Jaké psychické problémy současná epidemie spouští? Pozorujete zhoršení u klientů? Nebo nástup nových problémů?

Nejčastěji to jsou úzkostné a depresivní příznaky, poruchy související se stresem, případně závislosti. Naopak psychóz nebo bipolární poruchy zůstává v populaci stále stejně. Zhoršení psychického stavu se týká jak lidí, kteří se již s duševním onemocněním léčí, tak i jedinců, kteří dosud žádnými obtížemi netrpěli. Nárůst psychických problémů v populaci velmi dobře zdokumentovala reprezentativní studie Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), která byla nyní publikovaná v prestižním zahraničním časopise. V době vrcholící pandemie, na jaře roku 2020, jsme v souboru více než 3000 respondentů zjistili, že oproti obdobnému průzkumu z roku 2017 stoupl současný výskyt duševních poruch z 20 na 30 procent, přičemž počet depresí vzrostl trojnásobně, úzkostných poruch dvojnásobně, významně se zvýšilo nárazové pití alkoholu, konzumace většího množství při jedné příležitosti a zejména se trojnásobně zvýšil počet jedinců se sebevražednými myšlenkami. Prokázané duševní onemocnění a přítomnost sebevražedných tendencí byly navíc velmi významně spojené se zdravotními a ekonomickými obavami vyvolanými pandemií covid-19.

Liší se to nějak od jara?

Zatím nemáme data o podzimní situaci, nicméně jsme v psychiatrických ambulancích zaznamenali na jedné straně nárůst zájmu o odbornou péči a na straně druhé obavy z osobní návštěvy lékaře. Tu lze do určité míry nahradit distanční kontrolou nebo krizovou intervencí po telefonu nebo přes Skype, nicméně je vidět, že lidé odkládají neakutní péči, nejen psychiatrickou. Abychom si udělali obrázek, jak vypadá duševní zdraví v populaci teď na podzim a v čem se situace liší od jara, zahajujeme v NUDZ novou studii, která jarní průzkum zopakuje, navíc bude rozšířena o nové specifické otázky.

Jak obecně lidská psychika reaguje na takový stav? Na strach a na omezení?

Záleží na mnoha faktorech, od osobnostní dispozice, odolnosti nebo zranitelnosti přes vnější zátěž až po reálné dopady na sociální a ekonomickou situaci jedince. Reakce je tedy individuální, někteří z nás se dokáží adaptovat lépe a u jiných se objevují úzkostné a depresivní příznaky, zvýšená konzumace návykových látek, ale i tělesné příznaky. Strach je lidská emoce reagující na vnější ohrožení a omezení, která v člověku spouští kaskádu stresové odpovědi. Ke zhoršení psychického stavu významně přispívá nejistota způsobená zmatečnými instrukcemi úřadů, protichůdnými informacemi odborníků a informačním smogem obecně.

Za rizikový faktor považuji také nejisté vyhlídky, pokud jde o další prognózu vývoje a samotný konec pandemie. Na jaře jsme věřili, že přijatá opatření povedou k úspěšnému zvládnutí celé krize, že naše oběť má nějaký smysl – a ostatně data tomu odpovídala –, a získali jsme falešný pocit vítězství a pýchy z premiantství, viděli jsme světlo na konci tunelu. O to hůře se teď na podzim vyrovnáváme s „návratem“ viru, který samozřejmě nikam nezmizel, těžko akceptujeme další omezení a restrikce, obáváme se dalších následků.

Kdo je k problémům nejnáchylnější?

Úzkostnými a depresivními poruchami trpí častěji ženy, muži mají naopak vyšší frekvenci poruch způsobených návykovými látkami. Současná situace vyvolaná pandemií se ale negativně podepsala také na duševním zdraví mladých lidí ve věku 18–24 let. Nikdo nedokáže dnes odhadnout, jak se frustrace a pocity „ukradené budoucnosti“ podepíší na duševním zdraví mladé generace za pár let. Za jedince ohrožené psychickými problémy jsou rovněž považováni senioři, osamělí lidé, jedinci žijící v kolektivních zařízeních a institucích (léčebny, domovy seniorů, dětské domovy, diagnostické a výchovné ústavy, ústavy sociální péče, věznice aj.), zdravotníci a další pracovníci záchranných složek sloužící v první linii.

Proč jsou na tom ženy hůře?

Jak již bylo řečeno, ženy obecně trpí úzkostnými poruchami a poruchami nálady více než muži. Také v průzkumu Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR (CERGE) se ukázalo, že v době jarní karantény stoupl počet úzkostných a depresivních poruch nejvíce mezi ženami, ze sedmi procent před pandemií na 26 procent, u mužů to bylo z pěti procent na 13 procent. Svoji roli hraje také přítomnost dětí v rodině, úzkostné a depresivní příznaky byly u nich častější, pokud sdílely domácnost s nezletilými dětmi (37 procent) oproti bezdětným domácnostem (21 procent).

Co by nás mělo varovat, že už potřebujeme odbornou pomoc?

Člověk mnohdy nedokáže sám rozpoznat, že potřebuje pomoc psychiatra nebo psychologa, nedokáže mít od svých příznaků odstup a správně je vyhodnotit. V tom případě může pomoci rodina a blízcí. Prvními varovnými příznaky úzkostné nebo depresivní poruchy bývá narušený spánek, zhoršené soustředění, pocity napětí, ztráta radosti, schopnosti těšit se z věcí, případně nespecifické tělesné příznaky (bolesti, únava, zažívací potíže), které nemají fyziologický podklad. Důležité je, že se u dotyčného jedná o změnu oproti jeho normě. Pokud příznaky vyvolávají subjektivní nepohodu, anebo dokonce narušují běžné fungování v rodině, v práci, ve vztazích, pak je vždy namístě vyhledat odborníka.

Říká se, že lidstvo roky tak velkou krizi nezažilo, znamená to, že ji zvládáme o to hůře? Jaká pozitiva naopak může současná situace přinést, na co by se měl člověk soustředit?

Říká se, že připraveni jsme na minulé války, nikoliv na ty budoucí. A platí to samozřejmě i o současné krizi. Nejde jen o to, že nejsou mezi námi pamětníci španělské chřipky, ke které bychom mohli současnou pandemii čínského viru přirovnat, ale o prostý fakt, že za posledních sto let se svět zásadně proměnil. Nelze říct, že bychom tuto krizi zvládali hůře, spíše nás zaskočila a postavila nás do situace, na kterou nejsme připraveni. Uzavírání hranic, škol, obchodů, restaurací, povinné karantény a zákazy, omezení pohybu, ochranné prostředky, dramatické scény ve zdravotnických zařízeních, to je něco, co jsme dosud vídali jen v katastrofických filmech.

Jsme také svědky dramatických rozdílů mezi jednotlivými zeměmi, jak jejich vedení dokáže situaci zvládat a získat si důvěru obyvatel, anebo naopak, jak se jim situace vymyká z rukou, případně jak předčasné vychloubání se a následný propad obyvatele znejišťuje a podlamuje jejich loajalitu. Nevíme, zda se svět vrátí zpět k normálu, zda to bude „business as usual“, anebo se promění a jakým způsobem. Každopádně každá překonaná krize je příležitostí k tomu, abychom se soustředili na skutečně podstatné věci a hodnoty, dokázali je oddělit od balastu a pseudoproblémů. Nemusí to být celosvětové problémy celého lidstva, v osobní rovině postačí soustředit se na vlastní rodinu, osobní vztahy, naplnit svůj pocit seberealizace a uspokojení.