Scénář číslo jedna: je šest ráno, po kuchyni se plouží nevyspalá bytost, pod očima kruhy jako obruče a mumlá si pro sebe: „Jasně, neuklízejte po sobě večer nádobí. To je přece super to ráno rvát z talířů zednickou škrabkou. Á, myčka asi nešla záhadně otevřít, že. Jauvajs, drobky, to snad není možné, tady by se najedlo hejno supů…“

Scénář číslo dvě: stejné místo, stejná osoba. „Já jsem taková kráva. Proč jsem to večer aspoň nenamočila. Na co čekám, na zázrak? Že to jednou umeje někdo jiný? Jauvajs, drobky, měla jsem schovat ty housky, teď se nenasnídám.“

Dvakrát špatně. Výzkum publikovaný letos v červenci v magazínu Scientific Reports říká, že ve chvílích stresu nebo při vzpomínkách na nějaká traumata z minulosti máme samomluvit ve třetí osobě a pozitivně! Nesmíte používat zájmena jako já nebo moje. Místo toho k sobě mluvte (je jedno, jestli nahlas nebo v duchu) pomocí zájmen ty, on, ona, ono nebo si říkejte jménem. Již několik předchozích studií dokázalo, že to pomáhá ovládat naše emoce a zachovat si sebekontrolu. Odkloní to totiž naši pozornost od nás samých. A navíc na cizí jsme prostě hodnější, víc jim odpustíme a lépe je podporujeme.

Říkejte oni

Zmíněný aktuální výzkum vedli Ethan Kross v Laboratoři emocí a sebekontroly při University of Michigan a Jason Moser, ředitel Klinické psychosociální laboratoře na státní Michiganské univerzitě. Oba vědci použili různé metody monitorování mozku a zjišťovali, jak která forma komunikace vyvolává negativní a pozitivní obrazy nebo vzpomínky. Došli ke stejným závěrům.

„Mluvit sám se sebou ve třetí osobě přináší relativně snadnou formu sebekontroly. Naše potvrzená hypotéza říká, že pokud k sobě přistupujeme jako k jiné osobě, jsme méně kritičtí, vstřícnější a cítíme se víc nad věcí,“ píší pánové Kross a Moser ve své zprávě. Jejich závěry podporuje i Christopher Bergland, autor článku o zmíněném výzkumu na serveru Psychology Today, extrémní atlet, kouč a spisovatel: „Všechny jejich výsledky můžu potvrdit z pozice ultramaratonce. Kdykoli mě při závodech v extrémních podmínkách napadlo: To nedám, je mi špatně, určitě mám horečku, měl bych to vzdát – musel jsem takový proud myšlenek vědomě zastavit. Místo toho jsem nahodil motivaci ve třetí osobě: Tak pojď, Chrisi, to dáš! Už jsi dokázal tolik, překonal bolest, tohle zvládneš. Nevzdávej to! Přestaň se litovat a přidej!“ A to mu pomohlo dokončit i Badwater Ultramarathon, více jak dvěstěkilometrový závod v Údolí smrti, kde je běžně přes padesát stupňů Celsia.

To bude krása

Když se tedy vrátíme z kalifornského pekla do kuchyně z úvodu, správně by to vypadalo takhle: „No, zlato (případně zde vložte vlastní jméno), pěkný čurbes ti tu nechali. Už máš ale za sebou horší katastrofy. Než se uvaří voda na kafe, máš to sklizené, pak si dáš něco dobrého a budeš si hezky připravovat satirický výstup pro každého toho bordeláře zvlášť. To bude krása – á, to kafe tak voní!“

Kdybyste si náhodou měli připadat jako kandidáti pro doktora Chocholouška, tak vězte, že jeden z dřívějších výzkumů prokázal, že pouhých pár vět samomluvy stačí a naše poplachová reakce na stres (anglicky fight or flight reaction) se změní z „flight“ (uteč) na „fight“ (bojuj). Tak neboj, zlato, ono to půjde!