Za pár dní oslavíte narozeniny (rozhovor vyšel minulý týden v tištěné Vlastě, pozn.red.), které by vám hádal opravdu jen málokdo. Jak to číslo vnímáte?

No, je to kulaté výročí… Samozřejmě jsem rád, že jsem se ho dožil, ale nejvíc mě těší, že jsem schopný normálně fungovat – mám vrstevníky, kteří sotva lezou nebo už tady dávno nejsou. Já jsem relativně v kondici, baví mě život a mám pocit, že mám pořád co říct. Takže za mě dobrý.

Co přesně vás pohání vpřed?

To je jednoduché – mám mladou ženu, dvě malé děti a profesi, která mě naplňuje. Nechci se rouhat, ale skládání a hraní mně i po těch desítkách let přináší radost. A je úplně jedno, jestli se s kytarou zavřu u sebe v pracovně, nebo vystupuju s kapelou. Muzika je svět, v němž jsem šťastný. Nedokážu si představit, že bych jen tak seděl v parku a krmil holuby. Taková pasivita by mě okamžitě zabila.

Důkazem vašeho nasazení je i sólové album s názvem Asi se mi nebude chtít, které teď vyšlo.

Řekl jsem si, že udělám desku napříč žánry. A to se stalo. Najdete na ní pop, rock, folk nebo třeba jazz, dohromady dvanáct autorských písniček. Když si je poslechnete, zjistíte, že jako celek drží krásně pohromadě. A to i díky hostům jako Jiří Stivín, Emil Viklický, Pavel Šporcl, Antonín Gondolán, Dobrý večer Quintet nebo moje nejstarší dcera Marta. Jsem rád, že do toho se mnou šli a z výsledku mám obrovskou radost. Je to oslava muziky i života.

Jak bude vypadat to reálné slavení? Potrpíte si vůbec na bujaré mejdany?

Když mi bylo sedmdesát, tak jsem prohlásil, že další narozeniny slavit už nebudu, že další mejdan uspořádám až mi bude sto. Ale jak to tak bývá, nakonec jsem vyměknul a rozhodl se, že tu svoji osmdesátku přece jen zapiju. Ovšem nebude to 2. května, ale o pár dní později, což má svůj prozaický důvod – můj letitý kamarád Miloš Zapletal se narodil o den dříve než já a chystá vlastní večírek, takže to chce menší rozestup. Až se vzpamatuju z jeho oslavy, dojde na tu moji, a to v nějakém příjemném podniku s vybranými lahůdkami, dobrým pitím a živou hudbou. Rád bych tam měl nějakého dobrého pianistu a houslistu.

Dá se pojmenovat, jaký je největší rozdíl mezi dvacetiletým Petrem a tím dnešním?

Rozhodně jsem se obrousil – pořád mám v sobě takové to dravé rockerství, ale už ho dokážu potlačit. Mockrát v životě jsem se totiž přesvědčil, že takové chování nikam nevede… Jsem klidnější a ukotvenější. Už nechodím za holkama jako kdysi, ale mám milovanou manželku, děti a domov. Navíc bydlíme na vesnici, což je svět sám pro sebe. Pohodový, uvolněný a bez pokušení. Žádné divočení.

Jak jste se vlastně v mládí bavili?

Možná vás to překvapí, ale před hospodou jsme dávali přednost domácím večírkům. Často se konaly u nás, protože jsme měli velký byt a rodiče skoro každý víkend jezdili na chatu. Vždycky se nás sešlo tak deset plus holky, pili jsme levné víno, kouřili, poslouchali muziku a kuli plány do budoucna. Neměli jsme ledničku, takže jsem flašky chladil ve vaně se studenou vodou. Jednou jsem si při vypouštění nevšimnul, že se viněty sloupaly a přilepily se ke dnu. Když se pak táta vrátil domů, rozhodl se je spočítat a dost ho vyděsilo, kolik jsme toho vypili. No, byly to veselé časy.

Na podzim vás v Lucerně s Olympikem čeká hned dvojitá oslava.

Je to tak – já slavím osmdesátiny, naše kapela šedesátiny, což je důvod ke koncertnímu turné, které vyvrcholí Lucernou. Mimochodem, jde o prostor, kde jsme odehráli více než dvě stovky koncertů a dokonale ho známe. Momentálně jsme ve fázi plánování a příprav, ale můžu prozradit, že půjde o výjimečná vystoupení. Jeviště se promění v obývák, kde nebudou chybět, kytky, lustr, koberec nebo třeba sedačka. Vše bude mít takovou rodinnou a pohodovou atmosféru. A dojde nejenom na největší hity, ale i na hosty a speciální překvapení. Věřím, že si to všichni užijeme.

Máte svoje hity rád, nebo vám lezou na nervy?

