Prvním krokem k tomu, aby se člověk usmířil se svými rodiči a vyrovnal se s věcmi, které jim vyčítá, je, aby se sám přestal chovat jako dítě. Prostě aby porušil vzorec, který říká, že rodič je všemocný vládce, má vždycky pravdu a nese za všechno odpovědnost, zatímco dítě, vláčený chudáček a podřízený, je jeho obětí. Jen zhruba jednu čtvrtinu života jste vedle svých rodičů ten menší, slabší a podřízený. Pak se to přehoupne a stanete se rovnými – a nakonec těmi nadřízenými. Takže je opravdu na vás, abyste k stáru svých rodičů udělali první krok tam, kde je to potřeba.
Poučte se
Britský bloger a sociolog Tom Wert sepsal devatero, které by vám mohlo pomoci. Když už ne ke skutečnému odpuštění, tak aspoň k pochopení, že žádný rodič není ideál a chtít to po těch svých je jako dupat na pouti, že chcete na klobásu a zmrzlinu ještě dvě cukrové vaty.
Za prvé: přijměte aktuální podobu svého vztahu a nevnímejte své rodiče neustále v kontextu minulosti. Svým kamarádům taky po dvaceti letech nevyčítáte, že vám na střední škole nenapověděli láčkovce. Za druhé: buďte rádi, že máte díky rodičům jasno v tom, co nechcete dělat svým dětem. Na potomky nikdo nedostane manuál, je to metoda pokus omyl. A omyly svých rodičů si můžete předem odškrtnout. Za třetí: pochopte, že dělali jen to, co uměli. Netrpěliví a vzteklí rodiče takoví nejsou proto, že byste si to jako jejich děti zasloužili. Jsou to prostě netrpěliví a vzteklí lidé. Nebo sarkastičtí nebo necitliví nebo nároční. Doplňte si svoje trauma.
Přijměte sebe i je
Za čtvrté: uvědomte si, že vaši rodiče jsou produktem výchovy svých rodičů. My jsme jejich obrazem, oni jsou jejich obrazem. Můžou za to? Ne. Za páté: vypište se z toho. Občas není dobrý nápad stoupnout si před svoji sedmdesátiletou matku nebo otce a vylít na ně roky kvasící frustraci. Nejdřív to všechno dejte na papír. Buďte konkrétní a upřímní. Vypište se z toho nejhoršího. A pak ten papír zapalte a popel spláchněte. Okamžiky, které vám ublížily, jsou pryč, pusťte do kanálu i to nejbolestivější z nich.
Za šesté: převezměte zodpovědnost za svůj život. Tohle je hodně těžký krok. Vaši rodiče mohou být základem některých vašich problémů, ale jejich bujení a současnost už jdou jen za vámi. Vy děláte svoje každodenní rozhodnutí. Pochopit to a osvobodit rodiče od téhle viny okamžitě osvobodí i vás. Nenačínejte nový odstavec, dokud nepochopíte, jak strašně těžké, ale nutné tohle je. Bez přijmutí odpovědnosti za svůj život se nikdy se svými rodiči nevyrovnáte.
Pochopte je
Za sedmé: promluvte si s nimi. Bez emocí a obviňování. Prostě získejte informace. Proč se tohle stalo, jak se to stalo. A poslouchejte. Upřímně řečeno, může se stát, že to váš vztah zhorší, ale povede to k rozřešení a vyrovnání. Jen nezapomeňte, že se nechcete vymluvit, chcete se něco dozvědět. Za osmé: nepřipisujte své výchově takový význam. Jak už jsme řekli na začátku, dětství je jen malá část vašeho života, najděte si cíl a motivaci a jděte dál.
Za deváté: předpokládejte dobré úmysly. Ať už vaši rodiče pokazili cokoli, je pravděpodobné, že si neřekli: Dneska bych mohl emočně pocuchat syna nebo je čas založit holce na celoživotní mindrák. Dělali prostě to, co uměli.
Udělejte to kvůli sobě. Minimálně za pokus to stojí. „Pokud nedokážete odpustit a zapomenout, vyberte si aspoň jedno,“ řekl spisovatel a novinář Robert Brault.
