Zdroj: David Háva
O zemi, kde zítra znamená již včera, a přesto ji nikdo nechápe
Matko, naše generace je úplně vyřízená. Vůbec je neznáme, nikdo z nás tam nebyl a neumíme ani ty jejich písmena. Tak komentovala moje třicetiletá dcera první zprávy o válečném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. A já měla chvíli pocit, že má pravdu, že na rozdíl od nás, co jsme se učili rusky od páté třídy, je její generace opravdu mimo.
Zatímco v jiných zemích Evropy má kamarády a ví, že ti z Německa se budou vždycky držet svých daných pevných pravidel, ti z Francie se nějakým striktním řádem nebudou ani obtěžovat, z Ruska, z největší země světa, nikoho nezná. Zažila nekonečné italské hodování, španělskou siestu, rakouské lyžovačky či dánský blahobyt. Stejně jako její vrstevníci několikrát v životě viděla seriál Přátelé, milionkrát Sex ve městě, podeptala se u severských detektivek, ale jméno Sergej Bondarčuk, natož Sergej Michajlovič Ejzenštejn, jí nic neřekne.
Stejně tak netuší nic o ruských velkofilmech, kde se střílelo z Aurory či hrdinně bojovalo o Stalingrad. Neučila se nazpaměť dopis Taťjány Oněginovi ani text písně Podmoskovskije večerá. Neví, co jsou pelmeně, a netuší, co v Rusku znamená, když se řekne „popijom čaj“.
V souvislosti s touhle velmocí si možná vzpomene na pohled, který léta ležel schovaný v šuplíku jejích prarodičů. Byl z 21. srpna 1968, den předtím asi u našich v bytě skončil nějaký mejdan, z kterého se vzbudili do burácení tanků. Rusové jsou svině, stojí na něm. A to je něco, co si o Rusku myslí v Česku už mnoho generací. Přitom o téhle zemi většina z nás moc neví, nebyla v ní, ale jen s ní prostě nemá dobrou zkušenost.
Popijom vodku
Já odtud mám mnoho přátel, dokonce jsem tam strávila pár týdnů a díky tomu s nimi „popila“ nejen mnoho čaje, ale i vodky, a zamilovala si je. Nikde jinde na světě jsem nepotkala tolik žen, které mají inženýrský titul z technických oborů, nikde jsem neviděla tolik lidí hrát šachy. Nikde jsem si nepovídala s tolika muži o divadle či poezii.
Prožila jsem s nimi mnoho intenzivních dní, ale přesto jsem nepochopila, proč si chytří a vzdělaní lidé pořád myslí, že nás v roce 1968 osvobodila jejich armáda podobně jako v roce 1945. Stejně tak jsem nepochopila, proč za svoji největší historickou osobnost považují komunistického diktátora Josifa Stalina. Člověka, který nechal zabít miliony lidí, ale v očích Rusů je hrdina, který vyhrál 2. světovou válku.
Možná nejparadoxnějším zážitkem pro mě byl pobyt na břehu řeky Ural. Venku bylo tak minus dvacet pět stupňů a já se šla projít. Na obrovské zamrzlé řece, která má na Urale šířku mnoha stovek metrů seděly stovky mužů. Koukali do díry v ledu a lovili malé rybky. „Chudáci, oni nemají na jídlo,“ říkala jsem tenkrát ruské kamarádce své pozorování a nechápala, že je nelituje. Až později mi vysvětlili, jak to je. Oni tam sedí, aby nemuseli být doma. Sedí, loví ryby, které pak dávají kočkám, a chlastají. Každý sám několik metrů od sebe v minus dvaceti stupních...
Ruskou duši nakonec nechápu stejně jako nejmladší generace. A to tam mám přátele, znám azbuku, maturovala jsem z Vysockého, zúčastnila se soutěže O zemi, kde zitra znamená již včera a vím, že pití čaje nebo spíš vodky je tam řešením většiny těžkých chvil. Nevím nic, ale už zase mám špatnou zkušenost. Stejně jako moji rodiče a moje dcera… Další generace si prostě v téhle zemi moc kamarádů neudělá, další generace tuhle obrovskou zemi nepochopí.
Autorka je vedoucí webu Vlasta.cz, novinářka, scenáristka, matka dvou dcer a babička jedné vnučky. S otcem druhé dcery žije v Praze.
