Dlouhé roky jsem měla svůj starý dobrý malý černý telefon, normálně s tlačítky. Uměl spolehlivě psát zprávy, telefonovat, vzbudit mě, a dokonce i fotit, kdybych chtěla, ale já jsem toho moc fotit ani nechtěla. Nic víc jsem opravdu nepotřebovala, ale můj manžel Tomáš pořád tvrdil, že si musíme koupit telefony nové, že ty, co máme, už jsou k ničemu. On měl totiž stejný jako já a nejspíš se mu v práci chlapi kvůli němu smáli, tak před dvěma lety někde na internetu z Ameriky koupil dva ty nové, placaté. Nadělil nám je tehdy jako k Ježíšku, i když já bych mnohem radši za ty peníze dostala třeba parfém nebo víkend v lázních, ale už bylo pozdě mu to vykládat, když to koupil.
„Uvidíš, co to všechno umí, to budeš koukat,“ lákal mě Tomáš a tvářil se jak malý kluk, když dostane pod stromeček elektrický vláček. Ten svůj telefon taky začal hned používat, ale já ne, nechala jsem ho ležet v šuplíku v krabičce a zůstala u svého starého. Tomáš si nastudoval, co mohl, pořád si s tím hrál, fotil jak o život a v jednom kuse u něj a u počítače seděl. Nechápala jsem, co s tím telefonem v ruce pořád dělá, ale pak jsem zjistila, že to umí přehrávat rádio a může si do toho stáhnout knihy a taky tam má hry, tak už jsem se ani nedivila, že celé večery něco na tom displeji mačká. Proč ne, já zase koukala na televizi a bylo nám fajn.
No ale pak došlo už i na něj. Můj starý telefon se definitivně odporoučel, měl chudák nárok, spadnul mi už tolikrát a pokaždé se celý rozsypal, až jsem se divila, že pořád ještě funguje, když jsem ho zas sestavila dohromady. Bylo jasné, že musím vytáhnout poklad z krabičky. Bála jsem se, že se s tím novým nenaučím, ale vážně to bylo tak lehké, jak Tomáš říkal. „Prosím tě, to tě povede samo, to je úplně jasný a je to tam navíc napsaný,“ říkal mi a ukázalo se, že má vlastně pravdu.
Ke svému starému telefonu jsem tak cítila už jenom lítost, však jsem s ním něco zažila, ale spokojeně jsem používala ten nový. Naučila jsem se v něm hledat jízdní řád i poslouchat to rádio a číst knihy, a vůbec jsem k tomu nepotřebovala žádné zvláštní znalosti ani chytrost. Všechno by bylo v pořádku, kdyby jednou manžel nepřišel s prohlášením: „Svítí ti tam aktualizace, to si musíš udělat.“ Copak jsem věděla, o co jde? „Tak mi to, prosím tě, zařiď,“ řekla jsem a podala mu telefon.
Ne, nebylo to tak, že by při té příležitosti objevil moje tajné esemesky, co jsem si psala s milencem, to vůbec ne, žádného milence jsem neměla. Chvilku si s telefonem hrál u svého počítače, něco tam zkoumal a mačkal a pak mi ho vrátil, že už je to zařízené. Tak dík.
