Jsme dospělé. Jsme vzdělané a úspěšné. S přehledem zvládáme kariéru, děti, pečení dortů a výmyk na kruzích. A pak se na návštěvu ohlásí máma nebo tchyně – a z nás se stanou malé holčičky, které se bojí, že to zase schytají za neuklizený pokojíček. Zdálo se na tohle téma trochu banální na velký text v časopise, ale že jsme se mýlily, na tom se shodly všechny ženy, které jsme oslovily, psycholožky, koučky, mistryně úklidu nebo "jen" ženy přispívající do naší ankety.

"To, jak se chováme v dospělosti, má hluboké kořeny, které nejčastěji pramení v dětství. Naši rodiče jsou naše autority a přirozeně se bojíme jejich soudu a nepřijetí. Když nejsem hodná – jako malá holčička zlobím a nemám uklizený pokoj – nejsem jejich lásky hodna. Pokud by nás v dětství odsoudili, nepřijali, znamená to pro nás konec. Ne nutně fyzický, i když do určitého věku taky, ale nepřijetí na psychické úrovni znamená nepřijetí sebe sama, svojí identity, toho, kdo jsem, když se vyvíjím, což je také devastující. Takovým chováním si tedy vynucujeme a dosycujeme nějaké nepřijetí z minulosti. Toužíme to vyřešit a tak zacelit tu malou ranku, která s námi roste," vysvětluje Jana Zhořová v hlavním tématu nové Vlasty.

Vladimír Michálek natočil řadu skvělých filmů, jako Zapomenuté světlo, Je třeba zabít Sekala, Babí léto nebo Amerika a k tomu několik televizních seriálů, videoklipů a divadelních her. Není to jen zkušený režisér, ale i psychoterapeut, který pomáhá lidem v různých životních situacích. Jak se k psychoterapii dostal? Pověsí režii na hřebík? To se dočtete v rozhovoru.

Kromě toho ve Vlastě najdete ještě spoustu dalšího čtení, tipy na péči podle vaši vlastní mapy vrásek, výborné recepty, zkrátka pořádnou porci čtení na celý týden.