Měla jsem pocit, že se řítím do osudu, který jsem si sama nevybrala.

Chtěla jsem se ale dívat dopředu s otevřenýma očima, nebát se a udělat dobré rozhodnutí, protože jsem cítila odpovědnost za dvě děti. Bylo jim osm a pět a moje teta mi tehdy řekla, že u ní můžeme zůstat, jak dlouho budeme chtít, třeba napořád. Byla už stará, děti ji braly jako babičku místo mojí mámy, která zemřela, když ještě ani nebyly na světě. Neřešila jsem, kde v té vesničce uprostřed lesů budu pracovat, věděla jsem, že jednoduše vezmu jakékoli místo, co tam bude.

Škola v obci byla a doufala jsem, že všechno ostatní se nějak vyřeší. Nechtěla jsem už vzpomínat na rozvod. Věřila jsem kdysi, že jsem si vybrala správného muže, ale on o nás nestál. Myslela jsem si, že ano, pocházel přece z tradiční pevné moravské rodiny, ve které všichni dbali na slavení všech svátků a společná setkání, ale on takhle ve skutečnosti žít nechtěl. Ta pevná pouta ho naopak svazovala, ale já to neodhalila včas, toužil po volnosti, svoboda bylo slovo, které používal nejčastěji. Místo, aby byl doma s námi, utíkal pryč, pouštěl se do všelijakých obchodů, nevěděla jsem ani, do jakých, bylo to v devadesátých letech, kdy všichni obchodovali s kdečím a nikdo nic nekontroloval. Manžel se objevoval doma čím dál tím míň, lidé ho vídali s jinými ženami, děti ho nezajímaly. Rozvádět se chtěl on, já přes to všechno žádost nepodala, ale vlastně to bylo vysvobození.

Čtěte také

Láska na jevišti

Čtěte také

Láska na prknech divadla: Vzepřeli jsme se Shakespearovi a byly z toho 4 děti

Nezbyly mi ovšem žádné peníze, protože se ukázalo, že ty jeho obchody vedly spíš od desíti k pěti než naopak. Jediné, co mi zůstalo, byly ty děti a byt. Bylo mi jasné, že s pečlivým placením alimentů nemůžu počítat, a protože jsem chtěla mít nějakou finanční jistotu, řešením byl podle mě právě prodej bytu. Možná to nebyl nejlepší nápad, ale když se nemáte s kým poradit, prostě někdy uděláte i zoufalou věc. Navíc my měli kam jít, takže taková hloupost to snad ani nebyla. Hloupé bylo jen to, že jsem ho prodala prvnímu zájemci a určitě pod cenou, ale já nic takového nikdy nedělala, nikdo mě obchodní záležitosti nenaučil.

A tak jsem se ocitla ve vesnici v kopcích, ve starém domku, ale snad s novou nadějí. V čem ta naděje bude, to jsem nevěděla. Kromě školy tam byla pošta, obecní úřad a dva obchůdky. Jeden z nich právě hledal prodavačku, a tak jsem nastoupila. Děti se přestaly po tátovi ptát a s tetou jsme se měly vlastně krásně. Bylo mi čtyřiatřicet a vypadalo to, že takhle budu žít už pořád. Nakonec proč ne. K domku přiléhala zahrádka, teta na ní měla pár mrkví a nějaké kytky, ale žádná zahradnice nikdy nebyla, nebavilo ji to. Já se naopak rozhodla, že se do toho pustím, a tak zahrádka vypadala brzo docela k světu, děti mi rády pomáhaly. S čím jsem si ale rady nevěděla, to byl domek samotný. Teta byla stará a nikdo s ním desítky let nic nedělal, bylo jasné, že dřív nebo později se opravám nevyhneme. Copak oprýskaná fasáda, to byla jen záležitost vzhledu, starosti mi dělala střecha. Takové věci jako rozbitá branka a polozřícené schody budou muset počkat. Věděla jsem ale, že aby to místo vypadalo jako útulný domov, budeme s tím postupně muset něco udělat. Já s tím budu muset něco udělat. Nějak. Peníze mi sice ještě zbyly, ale na řemeslníky jsem opravdu neměla a teta z důchodu taky ne. Když jsem se s ní radila, řekla mi: „Děvečko drahá, však pracuješ v obchodě, zeptej se chlapů, co si tam ráno chodí pro rohlíky a salám, někdo ti rád pomůže.“ Tohle jsem tedy ale zrovna neuměla, někomu si říkat o pomoc.

