Věra přišla na svět do rodiny Skřivánkových 10. února 1923 v obci Český Straklov (ukrajinsky Strakliv) pár kilometrů jižně od města Dubno. Území v meziválečných časech patřilo Polsku a volyňským Čechům se tehdy dařilo. Skřivánkovi měli 10 hektarů polí, dobytek a vedle toho pěstovali a sušili chmel, který prý svou kvalitou tehdy konkuroval vyhlášenému chmelu žateckému. Právě chmel se stal zdrojem prosperity, Skřivánkovi si tak mohli na počátku 30. let postavit pěkný nový dům.

Čtěte také

Magdalena Horetzká

Čtěte také

Magdalena Horetzká: Když ji osvobodili z koncentráku, vážila jen 29 kilogramů


Maminka týden plakala

Věra vzpomíná na každodenní dřinu na statku, zároveň ale dodává, že rodiče se v rámci možností snažili, aby se jí i sestře Naděždě dostalo dobrého vzdělání. Nastoupila do nově zřízeného gymnázia v nedalekém Dubně. Ve vsi žili vedle Čechů Ukrajinci a Poláci, v Dubně pak sídlila početná židovská komunita. Relativně klidný život ve Volyni vzal za své 17. září 1939, kdy východní část tehdejšího Polska včetně Volyně obsadila v intencích paktu Molotov-Ribbentrop sovětská armáda a začala ve vsi zavádět „sovětské“ pořádky včetně nucené kolektivizace. Týkala se i rodiny Skřivánkových. „Když nám odvedli kravky, maminka snad týden plakala. Vzali nám všechen dobytek a nic nenechali,“ vypráví Věra Suchopárová. 

Celkem v dobrém pak vzpomíná i na rodiny sovětských důstojníků, kteří se ubytovali v jejich prostorném domě. Když v červnu roku 1941 přišel nečekaný a bleskový německý útok na Sovětský svaz, ubytovaní důstojníci podle slov Věry Suchopárové „vyplašení jako králíci vyskakovali z postelí“. 

Zaplavme Česko vlčími máky!

Ve čtvrtek 11. 11. si připomeneme Den válečných veteránů. Připněme si na klopy květ vlčích máků a ukažme, že si vážíme našich hrdinů. Pořízením kvítku přispějete na uchování vzpomínek válečných veteránů a všech, kteří bojovali za naši svobodu. Těm, kteří potřebují, pomáháme v Centru pomoci Paměti národa. Více na www.denveteranu.cz

Čtěte také

Ruth Bejkovská v říjnu 2012

Čtěte také

Ruth Bejkovská: Jestli to brzo neskončí, umřeš, řekla jí lékařka v koncentráku


Spirála násilí

V kraji se rozpoutala spirála násilí. Němci hromadně vraždili Židy z Dubna a okolí, Ukrajinci, z nichž někteří viděli v příchodu Němců naději na osvobození od nenáviděného bolševického režimu, si začali vyřizovat účty s Poláky. Věra vzpomíná na polskou rodinu Wozniaků, které ukrajinské bojůvky brutálně vyvraždily. „Vtrhli tam v noci zničehonic a tu pani začali týrat. Dopadlo to tak, že jí uřezali prsa a rozčtvrtili. Jejího manžela a syna také zavraždili a druhému synovi se povedlo utéct. Ten se ale zase dostal k partě Poláků, a tak se to tam mezi sebou neustále mlelo.“


Na jaře roku 1944 postupující Rudá armáda Volyň od nacistů osvobodila. Vzápětí přišli mezi Čechy agitátoři 1. československého armádního sboru. Dnes už si těžko dovedeme představit, jak silnou měli tehdejší čeští obyvatelé Volyně touhu nechat se odvést do armády a podílet se na osvobozování Československa, země předků, kterou většina z nich nikdy předtím nenavštívila. Věra se dokonce přela se sestrou Naděždou, která chtěla odejít bojovat se svým manželem. Měla osmiměsíční dítě a přemlouvala svou sestru, aby se o něj postarala, ale Věra jí to rozmluvila a narukovala sama.

