Covidu v létě ubylo tak, že jsme si všichni asi mysleli, že už je od toho pokoj. Já si to myslela určitě, a tak jsem přesvědčila mámu, aby se nebála a jela se mnou na týden na Lipno. Vybrala jsem malý penzion, kde jsme se s ostatními hosty setkávaly jen u snídaně, abych ještě zmenšila riziko, že nás někdo nakazí. Počasí bylo perfektní, koupání taky. Jenže! Čtyři dny po tom, co jsme se vrátily domů, zazvonil telefon z hygieny. Nejspíš jste to už taky zažili: „Bohužel, setkali jste se s pozitivním člověkem a musíte zůstat v karanténě.“ Ukázalo se, že jeden z našich spolubydlících měl pozitivní test. Vůbec jsme se na něj nezlobily, člověk k tomu přijde, ani neví jak, a nakonec, nic hrozného se nám nedělo, stejně jsme měly obě ještě dva týdny volno, které jsme chtěly strávit na chatě. Co táta umřel, není tam tak veselo, jak bývalo, ale máme to tam rády. Karanténa nám tam nevadila.

Čtěte také

Týrání ženy

Čtěte také

Násilnický partner mi udělal z dcery alkoholika. Měla jsem ho zabít

Brzy se ale ukázalo, že tak jednoduché to nebude. Zatímco já měla test negativní, mámu soused z penzionu opravdu nakazil. Horečka jí vystoupala tak, že teploměr pomalu nestačil, a sama si nedošla skoro ani na záchod. „Nikam nevolej, to bude dobrý, mě horečka vylítne přece vždycky,“ uklidňovala mě, když jsem chtěla volat sanitku. To bylo nazítří v poledne. Večer jsem ale sanitku už volala, ať si říkala, co chtěla. Ona už toho právě ani moc neříkala a já nechtěla čekat, až se ještě zhorší. Samozřejmě ji odvezli a já jí zapomněla v těch nervech přibalit mobil. Za dvě hodiny jsem se dovolala do nemocnice a řekli mi, že tam zůstane. Došlo mi, že nemá ani noční košili. Určitě by ji nahou spát nenechali, ale já vzala zapomenutý mobil a košili, sedla do auta a vyjela za ní.

Čtěte také

Jiří Suchánek reprezentuje Česko ve stolním tenise

Čtěte také

Bronzový paralympionik Jiří Suchánek: Pálku si k ruce musí připevňovat obinadlem

Na oddělení se samozřejmě nesmělo, musela jsem nechat tašku s věcmi na recepci. Podala jsem tašku recepčnímu, vysvětlila, o co jde, a pak se mi podlomily nohy. Ne že bych přímo spadla, ale zdálo se mi, že nedojdu ani k autu, natož abych jela čtyřicet kilometrů na chatu. Došla jsem jenom k přístroji na kafe a chtěla si jedno koupit. Jenže se ukázalo, že teď jsem zase zapomněla peněženku. Jak jsem tam tak stála a zoufale se šacovala, někdo ke mě přistoupil a zeptal se, jakou kávu chci. „Černou, velkou, bez cukru, nebo ne, dneska radši s cukrem,“ odpověděla jsem poslušně, a on sáhl do kapsy, prohrabal mince a naházel do stroje, kolik bylo potřeba. Sotva jsem vnímala, co dělá, tak mě jemně odsunul, počkal, až vypadne kelímek a nateče do něj káva, pak ho vytáhl, otočil mě směrem k židlím a poručil: „Tady si sedněte a pozor, je to horký.“

Čtěte také

Tuhý šampon. Odhalte, jestli se hodí  se na vaši hlavu a jak ho používat

Čtěte také

Tuhý šampon jako přírodní zázrak! Hodí se pro vaše vlasy? A jak ho používat?

Byla to taková úleva, že jsem nemusela nic řešit! Tak jsem si sedla a jen se dívala, jak na chodbě bliká zářivka, a čekala, až káva trochu vystydne. Neznámý seděl o kus dál, četl si něco v mobilu. Teprve když jsem vypila půlku, mozek mi trochu naskočil a já byla schopná říct: „Děkuju.“ Kývl hlavou a četl si dál. Strávila jsem tam půl hodiny, než jsem se začala cítit schopná dojet na chatu. Takhle prázdnou jsem ji ještě neviděla, došlo mi, že jsem tam vlastně nikdy nebyla sama, i když je mi třicet. Vždycky s mámou nebo tátou, pak s přítelem, když jsem zrovna s někým chodila. Jenže teď s nikým nechodím, táta je pryč a máma leží v nemocnici, snad to proboha zvládne, snad jí ty léky, co na covid existují, zaberou. Nebála jsem se o ni úplně, člověk čte o mnohem horších stavech covidu, protože ten to určitě je, ale přece jen… Nikdy nevíte.

