Oboustranný obdiv vyživuje vztah a pohání nás, abychom v sobě probudili to nejlepší, co v nás je. Obdivovat partnera tedy není nic divného, zvláště na začátku vztahu. Když se vzájemně neobdivujeme, nedojde nikdy k navození hluboké intimity a vztah je podle odborníků předurčen k zániku. Ovšem zle začne být v okamžiku, kdy je oddanost jednostranná, slepá a vede k tomu, že jeden z partnerů, dělá vše pro to, aby se druhému zavděčil. A zle je taky tehdy, když toho druhého vidíme jako dokonalého.

Nastavení hranic

„Když vztah začíná, nacházíme se nějakou dobu ve stavu podobnému duševní poruše. Nepotřebujeme jíst, spát, svého vyvoleného nazíráme růžovými brýlemi. Naštěstí se většina z nás z tohoto stavu po čase probere, většinou stačí plus minus půl roku a jsme zase v normě. Návrat do běžného módu poznáme také podle toho, že se opět začínáme porozhlížet okolo sebe či si dopřejeme aktivitu sami pro sebe bez přítomnosti našeho milovaného. Můžeme se tak na sebe vzájemně těšit, vztahu taková sféra, kterou máme čas od času jen pro sebe, prospívá. Jako alarmující bych tedy vnímala, když v dlouhodobém vztahu není jeden z partnerů schopen trávit čas jinak než s tím druhým. Netvoří si vlastní program, je pasivní, čeká, s čím ten druhý přijde. V terapii pak často pracujeme na aktivizaci sebe samého. Jedině když jsem schopná žít sama se sebou, umět si vytvořit program, zabavit se, užít si čas od času něco mimo rodinu, budu do vztahu přinášet pozitivní body, energii, která vztah drží v chodu,“ vysvětluje psycholožka Magdalena Dostálová.

Čtěte také

Vše se točí kolem dětí a na partnerský vztah není čas

Čtěte také

Co je otcovská otupělost? Souvisí s přílišným opečováváním dětí matkami

Svědčí oddanost vztahu?

Oddanost je v partnerském vztahu důležitá, protože nám umožňuje mimo jiné dělat kompromisy a občas přinést i oběti. Na to přišli profesoři Karney a Bradbury, kteří jedenáct let sledovali manželské páry a zjišťovali, které z nich jsou šťastné a proč. Jak říkají, v manželství je důležitá oddanost neboli ochota dělat kompromisy a snaha ustupovat v kritických situacích. Oddanost může být ale slepá a nezdravá a v každém partnerském vztahu může znamenat něco jiného.

„Jsou partneři, kteří spolu zvládají pracovat či trávit výraznou část volného času, a přesto jim to klape. Na druhou stranu jsou páry, které si nerady představují, že by spolu jely na dovolenou. Ale jinak jsou ve vztahu spokojeni, jen míra společného času je oproti prvnímu páru výrazně nižší. Roli hraje jistě i osobnost partnerů, jsou rození demokrati, kterým je byť láskyplná oddanost ne úplně příjemná. Někdy tedy jen do momentu, kdy jsou vyhozeni ze svých běžných kolejí, například z důvodu nemoci či ztráty zaměstnání. Muži tradičnějšího ražení od ženy jistou míru oddanosti očekávají. Není to myšleno nijak negativně. Naopak myslím, že žena, která dokáže muže citlivě ocenit či povzbudit, má takříkajíc v kapse značný díl partnerského souznění. A co víc, muž, který je od ženy oceňován či podporován, má tendenci ženě splácet podobnou mincí,“ dodává odbornice. Ovšem pokud žena slepě vzhlíží k partnerovi a dělá jen to, co chce on, aniž by přemýšlela o sobě, vztahu to rozhodně nesvědčí.

Čtěte také

Nechválili vás? Možná už byste s tím mohla v padesáti vyrovnat

Čtěte také

Dnešní padesátnice mají nízké sebevědomí. Jak se správně pochlubit?

