Jak se zkouší nová divadelní hra v době covidu?

Zkoušení v pandemii je těžké, popravdě dost příšerné. Řeší se přesuny představení z loňska, která se musejí nahrazovat, karantény. Všechno se pořád mění, přesouvá a posunuje. Divadla, která tohle podstupují, jsou opravdu statečná. Myslím, že zdravotníci a divadelníci vyšli z této doby s velkou ctí.

Ostatně i Beckham měl mít premiéru na podzim 2020.

Ano, odložilo se to především kvůli covidu a premiéra bude 16. března. Hru jsme zkoušeli dva měsíce už v roce 2020, teď to zkoušíme s novým hercem v hlavní roli, s Jaroslavem Pleslem, a zase dva měsíce, což je na jednu stranu luxus, na druhou stranu je trochu zvláštní, vracet se k něčemu po roce a půl.

Čtěte také

Petra Špalková

Čtěte také

Petra Špalková: Mám křehkou povahu. Mívala jsem touhy, ale chyběly mi ambice

Jak dlouho se obvykle zkouší nová hra?

Zkoušení trvá normálně dva měsíce, ve zkráceném režimu třeba šest týdnů. Ale například polský divadelní režisér Krystian Lupa zkouší i rok. Je to různé.

Tématem Beckhama je údajná aféra anglického fotbalisty Davida Beckhama s jeho asistentkou. Inspiraci jste našel v bulváru?

To ne, mám pocit, že o tom byla zmínka v jedné knížce Karla Hvížďaly. Napsal, že kdosi zaplatil nějaké holce 700 tisíc liber za to, aby se vyspala s Davidem Beckhamem. Zaujalo mě to, začal jsem hledat podrobnosti a zjistil, že to všechno bylo trochu jinak. A hlavně, že za tím stála velmi zajímavá osobnost: Max Clifford, mnohaletá šedá eminence anglického bulváru.

Pronikl jste při přípravě hry do anglického bulváru?

Ani moc ne, ale koupil jsem si knihu o Maxi Cliffordovi, kterou napsali lidé, kteří mu byli nakloněni, takže z ní vychází hezky. Ale bulvár jako takový mne fascinuje. Hlavně ten „veliký“, tedy britský nebo třeba i německý bulvár, který se od toho našeho v mnohém liší. Ať už jde o mimořádný objem prodaných výtisků, či o peníze, které se v tomto byznyse točí. Ostatně u nás profese, kterou Clifford vykonával, ani neexistuje. Byl to takový bulvární dohazovač, manipulátor v pozadí.

Čtěte také

 Eva Leimbergerová

Čtěte také

Eva Leimbergerová: Dost brečím – vzteky, smutkem, ale i radostí a dojetím

U nás si celebrity vystačí samy?

Hodně se změnilo s příchodem sociálních sítí po roce 2009. Naše hra se odehrává v roce 2005, kdy sociální sítě takřka neexistovaly. A ano, jak jsem zjistil od místních novinářů, zde se za informaci celebritě v podstatě neplatí. Někteří spolupracují s bulvárem, protože chtějí být vidět a chtějí to využít. Třeba populárním zpěvákům to může pomoci v prodeji desek nebo ve vyšší návštěvnosti koncertů, ale nikdo od bulváru neinkasuje přímo peníze. Tehdejší situace v Anglii byla diametrálně odlišná, Clifford vhodnou kombinací televizních vystoupení a ve spolupráci s velkým bulvárním listem The Sun, opravdu dosáhl toho, že ta žena, Rebecca Loos, na kauze vydělala 700 tisíc liber. To jsou částky, které tady nemůžete vydělat. U nás lidé nejvíce získají na žalobách.

Když hovoříte o žalobách, nebál jste se, že by se mohl ozvat někdo z Británie?

