Zatímco v jiných zemích Evropy má kamarády a ví, že ti z Německa se budou vždycky držet svých daných pevných pravidel, ti z Francie se nějakým striktním řádem nebudou ani obtěžovat, z Ruska, z největší země světa, nikoho nezná. Zažila nekonečné italské hodování, španělskou siestu, rakouské lyžovačky či dánský blahobyt. Stejně jako její vrstevníci několikrát v životě viděla seriál Přátelé, milionkrát Sex ve městě, podeptala se u severských detektivek, ale jméno Sergej Bondarčuk, natož Sergej Michajlovič Ejzenštejn, jí nic neřekne.

Stejně tak netuší nic o ruských velkofilmech, kde se střílelo z Aurory či hrdinně bojovalo o Stalingrad. Neučila se nazpaměť dopis Taťjány Oněginovi ani text písně Podmoskovskije večerá. Neví, co jsou pelmeně, a netuší, co v Rusku znamená, když se řekne „popijom čaj“.

V souvislosti s touhle velmocí si možná vzpomene na pohled, který léta ležel schovaný v šuplíku jejích prarodičů. Byl z 21. srpna 1968, den předtím asi u našich v bytě skončil nějaký mejdan, z kterého se vzbudili do burácení tanků. Rusové jsou svině, stojí na něm. A to je něco, co si o Rusku myslí v Česku už mnoho generací. Přitom o téhle zemi většina z nás moc neví, nebyla v ní, ale jen s ní prostě nemá dobrou zkušenost.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Matky jsou hrdinky! Vystát frontu, ušít šusťákovku a pak zachránit lidstvo

Popijom vodku

Já odtud mám mnoho přátel, dokonce jsem tam strávila pár týdnů a díky tomu s nimi „popila“ nejen mnoho čaje, ale i vodky, a zamilovala si je. Nikde jinde na světě jsem nepotkala tolik žen, které mají inženýrský titul z technických oborů, nikde jsem neviděla tolik lidí hrát šachy. Nikde jsem si nepovídala s tolika muži o divadle či poezii.

Prožila jsem s nimi mnoho intenzivních dní, ale přesto jsem nepochopila, proč si chytří a vzdělaní lidé pořád myslí, že nás v roce 1968 osvobodila jejich armáda podobně jako v roce 1945. Stejně tak jsem nepochopila, proč za svoji největší historickou osobnost považují komunistického diktátora Josifa Stalina. Člověka, který nechal zabít miliony lidí, ale v očích Rusů je hrdina, který vyhrál 2. světovou válku.

Možná nejparadoxnějším zážitkem pro mě byl pobyt na břehu řeky Ural. Venku bylo tak minus dvacet pět stupňů a já se šla projít. Na obrovské zamrzlé řece, která má na Urale šířku mnoha stovek metrů seděly stovky mužů. Koukali do díry v ledu a lovili malé rybky. „Chudáci, oni nemají na jídlo,“ říkala jsem tenkrát ruské kamarádce své pozorování a nechápala, že je nelituje. Až později mi vysvětlili, jak to je. Oni tam sedí, aby nemuseli být doma. Sedí, loví ryby, které pak dávají kočkám, a chlastají. Každý sám několik metrů od sebe v minus dvaceti stupních...

Ruskou duši nakonec nechápu stejně jako nejmladší generace. A to tam mám přátele, znám azbuku, maturovala jsem z Vysockého, zúčastnila se soutěže O zemi, kde zitra znamená již včera a vím, že pití čaje nebo spíš vodky je tam řešením většiny těžkých chvil. Nevím nic, ale už zase mám špatnou zkušenost. Stejně jako moji rodiče a moje dcera… Další generace si prostě v téhle zemi moc kamarádů neudělá, další generace tuhle obrovskou zemi nepochopí.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jaké jsou dnešní babičky? Umí pěstovat marihuanu nebo mají slepice jako Klusovi?

Autorka je vedoucí webu Vlasta.cz, novinářka, scenáristka, matka dvou dcer a babička jedné vnučky. S otcem druhé dcery žije v Praze.