Kořeny slepé oddanosti

„Dlouho jsem v manželství dělala z lásky k partnerovi tisíce věcí, kterých jsem později litovala. Myslela jsem, že když budu oddaná naprosto ve všem, budu přejímat jeho záliby, budu mlčet o tom, co se mi nelíbí, že to bude fajn. Ale nebylo. Náš vztah byl čím dál horší a nakonec jsem se cítila tak mizerně, že jsem musela vyhledat odborníka. Teprve psycholožka mi otevřela oči, abych si uvědomila, že slepá oddanost není rozhodně prospěšná,“ vypráví dnes už rozvedená čtyřicetiletá Anna.

Proč jsou některé ženy „slepě oddané“? Podle psycholožky Dostálové hraje jistou roli výchova v primární rodině, ale taky tisíciletá historie, kdy byly ženy na mužích závislé bez možnosti se z této závislosti jakkoli vyvázat. „Ze své poradenské praxe mám zkušenost, že nepřiměřeně, nezdravě oddaná žena buď nemá s mužským vzorem historicky vůbec žádnou zkušenost. Například vyrůstala pouze s matkou bez možnosti sociálního nácviku chování vůči mužům. Nebo pochází z rodiny s autoritářským, despotickým otcem. Podle jeho vzoru, ač vlastně nechtěla, si vybrala i partnera. A historie se do jisté míry opakuje. Netvrdím, že neexistují i další modely, tyhle dva ale patří k nejrozšířenějším. Dobrá zpráva je, že nikdo nejsme odsouzeni opakovat chyby svých rodičů či do konce svých dnů za sebou táhnout břemeno chybějícího otce. Skutečně obrovský kus práce lze učinit, pustíme-li se do individuální psychoterapie. Mnohé pochopíme, leccos si znova odžijeme, uzavřeme. A budeme připraveny otočit list a vykročit nezatíženýma nohama vstříc lepšímu zítřku. Obecně lze velmi jednoduše říct, že nikdy není dobré ocitnout se v roli ponižovaného, či dokonce týraného člověka. Může se tak dít nejen fyzickým násilím, ale i psychickým nátlakem či sociální izolací,“ říká psycholožka.

Čtěte také

Bude to klapat i v posteli?

Čtěte také

Jak poznáte muže, který bude skvělý v posteli? Rozhodující je číslo 180

Pravidla oddanosti a obdivu

Obdiv a oddanost funguje jen v tandemu. Pokud to nedělají oba a není to vzájemné, vzniká nezdravý vztah.
Rovnováha! Partneři musí respektovat svoje vášně. Pár spolu nemusí trávit veškerý volný čas. Naopak, páry, které mají každý svoje vlastní koníčky, uvádějí, že to pomáhá udržet manželství svěží a spokojené. Komunikace. Je důležité verbalizovat obdiv a oddanost. Oba partneři si musí sdělovat, proč se obdivují. Zvláště ve chvílích smutku či nějaké krizové situace pomůže, když tomu druhému připomeneme, že je skvělý.

Chová se tak i k dětem?

MAGDALENA DOSTÁLOVÁ, psycholožka a psychoterapeutka, Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy

Ženy, která nejsou schopny být samy se sebou či nemají v zásobě podhoubí zdravě fungující primární rodiny, jsou k slepé oddanosti a podobným patologickým strategiím rozhodně náchylnější. Muže dlouhodobě omlouvají, čímž se hranice posouvají dále a dále do patologie. Jako by na sebe úplně zapomněly. V terapii někdy pomůže, když si taková žena představí, že by se podobně měl její muž chovat k dětem. Že by se děti potom měly takhle chovat k sobě navzájem nebo zpět k matce. To někdy bývá záchranná brzda, popud k tomu, aby se pokusila vztah pojmout jinak. A když to nejde (partner je násilný či jsou přítomné závislosti či podobné patologie), tak se z něho vyvázat.

Čtěte také

Známe se od školky...

Čtěte také

Máte nejlepší kamarádku od školky? Hýčkejte si takové přátelství