Některé mám rád, jiné moc nemusím. Ale chápu, že bez nich to nejde. Přece nebudeme lidem hrát něco, co neznají nebo se jim nelíbí… A přiznávám, že jsou chvíle, kdy jsem i já nadšený a dojatý. Třeba loni moje mladší dcera přišla ze školy a zpívala si: „Vymyslel jsem spoustu nápadů…“ Zeptal jsem se jí, odkud to má, a ona odpověděla, že si to prý notují spolužačky a že je to legrační. Vůbec netušila, že jsem to složil já. Je to důkaz toho, že ty písničky mají univerzální náboj. Lidem se líbí a je úplně jedno, jaký jsou ročník.

Jaké vlastně bylo vaše dětství?

Mám na svá dětská léta ty nejlepší vzpomínky. Rodiče byli právníci a měli moc rádi hudbu. Táta hrál na housle, maminka na piano a doma pořádali soukromé koncerty. Mě a mé dva bratry velmi podporovali – já jsem chodil do dětského sboru Bohumila Kulínského a na housle k Vojtěchovi Fraitovi, což byl virtuos Symfonického orchestru Československého rozhlasu, kterého mi táta sehnal a byl z toho snad nadšenější než já. Když jsem mu v sedmnácti oznámil, že se budu věnovat kytaře, dost ho to mrzelo, ale nic mi nevymlouval a nechal mě jít vlastní cestou. O tři roky později jsem složil první písničku a on úplně zářil. Zvlášť když ji pak slyšel z rádia.

Měl jste talent, ale po maturitě jste zvolil profesi spojového mechanika. Proč?

Na vysokou jsem se necítil a tohle byla dvouletá nástavba, kterou jsem zvládnul levou zadní. A pohodová byla i samotná práce – dostal jsem svůj rajon v místě bydliště a s taškou plnou nářadí chodil opravovat ústředny v kancelářích a malých provozech. Neměl jsem žádnou pevnou základnu, se šéfem jsem byl jen v telefonickém spojení, takže klídek. Vydrželo mi to asi rok a půl, pak už jsem všechny svoje síly a energii investoval do muziky.

Živil jste se rukama, to znamená, že jste manuálně zručný?

Ano, doma mám dokonale zařízenou dílnu, v níž je všechno – od rozbrušovaček přes vrtáky až po soustruhy. Když se v domácnosti něco rozbije, jsem schopný to opravit. Ale přiznávám, že v posledních letech už se mi nechce a raději si na to někoho zavolám. Ale duší jsem kutil, takhle jsem se narodil.

Skládání je vlastně taky řemeslo. Máte nějaké svoje fígle a vychytávky?

Nemám, skládání je velmi nejistý proces. Sice si ho můžete dopředu naplánovat, ale nikdy nevíte, jak to dopadne. Vzpomínám si, že když jsem pracoval na duetu s Petrou Janů s názvem Jedeme dál, dva dny mě nenapadlo vůbec nic. Múza prostě zalezla do kouta a nehodlala pustit ani chlup… Nápad přišel až třetí den dopoledne. Kdysi jsem byl z té nejistoty ve stresu, dneska už mě to netrápí. Vím, že dobrou písničku si občas člověk musí vytrpět. Jinak ke skládání nejčastěji používám kytaru a pak telefon či diktafon, do kterého si zaznamenávám nápady. No a pak si s tím hraju – někdy chvíli, jindy zatraceně dlouho.

Kytara je takový váš parťák v boji. Pořád je sbíráte?

Už tolik ne, poslední jsem si nechal udělat k šedesátinám. Dohromady jich mám kolem třiceti a na většinu z nich hraju. To není o nějakém vytahování, ale o tom, že každá má jiné struny a zvuk, tudíž hraje jinak. Kytary mám rád, líbí se mi jejich tvar, ale že bych k nim měl vztah jako k děťátku? To ne. Vnímám je hlavně jako pracovní nástroj, který mi pomohl k hezkým písničkám. A nemám problém se některé čas od času zbavit – třeba loni jsem prodal jednu, letos dvě. Překvapilo mě, že kupující je neměl na hraní, ale musel jsem mu je podepsat a on si je pověsil na zeď jako artefakt.

Co cítíte, když stojíte na scéně? Třeba herci často mluví o vysílání a přijímání energie mezi jevištěm a hledištěm.

Já to tak necítím, někdy je publikum naopak studené a chvíli trvá, než si vás k sobě pustí. Jestli ale něco vnímám, tak je to energie mých spoluhráčů. Když vidím, že jedou na plný plyn, tak mě to těší a motivuje. Ono se to těžko popisuje, ale na jevišti jsme něco jako uzavřená komunita – všichni máme speciální sluchátka, takže lidi moc nevnímáme, o to víc jsme napojení na sebe. Samozřejmě jsme rádi, když s námi fanoušci zpívají. Pamatuju se, že když s tím v osmdesátých letech začali, tak mi to málem srolovalo fusekle. Taková to byla síla. Dneska už to tak neprožívám, ale je to příjemné. Stejně jako fakt, že každý koncert končíme nekonečnou řadou přídavků.

