Zakladatel vědy o manželství, matrimoniologie, Miroslav Plzák tvrdil, že co se partnerské nevěry týče, během života se s ní až na světlé výjimky setkáme všichni, a to ať už v roli podvádějícího, nebo podváděného. Za přínos pokládal, že nás Damoklův meč v podobě možné ztráty partnera nutí nezpohodlnět, udržovat se ve střehu a partnera si považovat. Totéž by se dalo říct i o žárlivosti, která dávkována s rozumem může vztahu dodávat jiskru. Větší než malé množství je ale ničivé.
Žárlit lze na všechno
Podle amerického psychologa Paula Haucka, odborníka na partnerské vztahy a autora knihy Žárlivost, je za žárlivost vždy zodpovědný jen a jen žárlivec. Jako dominantní rysy žárlivých lidí uvádí panovačnost a méněcennost: „Žárlivost je neurotická potřeba partnerova souhlasu a intenzivní pocit méněcennosti.“ Uvádí, že žárlit se dá zcela legitimně nejen na člověka, ale třeba i na partnerovu práci, koníčka, nebo dokonce i domácího mazlíčka: „Žárlit lze v podstatě na všechno, co žárlivce ,okrádá‘ o partnerovu přízeň.“
Proč žárlíme
Někteří odborníci žárlivost definují jako druh chování, pro jiné je souborem emocí, někdo ji posuzuje z hlediska dopadu na vztah. Alena Plháková, autorka Učebnice obecné psychologie, uvádí, že podstata žárlivosti je u mužů a žen podle sociobiologických výzkumů odlišná, pradůvodem je uchování rodu: u mužů náznaky možné sexuální nevěry budí žárlivost proto, že chtějí mít jistotu, že se budou starat o svoje, nikoli o cizí potomky. Ženy reagují výrazně citlivěji, když si muž vytvoří citové pouto k jiné ženě, protože by mohlo dojít z jeho strany ke ztrátě zájmu a péče o ni a děti. Proto také podle provedených průzkumů ženy jednorázová nevěra znepokojuje méně než muže.
Sex versus emoce
Klinický psycholog David Bush provedl na téma mužské versus ženské žárlivosti výzkum: s použitím přístrojů měřil fyzické projevy reakcí na možnou nevěru mužů a žen. Když požádal muže, aby si představili svoji partnerku při sexuální nevěře, jejich tep se výrazně zrychlil a potili se, když si ale měli představit emocionální vztah svojí partnerky s jiným mužem, tedy že se „jen“ zamilovala, oproti výrazné reakci na sex s jiným partnerem se relativně uklidnili (ačkoli tepová frekvence zůstávala zvýšená). Výsledky u žen byly opačné: největší stres vyvolaly představy emocionální nevěry, tedy toho, že by se jejich partner zamiloval do jiné ženy, partnerův jednorázový sex nebo „jen“ sexuální vztah v nich nevyvolával tak silné reakce.
Jak komplikovaným a těžko měřitelným fenoménem žárlivost je, dokazuje Christiane R. Harris vlastním průzkumem na základě Bushova schématu. Dotazovala se, zdali by respondentům vadila víc nevěra sexuální, nebo emocionální, došla k odlišným výsledkům: obě skupiny uvedly, že je emocionální nevěra zraňuje daleko víc. Později se ale ukázalo, že většina respondentů ukončila svoje vztahy po zjištění o faktické sexuální nevěře svých partnerů...
Příběh: Jana K., právnička, 35 let
Příběh: Jana K., právnička, 35 let
S bývalým přítelem jsem si prošla kvůli jeho žárlivosti očistcem. Nežili jsme spolu, ale měla jsem ho ráda, o nějaké nevěře z mé strany nemohla být řeč. Nechápala jsem, když mě časem začal nenápadně vyslýchat, kontrolovat a zjišťovat, kde a s kým jsem byla, v kolik jsem se vrátila... Začal mě ráno vozit do práce a po práci na mě čekal, takže jsme prakticky každé odpoledne a večer trávili spolu, v práci o něm všichni věděli – posílal mi obrovské kytice růží, musela jsem si na ně pořídit speciální vázu. Nechápala jsem, proč to dělá, než mi došlo, že tím vysílá signál mým kolegům: tady je obsazeno... Dokonce jednoho z nich podplatil cennou protislužbou, aby mě „hlídal“ a donášel mu na mě, pak ovšem začal žárlit a podezírat i jeho. Začal mi dělat čím dál horší výstupy, kdy na mě řval jako nikdy nikdo, zařídil si to tak, aby mě mohl dalekohledem sledovat z protějšího domu (opravdu!), po čase se mi přiznal, dalekohled mi odevzdal – a koupil si větší... Když jsem někam šla s kamarádkou, „náhodou“ se tam objevil nebo jsem ho zahlédla poblíž, na ulici, v autě, lezl mi samozřejmě do mobilu. Když jsem nebyla doma, prohledával byt (i odpadky). Časem jsem přišla na to, že když nespí u mě, v noci a brzy ráno chodí poslouchat za dveře bytu, jestli tam někoho nemám, a tak dále a tak dále. Chodila jsem s ním rok a půl, ze začátku byly tyhle jevy celkem nenápadné, začaly přicházet jeden za druhým a stupňovaly se, posledního půl roku to bylo peklo. Když jsem se s ním rozešla, zhroutil se, přestal úplně pracovat a pronásledoval mě ještě zhruba tři roky, pak nárazově. Proč jsem se s ním nerozešla dřív? Na to, že mě chce jenom pro sebe a je posedlý žárlivostí jsem přicházela postupně, prostě jsem nevěřila, že tak inteligentní člověk by něčeho takového byl schopen, spoustu věcí jsem připisovala náhodě, nechtěla jsem si to nejspíš připustit, všechno zaštiťoval zájmem a láskou, ve skutečnosti to byla žárlivost a posedlost.
