Chystali jsme se v létě do Bulharska, což je v době koronaviru spojené s větší administrativní zátěží než ještě před pár lety. Měli jsme potvrzení o očkování na covid-19, kterým jsme se pak hojně prokazovali a tedy hladce procházeli skrz všechny letištní kontroly, ale přesně, jak se říká, že ďábel je skryt v detailech, něco nám do toho vlezlo. Tedy ne nám, ale našim dětem. A to do hlavy. Nebyl to tentokrát nápad na nějaké zlobení, který se jim tam občas usídlí, nýbrž vši. Ano, to je ten detail. Aspoň na pohled jde o detail. Ale přece v době, kdy lidé převážejí nákazu koronaviru, nebudeme natolik zpozdilí, že bychom převáželi něco tak obstarožního, jako jsou vši, ne? Moderní člověk přece dneska už převáží a šíří v rámci miniaturizace něco mnohem menšího a sice vir covidu-19. Holt už jsme na ten současný svět poněkud staří.

Třebaže moje manželka nepatří mezi ženy, které na svém okolí hledají každou hnidu, přesto se pustila do hledání právě jich. Vši, jak jsem se dočetl, lepí své hnidy přímo na kůži hlavy. Touto informací si to u mě tedy dost polepily.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Pro krásu se musí trpět, říkaly babičky. Proč je to úplná blbost?

Dcery trvaly na tom, že budou mít i nadále své dosavadní účesy, takže jsme jim nezkrátili vlasy a tím pádem ani dobu, po kterou musela manželka hledat hnidy a vši. Žena musela tedy o to trpělivěji a déle vykonávat činnost, jejíž průběh upomíná k našim nejbližším příbuzných, čímž nemám na mysli bratrance a sestřenice, nýbrž primáty. Ti taky sedají jeden za druhým a vyn dávají si z hlavy breberky.

Manželka vybírala hnidy a vši pouze dětem. Na mé hlavě nebyly. Manželka mě nejen letmo prohlédla, ale ještě mě ujistila, že jde o vši dětské, které na dospělého nejdou, což mi pochopitelně neodbytně připomnělo filmovou hlášku, kde se totéž tentokrát ve vztahu k lidem obecně říkalo o blechách psích.

Když praskne hnida

Zatímco jsem svlékal povlečení z lůžkovin našich dcer, manželka nalézala hnidy v jejich hlavách a lupala je mezi nehty. Když totiž na takovou hnidu praskne, že se usídlila ve vlasech vašich dětí, tak zpravidla praskne i ta hnida, protože to je přesně způsob, jakým ji sprovozujeme ze světa. Pak žena dětem nastříkala vlasy jakýmsi olejíčkem. Po umytí speciálním šamponem se do jejich vlasů pustila hřebenem, který má hezký název všivák. Kromě nějakých zločinných spiknutí a komplotů je to asi jediný příklad toho, kdy se člověk vědomě spojí s nějakým všivákem, aby dosáhl svého cíle.

Čtěte také

Vlasta Kahovcová získala uznání nejen jako zpěvačka, ale i jako výtvarnice

Čtěte také

Vlasta Kahovcová: Zpívala se Suchým i Gottem, teď maluje zátiší a vystavuje

Možná se drbete na hlavě. Tentokrát nikoli nad otázkou, co tímto celým fejetonem chci říct, ale díky známé skutečnosti, že mluví-li se někde o vších, každý se začne automaticky drbat. Je to nejspíš jediné napadení parazitem, které se šíří pouhým slovem. Tedy covid-19 se dokáže taky šířit pouhým slovem, protože když je řeknete, snadno ho spolu s tím slovem vyprsknete. To vši se mohou šířit dokonce jen slovem, které si pouze přečtete. Musí to být ovšem slovo veš nebo třeba nějaká věta, ve které se o vších mluví. Už se taky drbete, viďte? Nic si z toho nedělejte. Když jsem ne takto písmem, ale ústním podáním vyprávěl o nesnázích, do kterých nás přivedly vši, svým přátelům, drbali se všichni.

Když už jsem zmínil otázku, co jsem tímto povídáním chtěl říct, tak chcete-li to zabalit do něčeho, co vypadá jako nějaké moudro, tak bych mohl zmínit, že když jedete do cizích zemí, není pokaždé důležité jenom to, co si s sebou vezmete, ale i to, co naopak vědomě, a dokonce naschvál necháte doma. Tady bych mohl mluvit o tom, jak máme doma nechat předsudky, chmury a rozepře, tedy vše, co by poněkud kalilo příjemný prožitek dovolené. Tohle všechno bych možná vyjmenoval ještě před pár lety. Teď mám ale jinou zkušenost.

Čtěte také

Rudolf Křesťan

Čtěte také

Knoflíková záhada? Proč jsou na oblečení žen na jiné straně než u mužů?

Co si zabalíme

Z celé přípravy odjezdu na dovolenou si pamatuju tentokrát nejvíc právě to vzrušení, které v našem domě zavládlo, když jsme na začátku balení kufrů zjistili, že si děti s sebou berou něco, o čem jsme netušili. Už usmlouvaly barbíny a různé plyšáky, ale vši? To jsme si, milánkové, nedomluvili. Z celého balení si tedy tentokrát nepamatuji, co jsme brali s sebou, ale to, co jsme se naopak snažili zanechat doma, tedy vši. Možná to bude tím, že všechny ostatní činnosti spojené s vypravením se na cestu náležejí k rutině, takže už nevytvářejí unikátní vzpomínky, které by patřily pouze k jednomu odjezdu na dovolenou v nějaký konkrétní rok. Mám pocit, že jsme se opravdu nevěnovali před odjezdem na tu letošní ničemu tolik, jako právě odvšivování dětí a prevenci, aby se vši do jejich hlav opět nevrátily. Takže jestli jste se vydávali letos někam do ciziny, pak se většina vaší pozornosti nejspíš soustředila na současnou epidemii. Zajišťovali jste si testy a vyplňovali příjezdové formuláře, porovnávali jste na internetu ceny a kvalitu respirátorů, sledovali jste epidemickou situaci v zemi, do které jste se chystali vyrazit, zkrátka jste byli odpovědní a zcela na úrovni doby.

To my s manželkou jsme se zase jednou přesvědčili o tom, co už beztak dávno víme, že jsme se totiž ještě nevymanili z minulého století, takže ty nejnovější výdobytky k nám jaksi docházejí se zpožděním, a ještě filtrovaně, to znamená ani ne všechny. Takže zatímco vy bojujte s koronavirem, což je v pořádku, my u nás doma tak daleko nejsme, my zatím bojujeme s vešmi.

Čtěte také

Brzy se ukázalo, že tak jednoduché to nebude...

Čtěte také

Bratr si našel ženu se třemi dětmi. Teď čekají další. Je šance, že to zvládnou?

Autor

se narodil v Turnově. Vystudoval dramaturgii. Vystupuje jako klubový komik. Publikuje povídky, fejetony a reportáže. Vydal knihy Hlas a jiné povídky a Muž v karanténě.


Článek vyšel v časopise Vlasta č. 47 z 16. 11. 2021.