Když vás večer čeká vystoupení, dodržujete nějaký speciální režim?

Nic takového. Dneska mám třeba program do pěti odpoledne a v sedm hraju. To znamená, že tam dorazím a rovnou vlítnu na pódium, žádné rozezpívávání nehrozí. Nechci vám brát iluze, ale naše profese není nijak extrémně náročná. Někdo umí sázet kytky, já dělám muziku. Rozdíl v tom nevidím.

Jeden tam je určitě, vaše práce v lidech vzbuzuje velké emoce a s tím spojený obdiv. Co vy a takzvaná sláva? Zažil jste někdy fázi zblbnutí?

Ano, v osmdesátých letech jsem dospěl k vnitřnímu názoru, že jsem skvělý. Ale stalo se to jedenkrát v životě a trvalo to asi hodinu. V praxi to vypadalo tak, že jsem během koncertu vyhodil z jeviště jednoho fotografa. Pak mi došlo, že to byla pitomost, a šel jsem se mu omluvit. Víte, já jsem nikdy neměl moc velké sebevědomí. Byl jsem malého vzrůstu, brzy jsem začal plešatět. Holky po mně nějak zvlášť nešílely, na to měly jiné sekáče… Sebevědomí jsem získal až později, když jsem si uvědomil, že jsem ve svém oboru něco dokázal. Ale že bych si připadal slavný a obdivovaný? To ne. Vždycky jsem stál nohama pevně na zemi.

A jak se udržujete v kondici?

Sportem – třikrát týdně hraju tenis a pak jsme si doma zařídili tělocvičnu. Když mám chuť, pustím si do sluchátek nějakou fajn muziku a chodím po páse. Žena, která je skvělá běžkyně, dokonce běhávala půlmaratony, se občas přiblíží, „nenápadně“ mi zvýší zátěž a já se ji snažím nezklamat. Teď mám ale spíše takové pasivnější fyzické období. Věnuju se hlavně muzice a přípravám na turné.

Co říkají vaše pokročilá kolena na otcovství – stále neprotestují?

Z holčiček jsem hotový. Je jim deset a třináct let a dělají mi obrovskou radost. Zrovna včera mi ta starší popisovala historii českých králů a doslova jsem valil bulvy, protože si pamatovala všechna data včetně dnů a měsíců korunovací. Prý ji to baví… Musím říct, že jsem pyšný tatínek. A taky chválící. Moc dobře vím, jaký má upřímná pochvala na dítě vliv. Je v tom láska a respekt a člověka to motivuje a posouvá dál.

Jak jsou na tom Rozárka a Anežka s hudebním talentem? Podědily po vás něco?

Rozárka krásně zpívá a intuice mi napovídá, že z ní bude zpěvačka. Jinak obě hrají na piano, někdy s radostí, jindy z donucení. Ale v jejich věku jsem nebyl jiný.

Se svou ženou Alicí jste spolu už dvaadvacet let, i když je mezi vámi čtyřicetiletý věkový rozdíl. Čím to je? Co vás drží spolu?

Prostě si rozumíme a máme hodně společných zájmů. Milujeme se a rádi spolu trávíme čas. Bez jediné hádky jsme spolu prožili i všechny ty dlouhé covidové lockdowny… Myslím, že velkou roli v tom hraje fakt, že si navzájem dokážeme odpustit. Když se náhodou objeví nějaký nesoulad, nestavíme mezi sebou zeď. Každý dělá chyby, každý občas ujede, a pak je namístě dokázat se nad to povznést. Zvlášť když jde o vaše nejbližší.

PETR JANDA

  • Rockový zpěvák, skladatel, kytarista, majitel nahrávacího studia a vydavatelství. Druhého května oslaví osmdesátiny.
  • Prošel kapelami Sputnici a Big Beat Quintet, od roku 1963 je frontmanem skupiny Olympic (původně se jmenovala Karkulka), pro kterou složil řadu hitů (např. Snad jsem to zavinil já, Želva, Pták Rosomák, Osmý den).
  • Na kontě má i hity pro Marii Rottrovou, Hanu Zagorovou, Jiřího Korna nebo Václava Neckáře.
  • V roce 1993 byl uveden do Síně slávy české populární hudby. 
  • V letech 1992 až 1997 stál v čele Ochranného svazu autorského.
  • Je potřetí ženatý, se současnou manželkou Alicí má dcery Anežku a Rozárii. Muzice se věnuje i jeho nejstarší dcera Marta.

Článek vyšel v časopise Vlasta č. 17 z 27. 4. 2022.