To určitě ne, tohle je umělecké dílo. To není reportáž o Beckhamových nebo o Rebecce Loos, navíc tam není nic, co by se dalo považovat za urážku na cti. Kdyby člověk nemohl psát divadelní hry o skutečných lidech, tak by pak nemohl nic. Asi by to byla vítaná propagace pro divadlo, kdyby se někdo z Anglie ozval, ale takto svět moc nefunguje. Hra bude samozřejmě přeložená do různých jazyků, v Anglii se však moje hry nehrajou.

To by tahle mohla změnit.

Spíš ne, ony se nehrajou, protože v Británii nemají divadla našeho typu. Hru vždy překládáme do angličtiny kvůli třetím jazykům, z ní se pak přeloží třeba do maďarštiny nebo do vlámštiny. Takže reakci britského publika mít nebudu, a když to budou hrát v Německu nebo Polsku, tam problémy určitě nebudou.

V čem jsou britská divadla jiná než naše?

Mají málo repertoárových divadel a financování je špatné, britské divadlo je v troskách. V Londýně mají Národní divadlo a divadlo Royal Court, a to je skoro všechno. Pak jsou tam malá divadýlka, kde uvádějí současné britské dramatiky, ale počet repríz nebývá velký, a zahraniční východní autory uvádějí opravdu jen výjimečně. Všichni se navíc snaží dostat do West Endu, do komerčních divadel, kde hrají třeba dvacet let Pána prstenů.

Čtěte také

Barbora Jánová

Čtěte také

Herečka Bára Jánová o konci Slunečné, nových plánech i psychoterapii

Vzhledem k názvu hry by se mohli chytit i fanoušci fotbalu.

My doufáme, že přijdou. Nicméně o tom, zda se půjde do divadla, nebo ne, rozhoduje v páru žena. Takže to možná tak lákavé není, ale doufáme, že hra publikum přivábí. Třeba proto, že David Beckham je pohledný. Nevím, šla byste na Beckhama?

Já bych šla na Plesla.

Tak to je fajn! Zkrátka víme, že ženy určují, na co se půjde, to je ověřené, takže příliš nespoléháme na fanoušky fotbalu. A je třeba říct, že to není hra o fotbale a Beckham se tam téměř neobjeví. Raději bych diváky tedy skutečně pozval na toho Jardu Plesla.

Hra se jmenuje po někom, kdo se tam takřka neobjeví. Hlavní postava si hraje...

Ano, to je hlavní téma hry. Příběh člověka, který tvrdí, že je úplně jedno, co se stalo, ale je důležité, co lépe zní. Když později chce říct pravdu, už nemá jak a kde ji vyslovit. To je dnes velmi podstatné. Nikoli to, že někdo říká, že něco je pravda a něco není pravda, ale tvrzení, že pravda a priori neexistuje. To je velmi nebezpečné. Osobní svědectví najednou nic neznamená. Vy jste byla očitým svědkem nějaké události, já ne, ale tvrdím o ní opak toho co vy. Podle dezinformační logiky je to tvrzení proti tvrzení a výsledkem je nula, tedy nic.

Profesionál z bulváru z té hry vychází pomalu coby nejčistší povaha.

Lákalo mě udělat rozporuplnou postavu, která je na povrchu hochštapler, který organizoval večírky s prostitutkami, aby vyfotil poslance a mohl je vydírat, ale postupně se ukazuje, že má více rovin. Jarda je dobrý v tom, že je milý, působí jako čestný člověk, není to křečovitý, zlý pán, a doufám, že to vyjde, jak chci, a jeho postavu budou mít diváci rádi.

Dá se říct, že to je obhajoba bulváru?

Do určité míry ano. Ono je totiž snadné do bulváru kopat. Ale největší český průšvih je to, že tady neexistuje kvalitní seriózní tisk. To je skutečný problém. Myslím noviny, kde mají početné redakce a redaktoři mají čas pracovat na svých kauzách delší dobu, kde mají svého novinového ombudsmana, který může psát i proti redakci, a kde mají šéfredaktora, který píše opravdu zajímavé úvodníky. O něco takového se pokouší například Respekt, ale je to provincionální, malé.