Čtěte také

Vztahy jsou složité

Čtěte také

Byla jsem mu jedno, tak jsem si našla milence. A pak nás potkal ruku v ruce..

Vypadalo to, že s rozbitou střechou ještě žít budeme, ale chtěla jsem udělat aspoň něco. Začnu třeba plotem před domkem, říkala jsem si, přece pár dřevěných latěk dokážu natlouct kladivem k sobě tak, aby držely rovně a nebyla tam díra. A natřít to pak dokážu taky. Koupila jsem ty laťky a tmavě zelenou barvu a v jedno sobotní odpoledne jsem se do toho pustila. Měla jsem natlučené sotva dvě laťky, když kolem mě projel na kole pošťák. Ne v uniformě, ve které jsem ho vídala, když si jako ostatní chodil k nám do obchůdku pro svačinu, ale ve sportovním. Zastavil, pozdravil, chvíli koukal a pak se zeptal, jestli třeba nechci pomoct. Smála jsem se, že asi vypadám s tím kladivem dost nemotorně. Byl v rozpacích a pak řekl, že ne, že by mi pomohl, kdybych chtěla, ale jestli nepotřebuju, že hned pojede. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem přiznala, že by se mi to asi docela hodilo. Tak slezl z kola, opřel ho o tu část plotu, která ještě nespadla, a pustil se do práce.

Čtěte také

Dítě si vzala tchyně

Čtěte také

Rodina mého muže mi vzala důstojnost i dceru. Opustit jsem musela i další lásku

Bylo příjemné vidět někoho, komu zatloukání jde od ruky. Pak jsem přinesla barvu, ale vysvětlil mi, že jsem koupila úplně špatnou. Tahle byla dovnitř do pokojů, první déšť a mráz by mi ji venku zničily. „Aha, já to nikdy nekupovala,“ přiznala jsem se. „Tak kdyby vám to nevadilo, já bych vám tu správnou koupil. Jenom to nestihnu dřív než příští týden.“ Jasně že jsem souhlasila, když to vydrželo doteď, vydrží to ještě týden klidně. Tak zas sedl na kolo, že se ještě projede, a zmizel. Teta nás viděla z okna a smála se, že jsem si přece nějakého pomocníka domluvila. Nedala si vymluvit, že jsem pošťáka k té pomoci nepozvala. „Ale co vím, Míla je slušný člověk, akorát na ženské měl smůlu, žádná nechtěla žít tady uprostřed ničeho,“ povzdechla. „Však já čekám, že ty taky zmizíš, kdepak by se holka z města usadila natrvalo tady, kde nic není.“ Ale to se mýlila, já za těch pár měsíců zjistila, že zrovna tady se mi líbí. Konečně mám klid, po kterém jsem toužila a ani o tom nevěděla. Nejenom od manžela, to bylo jasné, ale taky od hluku a zmatku města. Když to tetě nevadilo, ráda bych u ní zůstala natrvalo. I děti si tady už našly kamarády.

Čtěte také

Kamarádství není vždy pevné

Čtěte také

Poprosil jsem kamaráda, aby pomohl mé ženě. Podvedl mě

Příští týden se pošťák zjevil bez kola, zato v pracovním a s několika kbelíky barvy. S natíráním jsme se střídali, a protože jsem počítala s tím, že dorazí, měla jsem pro něj i svačinu. „Koukám, že tady by bylo co spravovat docela dlouho,“ podotkl, jako by tetin domek viděl poprvé. Vylíčila jsem mu, co všechno mám v plánu. Postupně. Nabídl se, že mi pomůže, když budu chtít. Já mu nabídla, že ho půjdu doprovodit, a sbalila mu na doma kus bublaniny. Tak to s námi začalo. Za rok už byla opravená i střecha a změnila se spousta dalšího. Teta se přestěhovala do Mílova malého bytu a Míla k nám. Plot je zelený, branka se neviklá a já jsem šťastnější, než jsem doufala, že ještě někdy budu.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Povinná pracovní večeře

Čtěte také

Musela jsem povinně na večeři s majitelem firmy. Bála jsem se, že mě vyhodí

Čtěte také

Charles a Camilla

Čtěte také

Příběh lásky prince Charlese a Camilly? Takového prince máme v rodině

Čtěte také

Kartářka

Čtěte také

Nikdy jsem nevěřila věštkyním, teď mám sama zvláštní schopnosti