Snad od první třídy mě pronásledoval pocit, že selhávám. I když jsem se dobře učila, měla kamarády, skvělou rodinu. Trápilo mě, že nejsem ta ‚správná‘ holčička – klidná, něžná, poslušná, svědomitá. Ať jsem se snažila sebevíc, vždycky mi to někde ujelo,“ vypráví pětatřicetiletá překladatelka Ivana. „Když jsme si někdy v pubertě rozdělovaly s kamarádkami role v Sexu ve městě nebo Přátelích, vždycky na mě vyšla nějaká ‚správňačka‘ – Miranda nebo Monika. Nuda! Ale taková nějaká jsem byla, i když mi ani jedna z těch postav neseděla. Ale neseděla jsem ani sama sobě,“ vzpomíná a dodává, že neustálé rozebírání, co udělala špatně a jak měla zareagovat, jí vydrželo až téměř do třicítky. „Nepopsala bych to jako nějaký mindrák, nikdy jsem se v tom nevrtala dlouho, ale byl to takový permanentní pocit nejistoty, jestli jsem zase něco nezvrtala.“

Čtěte také

Posilování

Čtěte také

Cvičit 30 minut denně a hubnout? Rady, jak vytěžit z krátkého tréninku maximum

Na teorii typů narazila Ivana v pracovně psychoterapeutky, když po porodu druhého dítěte začala znovu pracovat a nedařilo se jí najít balanc mezi prací a soukromím. „Vyčítala jsem si, že jsem špatná máma, protože mě nebaví jen starat se o děti. Vyčítala jsem si, že jsem špatná překladatelka, protože jsem nedokázala dodržovat termíny. A do toho jsem prožívala nepříjemný spor s kolegyní, který mi nedával smysl a naprosto mě vysával,“ popisuje složité období, kdy vsadila na terapii, a jak říká, během hodiny měla jasno. „Bylo to až děsivě jednoduché, ale naprosto přesné. Můj osobnostní typ, osobnostní typ kolegyně, moje výchova, její výchova, moje problémy, její problémy, a celé to sedělo do detailu,“ líčí Ivana. Spor se jí opravdu podařilo urovnat a kolegyně reagovala přesně tak, jak terapeutka předpokládala. Proto se Ivana rozhodla lépe poznat svůj vlastní osobnostní typ.

Čtěte také

Oblé kopce a mělká údolí, rozlehlé louky a smíšené lesy. Rychlebské hory jsou malebné a přátelské.

Čtěte také

Neznámé, magické, zapomenuté! Rychlebské hory spojují přírodu i silnou historii

Jiní, a přesto stejní

Základy teorie typů položil začátkem 20. století Carl Gustav Jung, který na základě pozorování určil osm kategorií lidských povah. Na jeho práci navázaly během druhé světové války Isabel Myers a Katharine Briggs a vytvořily známý MBTI test (Myers-Briggs Type Indicator), který se používá dodnes. Jeho autorky si slibovaly, že poznání vlastního typu vnese do života lidí harmonii a seberozvoj. Ten, kdo zná své silné a slabé stránky, dokáže lépe fungovat ve vztazích k ostatním i sobě samému.

Jejich systém rozlišuje celkem šestnáct osobnostních typů. Roli hraje to, zda jste introvert, nebo extrovert, jestli víc věříte tomu, co vidíte, nebo dáte na intuici, zda se rozhodujete podle svých pocitů, nebo na základě racionální úvahy i to, jestli se rádi necháváte unášet životem, nebo ctíte klidnější řád. Jednotlivé osobnosti jsou pak označovány kombinací těchto vlastností. Dotazník, který jste dost možná drželi v rukou i vy třeba při pracovním pohovoru, má ale jeden nedostatek – nedokáže rozlišit, s jakým nastavením se člověk narodil a co se dodatečně naučil.