Čtěte také

Kateřina Macháčková

Čtěte také

Kateřina Macháčková: O psaní knih i otci, kterému se přiblížila, až když umřel

To je těžké, žádná redakce nemá peníze na tým, který by mohl pracovat na jediné kauze třeba dva měsíce.

Ano, pracovat na něčem alespoň dva měsíce a pak mít někoho, kdo by ten materiál vzal, něco z toho vyvodil, nějaký dlouhodobý trend, poukázal, co se dělo v posledních pěti letech a udělal z toho velkou úvahu, tak to tady není, nebylo a asi nikdy nebude. Škoda. V prostředí, kde něco takového funguje, je pak radost přečíst si i bulvár. Ovšem na druhou stranu u nás je například v kulturním zpravodajství bulvár často nejpodrobnější. Když jdeme ven s filmem, tak deset deníků a časopisů převezme naši formulaci z agentury ČTK, zatímco jediný Blesk, protože má dostatečně velký prodej a tudíž i redakci, si může dovolit na lokální premiéru poslat živého člověka. Navíc dnes už mnoho novin ani kulturní rubriku nemá.

Máte pocit, že jsme obklopeni dezinformacemi víc, že se to v pandemii zhoršilo?

Nevím, jestli se to zhoršilo. Jasné důkazy, že žijeme v dezinformační společnosti, máme tak posledních dvacet let. Vše spíš postupně graduje: informací je skutečně čím dál víc, zdroje jsou opravdu hůře dohledatelné a na každou informaci existuje protichůdná, stejně relevantní informace.

Tedy tyto definice dezinformační společnosti se naplňují vrchovatou měrou a internet, který jistě zvýšil nedohledatelnost zdrojů, jen přispívá k všeobecnému chaosu.

Mělo by se dění na internetu korigovat?

Ano, mělo by se to korigovat, hlavně vulgarity a osobní urážky. Zákony ale budou vždy klopýtat za tím, co už se na internetu děje.

Kde je hranice pro rozhodnutí co korigovat?

Jste-li majitel internetového média, jste zodpovědný za jeho obsah. Ve chvíli, kdy dáte ruce pryč od obsahu s tím, že je to prostě od serveru, tedy „od boha“, tak by vám to nemělo projít. Majitel novin je zodpovědný za obsah novin, majitel internetové adresy je zodpovědný za to, co se pod ní vyskytuje. Majitel sociální sítě je přinejmenším zodpovědný za algoritmy, s nimiž ta síť pracuje.

Čtěte také

Královna české krimi Michaela Klevisová

Čtěte také

Michaela Klevisová: Svérázné, starší dámy, co si žijí po svém, se mi píší snadno

I ve filmu Modelář z roku 2020 jste se věnoval rezonujícím tématům ve společnosti, vyhledáváte je?

Téma občanské nespokojenosti a osobní angažovanosti v boji za spravedlnost mě dlouho zajímalo, ale je těžké je zobrazit ve filmu, najít k tomu zobrazení nějaký jednoduchý klíč. Proto jsem v Modeláři zvolil jednoznačnou, i když možná trochu odtažitou, kauzu zajatců držených kvůli podezření z terorismu americkou administrativou prezidenta G. W. Bushe ve věznici Abú Ghraíb v Iráku nebo na Guantanámu. Hledal jsem kauzu, která bude přesahovat region a zároveň bude nezpochybnitelná. Když člověk bere úplatky jako politik nebo je ve střetu zájmu jako Andrej Babiš, tak je to nezákonné, ale je to něco, co by si každá země měla vyřešit soudně sama. Já chtěl něco, co patří k mezinárodnímu soudu.

Zaujalo vás dění v uplynulých dvou letech natolik, že byste je zpracoval?

Přiznám se, že jsem v covidu nezaznamenal velkou inspiraci. Mám pocit, že se nic podstatného nestalo. V Modeláři jsem věštil, že demonstrace je mrtvá, protože – jak říká jedna postava – na náměstí stálo hodně pitomců už předtím a budou stát další –, což se ukázalo i nyní s antivaxery, kteří nám můžou připadat směšní, ale problém je, že diskreditují demonstraci jako takovou, jako jednu z univerzálních forem občanského protestu. Až budeme chtít příště vyjít do ulic kvůli skutečně zásadním věcem, bude to obtížnější.

