Mezi spoustou časopisů si žena kupuje i ten váš, a tak si ho občas přečtu. A protože jsem se vždycky snažil být dobrý manžel, beru vážně, co si o ženách přečtu. Můj táta si mámy vždycky vážil a choval se k ní pěkně i v době, kdy o nějaké rovnoprávnosti nemohla být ani řeč, a oba mě tak i vychovávali. Na téhle stránce příběhů čtu většinou o tom, jak se muži chovají špatně, a věřím tomu, že někteří takoví jsou. Jenže co když je to zrovna naopak? Co když se špatně chová žena? Málokdo tomu věří a já se stydím o tom mluvit i před kamarády, jenom těm nejlepším je asi jasné, jak to u nás vypadá, i když si nestěžuju.

Se Sabinou jsme spolu šest let. Je krásná a krásná vždycky byla, pracovala v bistru, kam jsem chodil na oběd. Byl jsem pyšný, když jsem s ní začal chodit. Zájemců bylo dost, Sába na sebe vždycky dbala, chodila hezky oblečená a učesaná, jako by právě vyšla od kadeřnice. Já tehdy nepřemýšlel, jak to dělá, že je pořád tak hezká, prostě se mi líbila tak, že jsem se s ní chtěl oženit. A jak byla krásná, byla i milá a já ji na rukou nosil. Nejsem lenoch a umím si vydělat, takže jsem zaplatil dovolenou u moře a v zimě zas na horách. Sabina byla spokojená a já šťastný, naši se taky radovali, že se konečně ožením, bylo mi osmadvacet a oni už se těšili na vnoučata. I na to brzy došlo a ve městě nebyla hezčí těhotná manželka ani máma s kočárkem. Jak já byl nadšený, to si neumíte představit. Kdybych měl na diamanty, koupil bych jí diamanty, kdybych měl na teslu, koupil bych jí teslu. Na tu jsem sice neměl, ale nové auto jsme měli a hezký byt taky, naši nám se základem na hypotéku pomohli a zbytek splácím. Bydlíme v malém městě a rozhodně si na místní poměry žijeme dobře. Je tu samozřejmě pár bohatších lidí, ale já nejsem podnikatel a zaměstnavatel. Jenže Sabině to přestalo stačit.

„Měl bys požádat o zvýšení platu, určitě na to máš nárok,“ začala mi říkat už tehdy, když byla na mateřské. Vysvětloval jsem jí, že znám poměry ve firmě i v našem oboru a plat, který mám, je takový, jaký si zasloužím a jaký mi může majitel dát. „Tak byste měli aspoň dostávat třináctý plat,“ namítala. Já se snažil říct, že jsme placeni dost, že dostanu občas prémie, ale na třináctý plat prostě ekonomické výsledky nemáme. A hlavně, že přece nežijeme špatně, i když jenom z jednoho platu, že máme všechno, co potřebujeme, nemusíme přemýšlet, že bychom si něco nemohli dovolit koupit, a na dovolenou z toho taky zbývá dost.

Jenže všechno bylo marné. Sába se rozhodla, že co nejdřív nastoupí zpátky do práce, aby mohla taky vydělávat. „Nechceš si radši ještě užít chlapečka? Já přece vydělám dost, nemáš kam spěchat,“ nabízel jsem jí a nadhodil, že bychom rovnou mohli mít druhé dítě. Grimasu, co udělala po tomhle návrhu, bych vám nepřál vidět. Ale chápal jsem, že asi nechce být zavřená pořád doma s dítětem a televizí, tak jsem jí to moc nerozmlouval. Dohodli jsme se, že se budeme doma střídat. Já chodím do práce normálně od rána do odpoledne a ona zase bude v bistru, kde bude brát odpolední a večerní směny. Ne že bych byl nadšený, že ženu v podstatě neuvidím, ale jestli má být spokojená, ať to tak je. A spokojená nějakou dobu byla. Koupili jsme si nový typ televize a ona nový mobil, pak jsme jeli na dovolenou do Turecka. „Sabi, tobě nevadí, že se vůbec nevidíme?“ ptal jsem se jí, ale ona se smála, že přece manželství jenom prospěje, když ti dva nejsou pořád spolu. Moje máma se na to zase ptala mě, ale já tvrdil, že jsme se takhle dohodli a že je to super řešení. „Vždyť ten váš Vojtík snad ani nevidí mámu a tátu dohromady,“ povzdechla si. Tehdy se mýlila, přece jen jsme se ještě o víkendech vídali, ale to jsem nevěděl, co přijde. Když jsem doufal, že by se už Sabina mohla uspokojit a že bychom mohli zapracovat Vojtovi na nějakém sourozenci, přišla s tím, že by si o víkendu vzala ještě další práci. Ne v tom bistru, ale v nové restauraci, co u nás otevřeli na náměstí.

