Zjištění vědců však teď ponechme stranou a začněme krátkým pojednáním o psích rasách. Že je to záležitost podléhající módě, vám potvrdí běžný výlet do parku.

V kurzu jsou momentálně australští honáčtí psi, elegantní maďarská vizsla nebo plemeno corgi, které je v těchto dnech populárnější než třeba dalmatin.

Oblíbení jsou také vořechové roztodivných barev a tvarů. Právě u nich ostatní pejskaři rádi tipují, jakého plemene byli rodiče. Pokud se ukáže, že šlo například o jezevčíka a vlčáka, přichází řečnická otázka: „A je to vůbec technicky možné?“ A následuje salva nepřiměřeně veselého smíchu.

Trendy se týkají i výběru jmen. Ačkoli některá jsou nadčasová (Ben, Jessie, Rony), nedávno jsem zaznamenala krysaříka jménem Hashtag a kníračku Rihannu.

Pojďme se teď ale zabývat spíše majiteli psů. Jak už bylo nastíněno v úvodu, jsme lidé poměrně zvláštní. Někteří z nás se domnívají, že pes má mít v podstatě veškerá lidská práva – například že má právo sedět. Nechávají proto svého mazlíčka okupovat sedačku v tramvaji nebo trůnit na židli v restauraci a ochutnávat špagety přímo z talíře. A zkuste jen naznačit, že je to nehygienické! „Zkuste aromaterapii,“ poradila mi před dvěma lety jedna paní, když jsem se zmínila, že nám štěně retrívra rozcupovalo dracénu.

„Jako abych se příště nerozčílila?“ chtěla jsem se ujistit. „Já myslím psí aromaterapii,“ upřesnila ta žena. „Esenciální oleje mají zázračný účinek na psí psychiku. Naše Besina nám rozkousala už čtyři stoly, ale po terapii levandulí už jen sem tam vykusuje parkety,“ chlubila se a poskytla mi hodinovou přednášku o vůních včetně rady, kam pejska objednat na relaxační masáž v ceně jedné návštěvy kadeřníka.

Závislí na psovi nebo on na vás?

Kromě psích léčitelů existují také lidé, jejichž pes je v podstatě jejich neoddělitelnou součástí. Například člověk, který nám opravoval kotel, se mi svěřil, že poté, co si pořídil mopse, přestal být vášnivým cyklistou a výrazně zredukoval kulturní akce, aby mohl být psíkovi co nejvíce nablízku. „On je na mně tak závislej, že když odejdu, tak v kuse vyje,“ vysvětlil mi a znělo to skoro pyšně.

Děda jedné mé kamarádky měl zase psa, kterého adoroval až do té míry, že zakazoval všem členům příbuzenstva učit ho rozkazy jako „sedni“ nebo „zůstaň“. Byl názoru, že to psíka ponižuje, a jestli prý chtějí za každou cenu někoho drezúrovat, ať se dají k cirkusu.

I já patřím k lidem, které vlatnictví psa poněkud… zasáhlo. Někteří lidé z mého okolí si dokonce myslí, že až příliš. Je pravda, že naši retrívří fenu prakticky denně fotím a obrázky zahlcuji sociání sítě, protože mám neodbytný pocit, že celý svět zajímá, v jaké poloze spí, jak vypadá u toho, když se koupe, jak se kouká doprava, doleva, dopředu a dozadu. V hloubi duše samozřejmě vím, že celý svět to skutečně nezajímá, ale vždycky se uklidňuji tím, že je to pořád lepší než sdílet neexistující citáty.

Poprvé v životě mám také přezdívku: část kynologické veřejnosti v mé čtvrti mi přezdívá „paní obojživelník“; podle toho, že se v létě často koupu se psem ve slepém rameni Vltavy. Také jsem se naučila toleranci, když jsem se jednou provždy smířila s faktem, že naše fena není prototyp retrívra z vlídné reklamy na pojištění domácnosti (bojí se malých dětí a přeplněných popelnic, vrčí na slepce a žere exkrementy).

A teď už musím jít: Koukám, že Dory usnula v obzvlášť roztomilé poloze a připomíná šneka. Nashledanou, jdu fotografovat.

Autorka je textařka v reklamní agentuře. Kreslí vtipy, píše scénáře (večerníček Nejmenší slon na světě, seriál Šéfová, ve kterém i hraje). Pochází z jihočeských Božetic, deset let strávila v Brně, kde vystudovala psychologii. Žije v Praze, miluje black metal a zlaté retrívry.