Vyřiďte si to s ním
Jenže druhý den ráno jsem chtěla zavolat svojí kamarádce Heleně. Našla jsem si v seznamu kontaktů na telefonu jako vždycky „Helča“ a zmáčkla takové to tlačítko, co tam vlastně není, co je jenom namalované. Telefon zvonil a Helča to zvedla, ale měla úplně jiný hlas. „Kdo volá?“ ptala se a já zmateně koktala: „Ahoj, Helčo, to jsem já, potřebovala bych ten recept s ořechama.“ Jenže ta paní na druhé straně řekla, že ona je sice Helena, ale nemá recept na nic s ořechama, a především že se neznáme. Tak jsem se omluvila, ukončila hovor a zkusila „Helča“ znovu. Ale zas to byla ona! Znovu jsem se omluvila s tím, že to blbne a že to teď už radši zkoušet nebudu, že je třeba nějaká chyba v síti. Ale odpoledne to bylo to samé. Celkem o nic nešlo, upekla jsem prostě jiný koláč, ale Heleně jsem se dovolat stejně chtěla. Jenže když jsem to zkusila druhý den, dočkala jsem se u té neznámé ženy úplně nečekané reakce: „Vy jste určitě Tomášova žena. To je trapný, že se takhle vymlouváte! Vyřiďte si to s ním, já mu to říkám pořád.“
Nechápala jsem, co tím myslí, ale ona nechtěla nic říct. Prý mi nebude nic vysvětlovat a na nic odpovídat a je jí trapné, že jsem ji vypátrala. Pak položila telefon a už ho nebrala, když jsem volala znovu. Nejradši bych se hned sebrala a běžela za manželem do práce, aby mi to vysvětlil, ale nebylo by mi to nic platné, řídí autobus a byl zrovna na cestě. Musela jsem to vydržet doma, i když jsem byla jako na jehlách. Konečně cvakly dveře a byl tady. Nenechala jsem ho ani si sundat bundu a hned se ptala: „Kdo je to Helena? Mám se tě prý zeptat!“ Bylo na něm vidět, že tuhle otázku nečekal, přinesl nákup jako vždycky a chystal se strávit pěkný večer se mnou a s telefonem. „Helena? No to je moje…“
Evidentně nebyl připravený, jinak by přece musel tvrdit, že ji vůbec nezná, a nevymýšlet si na místě nějakou výmluvu. „Kde jsi na ni přišla?“ ptal se, aby zamluvil moji otázku. „V tom pitomým telefonu!“ štěkala jsem vztekle a on nechápal. Stál tam na chodbě ještě v bundě a v botách, s taškou nákupu v ruce, a nevěděl, co dělat. Pak se beze slova zul a svléknul, došel do kuchyně a bylo na něm vidět, že se rozhodl. „Tak jo, když to chceš vědět, mám Helenu. Scházíme se už dlouho.“ I když jsem to vlastně už věděla, pořádně to se mnou zamávalo. Pořád jsem doufala, že to je nějaký zmatek, že se to všechno vysvětlí. Ale ne. „Nechtěl jsem ti to říkat, ale když už to víš, tak to víš. Chci se rozvést.“
Nevěřila bych mu
A tak jsme se opravdu rozvedli. Já jsem se sice snažila chvíli sama sebe přesvědčit, že spolu můžeme zůstat dál, ale pak jsem pochopila, že by to nedělalo dobrotu. Nemohla bych mu už nikdy důvěřovat. Na druhou stranu si ale myslím, že kdyby nedošlo k tomu telefonnímu omylu, tak by se to nikdy nestalo, protože Tomáš by se k rozvodu nikdy neodhodlal. Nic by mi neřekl, tu jeho Helenu by přestalo bavit čekání a bylo by po aféře. Ale stalo se.
Nechtěl mi tehdy věřit, že za to mohl ten telefon, pořád mě podezříval, že jsem Helenu nějak vypátrala sama, ale pak mi uvěřit musel. Vyzkoušel si sám, kam se zavolá, když se zadá „Helča“. A pak taky přišel na to, proč se to stalo. Já tomu vůbec nerozumím, ale bylo to prý takhle. Oba ty naše telefony měly nějaké společné číslo, ne telefonní, ale nějaké jiné, a jak tehdy Tomáš přes svůj počítač zařizoval tu aktualizaci, tak se nějak propojily. Zjistili jsme, že ten můj si říká „Já“, a když jsem chtěla volat svoji Helču, spojil se s tím druhým a volal Helču, která měla číslo uložené v manželově telefonu. Taky si s ní věčně psal, když jsem si myslela, že na něm hraje hry. Jak se to technicky stalo, na to se mě neptejte. Vím, že telefony spravit dokázal, hned tehdy, ale náš vztah už ne. A pak se mi někdo může divit, že nesnáším moderní techniku.