Čtěte také

Kristýna je velmi talentovaná

Čtěte také

První píseň napsala ve 14, dnes vytváří aranže pro orchestr a filmové melodie

Ráno mi máma napsala, že leží s kyslíkem, ale horší že to není. A že potřebuje kartáček a zubní pastu. Na co já jsem včera myslela? Vždyť já jí s sebou dala jenom ručník. Tak jsem přibrala ještě tlustou knížku a papírové kapesníky. A zase do auta a zase do nemocnice. Tašku jsem předala na recepci, a i když už jsem neměla tak podlomené nohy, chtěla jsem si koupit kávu na cestu. Jak jsem tam stála před automatem, začala jsem prohrabávat kapsy a hledat drobné. Zase jsem zapomněla peněženku! A aby bylo déjà vu dokonalé, někdo zase vstal, přišel ke mně a zeptal se: „Jako minule?“ Ne, ne, dneska nepotřebuju dvojitýho lomcováka. Usmála jsem se na něj v rozpacích: „Dneska prosím kapučíno, bez cukru.“ Ale on mi nabídl něco jiného: „Poslyšte, nechcete jít na něco lepšího, než je tenhle automat? Ve vedlejším pavilonu je kavárna a docela dobrá.“ Cítila jsem se líp než večer, ale byla jsem ráda, že někdo něco vyřeší za mě, tak jsem kývla.

Čtěte také

Anna Julie Slováčková

Čtěte také

Nová Vlasta: Rozhovor s Annou Julií Slováčkovou a jak se dá natrénovat štěstí

Kavárna to byla vážně hezká a s venkovními stolky. „Jak je na tom vaše máma?“ ptal se neznámý, a tak jsme to probrali. On měl v nemocnici tátu, ale ne s covidem, normálně na plánované operaci. Už tam ležel dva týdny a měli ho brzy pustit domů, taky potřeboval něco přinést. Můj neznámý mě dokázal uklidnit: „Nebojte se, určitě jste mámu dostala do nemocnice včas. Jak jsem vás tam ale včera viděl poprvé, vypadala jste, že se skácíte, byla jste bledá jako stěna.“ Poděkovala jsem mu ještě jednou za první pomoc a teprve tehdy nám došlo, že vlastně ani nevíme, jak se jmenujeme. Dopila jsem to kapučíno, poděkovala do třetice a s prohlášením „třeba se tu zas potkáme“ odešla po svém. Hezké setkání, příjemný člověk. Bylo jasné, že se už neuvidíme, že to byl anděl poslaný ve chvíli, kdy jsem ho potřebovala.

Čtěte také

Ukázal, jaký doopravdy je

Čtěte také

Láska? Tyranizoval syna, ze mě dělal služku a zkusil zmanipulovat mé rodiče

To bylo v sobotu a v pondělí měl přijít dendrolog, kterého máma objednala, aby zkontroloval smrk, co roste v rohu zahrady. Bály jsme se, že je moc nakřivo, tak aby nám při nějaké vichřici nespadl na střechu. Říkala jsem si, že když s tím chlapem budeme na zahradě a budu od něj daleko, tak to snad karanténu neporuší. Ve dvě dorazilo podle domluvy auto, tak jsem šla k brance a pak už nevěřila vlastním očím: vystoupil z něj můj dodavatel kávy z nemocnice. On na mě taky chvíli zíral a pak prohlásil: „Já jsem si tak vyčítal, že jsem si od vás nevzal telefon!“ Porušili jsme karanténu, šli dovnitř do chaty a tentokrát jsem mu kávu uvařila já. Na náš smrk se taky stihnul podívat, ale jinak jsme spolu strávili celé odpoledne povídáním. Telefonní číslo si ode mě vzít tentokrát nezapomenul. Mámu za týden pustili domů, do konce léta se vyléčila úplně a já plánuju svatbu. Třeba bychom se s mým dendrologem dali dohromady i na naší zahradě, ale kdo ví? Tak možná to zlé opravdu bylo k něčemu dobré.

Zdroj: časopis Vlasta

Čtěte také

Motivační citáty

Čtěte také

Jste na dně? Tady je TOP 30 motivačních citátů, které vás nakopnou

Čtěte také

Potraviny pro zdravý mozek

Čtěte také

Jezte chytře! 8 potravin pro zdravý mozek, paměť i jako prevence Alzheimera

Čtěte také

Květák nadýmá

Čtěte také

Proč by ženy po 50 neměly jíst květák nebo brokolici? Není to jen o hormonech