Čtěte také

Jak si prodloužit opálení

Čtěte také

Jak si prodloužit opálení? Zapomeňte na bazén, trochu obrušujte a hodně mažte

„Při volbě odpovědí podvědomě vnímáme, co je ta ‚lepší‘ možnost. Ať už proto, že takové chování očekává společnost, vedli nás k tomu rodiče, nebo si to říkáme na základě své sebereflexe – že bychom takovými chtěli být – ať už proto, že se chceme zlepšovat, nebo proto, že se chceme okolí zavděčit,“ vysvětluje část nepřesností MBTI dotazníku psycholožka Šárka Miková, jejíž knihy o teorii typů se staly bestsellery.

Právě touha „být nějaký“ je i výsledkem naší výchovy. Lidé se naučí reagovat jinak, než je jejich přirozenost. Pokud jsou motivovaní, pracují na zlepšení svých nedostatků, nacházejí si cestu k přijatelnějšímu chování, učí se výhodnější postupy. Ve výsledném profilu se pak jejich přirozenost projeví minimálně.

Odhalit svůj osobnostní typ není až tak snadné, jak potvrzuje Ivana: „Když jsme po mém typu pátraly s terapeutkou, vyšel mi nejdřív typ, který mi sice vyhovoval, ale zdálo se mi, že mé silné stránky mě stojí spoustu energie, zatímco ty slabé mám celkem ‚ošéfované‘. Terapeutka mě nejdřív ujišťovala, že teď dělám věci na poslední chvíli, chodím pozdě, nedodržuju plány, protože jsem přetížená, ale když jsme pokračovaly v terapii, bylo jasné, že skutečně nejsem ten organizovaný, pečlivý a naprosto obdivuhodný typ,“ říká Ivana. Může se to zdát jako ideální výsledek seberozvoje, ale z ideálního obrazu sebe sama se rychle může stát sebemrskačský nástroj.

Čtěte také

Zemřela Hana Zagorová

Čtěte také

Retro z 1982: Hana Zagorová: Před slávou utíkala do lesů mezi myslivce

Jaká matka, taká Katka?

Že lidé žijí s nálepkou jiného typu, vídá ve své praxi často. Nejčastějším důvodem je, že nás rodiče vychovávají k obrazu svému a tak, jak se domnívají, že se od nich čeká. Je potřeba držet slovo, brát ohledy na druhé, chodit včas, uklízet po sobě… Tím se to, co je pro nás přirozené, odsouvá do pozadí. Druhým důvodem je naše vrozená přizpůsobivost. Toužíte po klidu a míru? Pak se nejspíš budete snažit vyhovět. Jste flexibilní? Pak možná nebudete mít problém hledat jinou cestu než tu, která je pro vás nejsnazší. Záleží na vašem nastavení.

Čtěte také

Probiotika

Čtěte také

Rozdíl mezi probiotiky, prebiotiky a synbiotiky. Proč je nám po nich občas hůř?

„Dítě může mít úplně jiné nastavení než jeho rodiče. Ti sice dali dítěti do vínku nějaký genetický potenciál, ten se ale během vývoje v děloze určitým způsobem rozvinul. Rodičům se tedy může narodit úplně ‚jiné‘ dítě, ale přirozeně ho vychovávají ‚podle sebe‘. Navíc v nich má dítě vzor chování a plní do jisté míry jejich očekávání. Takže kdo si tyto vrozené rozdíly neuvědomuje, snadno vychovává dítě směrem k jinému typu,“ vysvětluje mechanismus Šárka Miková.

Tlak vyvolá protitlak

„Lidé zprvu hledají trochu jiný typ, než jaký se pak ukáže, že ve skutečnosti jsou. Zpravidla se do jisté míry nacházejí v typu jednoho ze svých rodičů, ne proto, že by výchova jejich typ změnila, ale protože se snažili svým chováním přizpůsobit. Důsledkem je zpravidla pocit nepochopení a nepřijetí a velmi často také nízká sebehodnota. Přitom nejde o to, že by v dětství zažívali nějaké přímé odmítání, nelásku, nebo dokonce fyzické ubližování či zneužívání. Rodiče je prostě vychovávali tak, jak uměli,“ pokračuje v úvaze psycholožka.