„To jako proč? Ty ses zbláznila? A s Vojtou a se mnou budeš kdy?“ To už jsem se rozčiloval. Ale Sabina mluvila, jako když másla ukrajuje: „Prosím tě, ty děláš, jako bych nechodila na noc domů, vždyť spolu každou noc spíme. A já to budu dělat pro nás, ať si můžeme hezky žít, ať má Vojtíšek všechno, co potřebuje, ať nemusím kupovat odrážedlo někde v bazaru a můžeme mu zaplatit lyžařský kurz, jak jsme chtěli.“ Marně jsem namítal, že na odrážedle z bazaru není nic špatného, a kromě toho na něj máme i z toho, co už vyděláváme. Nechápal jsem, že jí nechybí domov. Ale prosadila si svoji a nastoupila v sobotu a neděli na večerní směny. Styděl jsem se to říct našim, bylo mi jasné, že to nepochopí. Ostatně já to taky nechápal. Jenže pak do té restaurace tátu pozval jeho kamarád na oslavu narozenin a on tam Sabinu viděl na vlastní oči.

„Vy máte nějaké potíže s penězi?“ volala mi máma v pondělí ráno do práce. „Proč tam Sabina pracuje?“ Vysvětloval jsem, že je to výhodná práce, že si budeme moct ledacos dovolit. Sám jsem ale věděl, jak nevěrohodně to zní. Máma mě pozvala k nim na kafe. Nevěděl jsem, co jí mám říkat. Máma ze mě naštěstí nic netahala, asi cítila, že se mi do hovoru nechce. Sabina pro jejich zájem ale pochopení neměla. „Nezlob se na mě, ale to snad je naše věc, co a kde děláme!“ rozčílila se a byl jsem to já, kdo potom třísknul dveřmi.

Nemluvili jsme spolu tři dny, pak zase přišla a byla milá. Připadám si jako debil, pardon za to slovo. Jasně že mě ukecala. Slíbila, že to bude jenom na pár měsíců, než si našetříme na nějakou parádní dovolenou, až se zase bude moct někam bezpečně jezdit. Pořád mi na Facebooku ukazuje, kde zrovna jsou nějaké celebrity a že by to strašně chtěla vidět. Když je doma, pořád si to sjíždí na mobilu, místo aby si pohrála s Vojtíškem. Počítal jsem to, mnohem víc času než ona s ním strávím já nebo naši. V jednom kuse sedí u kadeřnice, protože v té restauraci prý musí nějak vypadat, a byl jsem v šoku, kolik za to platí. Vlastně ten její plat pak jde jenom na to, tak k čemu to potom je? Já jsem vždycky chtěl krásnou ženskou, ale ani chlapi nejsou tak blbí, jak si možná někdy myslíte, aby jim šlo jenom o to. Teď by to měla být hlavně manželka a máma, ale to si asi nepřeje. Už ji podezřívám i z toho, že si chce najít někoho jiného, bohatšího, a třeba ho už i má. Vysmála se mi, když jsem jí to říkal. Ale stojím já o ni? Jenže o rodinu stojím, holt jsem asi slaboch.


Zdroj: časopis Vlasta