte také

Balení na dovolenou je vždycky neoblíbenou součástí

Čtěte také

Pravidla na dovolenou. Voda, krémy, co si sbalit a jak ušetřit místo v kufru

Pláž surfařů

O kus dál, v Selfjordu, si připadáme jak na konci světa. Cesta tu zničehonic končí, kolem jen moře, hory a příroda. Jen lesy tu chybí. Kdysi tu rostlo mnoho stromů. Lidé však většinu vykáceli a použili na stavbu lodí. Dá se dojít až k „turisthytta“, k turistické chatě, která je samozřejmě zamčená. Pro členy stojí 150 NOK, pro nečleny 250 NOK na noc. O kus vedle si najdeme parádní místo na kempink. Jsme tu naprosto sami. Nafoukneme náš cestovní kajak a hurá na projížďku. Zpovzdálí nás nedůvěřivě pozoruje tuleň, blíž se ale neodváží. Večer oheň, ryby a nad hlavou hvězdy.

Na severních březích ostrova Moskenesoya leží několik písčitých pláží, které jsou dostupné pouze pěšky a jsou dokonale izolované od okolní reality. Jedna z nich, Kvalvika, je náš další cíl. Dozvěděli jsme se o ní díky jednomu páru Čechů, kteří její návštěvu doporučovali. Navíc tam je prý velmi zajímavá „chata“, nic víc nám ale neprozradili, prý uvidíme sami. Nebýt jich, vůbec to nenajdeme. Díky jejich popisu jsme ale zhruba věděli, kam jet. U silnice pak stála malá cedulka „Kvalvika“. Nic víc. Čeká nás tříkilometrová nenáročná procházka. Když překračujeme sedlo, rozprostře se před námi výhled na pláž.

Čtěte také

Rodina na horském výletě

Čtěte také

Poznejte Orlické hory! Přinášíme 3 tipy na dokonalé výlety

Na pláži kromě všemožného rybářského odpadu v podobě bójí, beden a různých odpadků nacházíme i velké vybělené velrybí kosti. A navíc najdeme i tu „chatu“. Kdybychom o ní nevěděli, zřejmě si jí ani nevšimneme, tak dobře splývá s terénem. Je to spíš taková hobití nora, ale naprosto kouzelná a se vším nutným k přežití. Je to pozůstatek po dvou surfařích, kteří sem přišli v září roku 2010 a zůstali tu přes zimu. A z toho, co jim vyplavilo moře, postavili tuto úžasnou chatičku. Klobouk dolů. A o tomhle se tu člověk nikde nedozví, je vůbec div, že u silnice byla alespoň ta cedulka.

Na vrchol Justadtinden

Po mostě přejíždíme na další ostrov Flakstadoy. I tady se nacházejí běloskvoucí písečné pláže Ramberg a Flakstad s modrozeleným mořem a rozeklanými vrcholky v pozadí. Člověku se ani nechce věřit, že se nachází daleko na severu za polárním kruhem. To nám ale velice chata. Vpravo dobře připomene teplota zdejší vody. Kvalvika Na koupání to rozhodně není.

Zajíždíme do vesnice Nusfjord, která spadá pod ochranu UNESCO. V létě živoucí muzeum s řadou svérázných umělců, nyní po sezoně absolutně klidný a vylidněný rybářský skanzen. V létě tu chtějí za vstup 50 NOK na osobu, teď je to zadarmo. Prohlédneme si starou kovárnu, pilu a skladiště a divíme se, že už to nemají pod zámkem. Nusfjord je považován za nejlépe zachovalou rybářskou vesnici v Norsku, která se rovněž pyšní archeologickými nálezy již z 5. století. Procházíme se malebným nábřežím s přístavními doky a kolem rybářských chat rorbu a není těžké pochopit, proč mnozí umělci toto místo pokládají za esenci Lofot.

Čtěte také

Turecko

Čtěte také

Turecko: Kebab a bazar s fejky? Ale kdeže! Ráj adrenalinu a panenská příroda

Na dalším ostrově, Vestvagoy, chceme vystoupit na vrchol Justadtinden, o kterém jsme se opět dozvěděli na internetu. Začátek treku má být v Hagskaret. Není tu ani cedulka, natož mapa, klasicky zase vůbec nic. Projdeme to tady, ale žádnou známku toho, že jsme správně, neobjevíme. Každopádně je tu super odpočívadlo s úžasnou vyhlídkou na Leknes, a se záchody. Uděláme si oheň, je krásný bezvětrný večer. Dokonce vidíme polární záři! A dokonce je slabounce zelená, což je pouhým okem vidět málokdy, zato na fotkách i bílá polární záře krásně zezelená.

Ráno je opět nádherně a my vyrážíme a doufáme, že jdeme správně. Naštěstí potkáme jednu paní, tak se jí hned ptáme:

„Je tohle cesta na vrchol Justadtinden?“ „Ano, je,“ odpoví. Jupí, trefili jsme se! „A jak dlouho trvá dojít na vrchol?“ „Záleží, jak rychle jdete. Mně to trvá tak hodinku.“

Poděkujeme a rozloučíme se. I s kochacími pauzami nám těch 6 kilometrů trvá přes dvě hodiny. Je to krásná nenáročná vycházka. Na vrcholu je úžasný výhled na Lofotskou zeď, která se tyčí všude kolem nás. Dáme si tu svačinu a vydáme se na zpáteční cestu.