Čtěte také

Libuše Nachtmannová

Čtěte také

Libuše Nachtmannová: Maminka mě po návratu z koncentráku nepoznala


Boj o Duklu

Mladé ženy se naučily používat morseovku, obsluhovat telefonní přístroj a rádiovou stanici RBM, kódovat a vysílat radiogramy nebo určovat polohu v terénu. Věřin výcvik netrval dlouho. Na konci srpna vypuklo na Slovensku povstání a rozhodlo se, že se mu československý armádní sbor vydá na pomoc. 


Zažila tak nejkrvavější boje o kótu 534, opakovaně dobývanou a znovu ztracenou, až přišel 6. říjen – okamžik, kdy vojáci poprvé překročili hranice předválečného Československa a v Dukelském průsmyku zavlála československá vlajka. Radost a úleva po měsíci vyčerpávajících bojů se mísily s nekončícími otřesnými zážitky.


„Přibližně sto metrů od československé státní hranice visely na stromě cáry vojenského svršku. Dozvěděli jsme se, že patřily generálovi Jaroslavu Vedralu Sázavskému. Štábní vozidlo, ve kterém jel, najelo v těchto místech na německou minu a celá posádka vyletěla do vzduchu.“


Těžké boje pokračovaly dál i na slovenském území. Věra v nadsázce říká, že byla zvyklá spát na frontě s „pistolí místo polštáře“. Nepamatuje si ale, že by sama zasáhla do přímého boje nebo že by na někoho vystřelila. Z takové možnosti měla strach a vybavuje si v té souvislosti třeba okamžik, kdy na Štědrý den roku 1944 na slovenském území držela hlídku a z dálky z nepřátelského území slyšela zpívat známou vánoční koledu. „Na rameni jsem měla pušku a mým jediným přáním bylo, abych ji nemusela sundat.“


Osvobození

Po anabázi Slovenskem vstoupila Věra na české území u Vsetína. Tam ji také 5. května zastihla zvěst o Pražském povstání, slyšela rozhlasové volání o pomoc. Než se armáda přesunula do Prahy, přišel definitivní konec války. Věra se v hlavním městě zúčastnila slavnostní přehlídky vojáků a defilé před prezidentem Benešem na Staroměstském náměstí. Poté co během válečných let zažila ve Volyni, se vracet nechtěla.

Čtěte také

Celá rodina pohromadě i s druhou narozenou dcerou Haničkou

Čtěte také

Pravdu o rodných Lidicích zjistila až po návratu z koncentráku, tatínek nepřežil


Bydlela nějaký čas u otcovy setry a pak se spolu se švagrem, též příslušníkem 1. československého armádního sboru, který během bojů přišel o nohu, snažili zajistit pro rodinu nové obydlí. Tak jako jiní veteráni měli možnost přednostního výběru usedlosti po německých obyvatelích, kteří mířili do odsunu. Říká, že „přišli pozdě, vše už bylo vybrané“.

Nakonec se usídlila v Prackovicích nad Labem v severních Čechách, v místech, kde labský tok proráží hradbu Českého středohoří. V roce 1947 přicestovali v rámci repatriace do Československa i Věřini rodiče.


V Prackovicích ale Skřivánkovi dlouho nevydrželi – z Volyně byli zvyklí na rovná úrodná pole, a tady museli obhospodařovat kamenité stráně. Nakonec za naspořené peníze koupili starší městský domek v Roudnici nad Labem. Tam žije Věra Suchopárová dodnes (2020).

Čtěte také

Milada Šimčíková

Čtěte také

Zpěv ji učila Ema Destinnová, za války pomáhala odboji a skončila v koncentráku

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky Věry Suchopárové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.