Paul Hauck radí
Samotným žárlivcům
- Nenapadejte, neobviňujte a žárlivé myšlenky neventilujte. Očerňování a ironizování protějšku a jeho okolí situaci velmi zhoršuje.
- Snažte se partnerovi naslouchat a věřit. Drtivá většina podezření z nevěry vzniká ve fantazii žárlivce, rozlišujte mezi realitou a smyšlenkami.
- Nebuďte paranoidní, nepromítejte si do nevinných událostí víc, než v nich skutečně je.
- Žárlit lze zcela bez důvodu, věrnost nelze dokázat, rozdíl mezi nevěrou a přesvědčením o nevěře je zcela zásadní.
- K žárlivosti můžete mít např. dědičné sklony (i sociálně), zjistěte rodinnou anamnézu.
- Dohodněte se na pravidlech komunikace a dodržujte je.
- Nešpehujte, nepátrejte, neshánějte důkazy. Pokud si nemůžete pomoct, je to signál, že je něco velmi špatně.
- Použijte „prostorové oddělení“. Při návalu žárlivosti odejděte z místnosti, kterou s objektem svého žárlení sdílíte, a jděte něco dělat – cokoli. Ideální je fyzická námaha, jděte si zaplavat, zaběhat, posekejte zahradu unavte se. Až vás žárlivecká ataka přejde, můžete si rozumně promluvit.
- Přiznejte si problém, pokud vám žárlivost negativně zasahuje do života a ničí vztahy, vyhledejte odbornou pomoc.
Partnerům žárlivců
- Uvědomte si, že jakkoli nepříjemně to zní, manželství a láska jsou v podstatě transakce, obchod – dáváte a máte dostávat, pokud je dávání jednostranné, ochuzujete se, trápíte a jste nešťastní.
- Vyhodnoťte, o jaký druh žárlivosti se jedná. Jde o „normální“ žárlivost, se kterou se dá s rozumem pracovat, nebo o žárlivost patologickou, kde nemáte s logikou a rozumnými argumenty šanci? Patologický žárlivec nebere ohledy na společenskou situa ci, rodinu, přátele, děti, za důvod svého nepřijatelného chování označuje protějšek.
- O problému mluvte ideálně v soukromí, ve vhodný čas a pouze mezi zainteresovanými stranami, vyjasněte si, co je a není přijatelné chování.
- Vyvarujte se nekonečných diskusí. Hledejte konstruktivní řešení. Patologický žárlivec je zpravidla velmi ochotný o své žárlivosti hovořit, a to prakticky s kýmkoli, neváhá se podělit i s dětmi.
- Netolerujte výslechy, citové vydírání, nadávky nebo urážky. Na žárlivecký výpad odpovězte maximálně jednou dvakrát, víc už ne, mlčte, odejděte. Stejně tak odmítněte metodu „cukru a biče“ – urážky a výpady střídají sliby a doprošování, u patologického žárlivce často v rychlém sledu.
- Pokud žárlivec nepřestává v „žárliveckém monologu“, výpadech, obviňování, napadání, pokud možno na pár hodin odejděte nebo se na nějakou dobu přestěhujte (v některých případech situa ci vyřeší bohužel jen trvalá odluka).
- Partnera neomlouvejte. Své chování může zdůvodňovat např. nešťastným dětstvím, negativní zkušeností s předchozí nevěrou apod., po ruce může mít spoustu výmluv. Vždy má možnost se své žárlivosti postavit – buď se situaci pokusí za vaší spolupráce zvládnout sám, nebo vyhledá odbornou pomoc.
Čtyři možnosti
Čtyři možnosti
- Budete žárlení partnerovi tolerovat, jeho chování vás v podstatě neobtěžuje a jste ochotní s ním žít.
- Budete žárlení partnerovi tolerovat, ale jeho žárlení je nepříjemné a vadí vám – zvažte pro a proti, vyhodnoťte dlouhodobé následky takového života a možnou změnu.
- Rozhodnete se jeho chování změnit - učiňte nezbytné kroky, vyhledejte odbornou pomoc, konejte.
- Rozejděte se.
Zdroj: Paul Hauck: Žárlivost