Vikingové i Benátky

U vesničky Borg v 80. letech zdejší farmář náhodou vyoral základy 83 metrů dlouhého obydlí mocného vikingského náčelníka. Jedná se o největší sídlo z dané doby, jaké bylo ve Skandinávii nalezeno. Dnes se tu nachází největší vikingské muzeum světa Lofotr. Necelé dva kilometry dlouhá procházka po holých vrcholcích vede od náčelnického sálu – hlavní budovy ve tvaru obrácené lodi – přes pastviny až k zátoce. V létě tu kotví replika vikingské lodi, na zimu se ale schovává, takže teď je tu pusto, prázdno.

Čtěte také

Maroko

Čtěte také

Oceán, hory, pouště i rozmanitá kultura. Seznamte se s pestrobarevným Marokem

Kousek od Borgu je přírodní rezervace Eggum. Je známá hlavně díky rozvalinám pevnosti, což původně byla jedna z prvních radarových stanic, kterou Němci v severní Evropě postavili během 2. světové války. Po válce nechala norská vláda veškeré vybavení odvézt a po radaru zbyl jen otočný ocelový čep. Dá se odtud po pobřeží také dojít do vesnice Unstad, která je 9 kilometrů daleko, my se ale jen projdeme po okolí.

Další na řadě je rybářská vesnice Henningsvaer, která má honosnou a trochu přehnanou přezdívku „Lofotské Benátky“. Zdejší rybářský přístav je největší a nejvytíženější v oblasti, dnes je v něm vidět stejné množství výletních jako rybářských lodí. Zakempujeme před městečkem, kde Aleš opět zkusí své rybářské štěstí a chytí krásnou vypasenou makrelu. Rozjedeme gril, rozděláme oheň a pohodujeme. Není snad větší pochoutky než čerstvě vylovené ryby...

Ráno Aleš chytne ještě jednu makrelu a pak vyrážíme dál. Cestou se zastavíme na pláži. Chci tady jít ještě jeden trek na vrcholek Glomtinden. Bohužel ale přesně nevím, odkud se vychází. „Nevíte, odkud se jde na kopec Glomtinden?“ ptám se jediného chlápka, který se tu vyskytuje.

Ten jenom vrtí hlavou, neumí anglicky. Vzhledem k tomu, že Norové nevědí, co je to turistické značení, mám smůlu. No jo no, to je holt nevýhoda. Příště si to musím líp nastudovat!

Čtěte také

Berlín je skvělé město na zážitky

Čtěte také

Do Berlína na šakšuku, knedlíčky, lanýže, donuty a za uměním. Tento výlet je sen

Poslední štace

Vesnice Kabelvåg, ležící v zátoce asi 6 kilometrů od Svolværu, byla od dob Vikingů až do 20. století nejvýznamnější vesnicí Lofotských ostrovů. Založil ji ve 12. století král Øystein. Rybáři tu byli spokojení, a tak se osada postupně stala významným rybářským přístavem. Dřevěný kostel aneb Lofotská katedrála z konce 19. století je určen až pro 1200 věřících a dodnes je druhým největším kostelem v Norsku.

Světe, div se, mají tu jedno otevřené muzeum, to musíme svou návštěvou podpořit. Etnické Lofotmuseet je komplex několika budov, představuje tradici rybolovu a ukazuje expozice o místní kultuře i o staveních ve stylu rorbu. Sídlí na místě nalezení pozůstatků původních rorbu a pravděpodobně tu stálo první sídlo v polární oblasti. Také navštívíme Lofotakvariet, což je akvárium seznamující jak s živočichy, tak i s rostlinami žijícími v chladných vodách Atlantiku. Nejzajímavější je krmení vyder a tuleňů.

A pak už zamíříme do Svolværu, což je největší městečko, co jsme na Lofotách zatím navštívili. Kdysi se město rozkládalo na řadě skalnatých ostrůvků, ale prostor mezi nimi byl zasypán, aby vznikl umělý poloostrov. Jeden ze symbolů Lofot je Svolværský kozel, zvláštní dvourohá hora, která se tyčí nad městem. Odvážlivci šplhají rádi na vrchol a pak skáčou z jednoho „rohu“ na druhý. Skok dlouhý jeden a půl metru se považuje za jeden z největších adrenalinových zážitků v Norsku. Rozhodně nic pro mě.

Už je začátek října, a čím víc se po silnici E10, která protíná celé lofotské souostroví, blížíme k pevnině, tím víc přituhuje, i počasí se už začíná kazit. Jsme na konci Lofot a dlouhá severská zima už neodbytně klepe na dveře.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

hrad Kokořín

Čtěte také

Objevte krásu Máchova kraje. Přinášíme 7 skvělých výletů po středních Čechách