Čtěte také

Přílohy v dietě nejsou zlo

Čtěte také

Přílohy ano, nebo ne? Opravdu jsou zlo? Kolik a čeho jíst, když chcete zhubnout

Právě nízká sebehodnota vede k problémům s přijetím sebe sama, k neustálému hodnocení svých činů a závislosti na názoru okolí. Pokud si my sami nepřijdeme v pořádku, snažíme se získat ujištění od svého okolí. Jak jinak než tím, co víme od vlastních rodičů, že funguje. „Rodiče mohou vývoj osobnosti dítěte podporovat, nebo mu, byť nevědomě, bránit. Výsledkem druhého přístupu může být snaha dítěte plnit očekávání, nebo se jim naopak vzpírat. Tlak na to, aby bylo dítě jiné, vyvolává protitlak. Navíc se dítě kvůli tomu vyvíjí v rozporu se svou přirozeností. Pocit vlastní hodnoty, že ‚takový, jaký jsem, jsem v pořádku‘, samozřejmě neubližuju-li přitom druhým lidem, se vytváří právě v dětství a na základě toho, jak dítě přijímají a hodnotí ti, kterým nejvíc důvěřuje. Tedy jeho rodiče a později další významné dospělé autority, zejména učitelé,“ říká Šárka Miková.

Čtěte také

Indická astrologie

Čtěte také

Znamení podle indické astrologie. Zjistěte, jak moc na vás charakteristika sedí!

Ve správné škatulce

Jenže co s tím, když už se stalo? Rozhodně se vyplatí poznat svůj opravdový typ, opřít se o své silné stránky a rozvíjet se i v tom, co nám není přirozené, pokud to změnit chceme. První dojmy mohou být rozpačité. „Po obrovské úlevě přišlo i rozčarování a zklamání, že prostě nikdy nezvládnu ty svoje nešvary. Měla jsem i vztek, že ani moji nejbližší netuší, jaká jsem. Ale postupně se to srovnalo, myslím, že si dávám víc pozor tam, kde vím, že plavu, a víc si věřím v tom, co mi od přírody jde snáz,“ přemýšlí Ivana a dává jeden naprosto konkrétní příklad. Vždy ji trápilo, že není fotogenická a focení nenáviděla; teď ale ví, že je jen těžké zachytit ji v klidu. Dodává, že se teď snaží skrze Teorii typů rozumět lidem kolem sebe a pomáhá jí to napojit se na ně.

To je vlastně cílem Teorie typů. Pochopit, že ne všichni vnímají svět jako my. „Hledáme přirozeně spíš shodu s ostatními, protože to, co máme společné, nás může propojit, máme pocit sounáležitosti, což je potřeba, kterou mají společnou všichni lidé, bez ohledu na typy. To ale neznamená, že jsme k druhým automaticky tolerantní – tím, že ‚podle sebe soudím tebe‘, taky očekáváme, že budou dělat věci podobně jako my. Některé typy jsou v tomhle hodně otevřené a tolerantní vůči rozmanitosti, jiné právě naopak,“ shrnuje průkopnice Teorie typů pro rodiče Šárka Miková, proč je dobré o osobnostních typech vědět.

ZDROJ: časopis Vlasta, www.teorietypu.cz/

Čtěte také

Zbavte se celulitidy jídlem

Čtěte také

Zbavte se celulitidy jídlem! Vyřaďte nevhodné potraviny a pročistěte organismus

Čtěte také

Krabičkové svačiny

Čtěte také

Krabičkové svačiny do práce i školy: Zkuste pomazánky z černé čočky, řepy, kapie

Čtěte také

Pocit štěstí se dá naučit

Čtěte také

Ženy jsou dle vědců méně šťastné než muži. 3 tipy, jak pocit štěstí natrénovat!