Kde inspiraci nejčastěji nacházíte?

To je různé, v knihách, v hospodě, v tisku. Nedávno jsem zaznamenal, že kdesi vyznamenali státním vyznamenáním krysu za pomoc při vyhledávání min. Tohle statečné zvíře dostalo řád za to, že vyčmuchalo desítky min a zachránilo desítky lidských životů. Úplně jsem si představoval nějakého generála, jak se těší, že dostane vyznamenání on, ale ten večer má přednost ten statečný hlodavec. Pak ten chlap přijde z Hradu domů a začíná příběh...

Kdy jste začal psát?

Asi tak v osmi deseti letech jsem se pokoušel imitovat foglarovské knížky, konkrétně Chatu v Jezerní kotlině. Psal jsem to v ruce a mělo to asi 80 stran, ale jak to bylo tím dětským písmem, tak v reálu to mohly být tak čtyři strany strojopisu.

Dal jste to číst rodičům? Oba byli od fochu, otec Otto Zelenka úspěšný dramatik a scenárista, maminka Bohumila scenáristka a dramaturgyně?

Asi ano, ale ono to po mně, myslím, nešlo přečíst. Možná jsem jim to spíš předčítal.

Čtěte také

Erika Hníková

Čtěte také

Erika Hníková natočila život malého šampiona: Dril ve sportu i trénink hemisfér

Váš tatínek psal také divadelní hry?

Ano, ale trochu mě to minulo, poslední premiéru měl tuším kolem roku 1975. Pamatuji se však, že když mi bylo asi pět let, tak jsem byl na nějaké premiéře v Městských divadlech pražských a sápal jsem se na jeviště a v šatně jsem pak vyznával herečkám lásku a chtěl jejich fotky.

Těšilo rodiče, že jste se vydal v jejich stopách?

Jo, líbilo se jim to, říkali, že psaní je fajn povolání. Režírování mi ale rozmlouvali, že to je příliš technická profese a že mě to bude odvádět od psaní, což měli pravdu. Ale já jim vysvětloval, že to jinak nejde, že v téhle době si to člověk musí všechno dělat sám.

Vadilo vám, když vaši práci adaptoval někdo jiný?

Zpočátku jsem psal hry, které režírovali jiní. Například Zdeněk Zelenka nebo Dušan Klein a nebyl jsem z toho nijak rozčarovaný, zdálo se mi to dobré, spíš byl úmorný proces hledání režiséra. V 90. letech jsem psal adaptaci výborné Vieweghovy knihy Báječná léta pod psa, asi rok jsme hledali režiséra, chodili s prosíkem a všude nás posílali do háje, nabízeli jsme to i Jiřímu Menzelovi nebo Františku Filipovi. Pak si na to produkční společnost přizvala Petra Nikolaeva, ten si to přepsal a udělal po svém. Ale já už byl tak znechucený tím vším, že jsem si řekl, že už to takhle dělat nebudu, že energie, kterou vynaložím na hledání realizátora, vyjde nastejno, když si to sám natočím. A tak jsem v roce 1993 udělal Visací zámek 1982–2007 a pochopil, že to bylo správné rozhodnutí.

Postavy ve vašich hrách a filmech stihne často smutný konec.

To jsme si teď taky u Beckhama uvědomili, tak ještě při zkoušení hledáme ve hře naději. Ale není to tak vždycky. Všichni neumřou. Na podzim chystám pro Dejvické divadlo hru „Fifty“ o chlápkovi, kterému je třiapadesát a už tři roky si trvá na specifickém dárku, který si přál dostat k padesátinám. No a ten třeba taky neumře.

Čtěte také

Jana Stryková

Čtěte také

Jana Stryková: Nevypadám už jako holka, mám povislý zadek, ale klidnější spaní

Petr Zelenka

  • Režisér, scenárista, dramatik.
  • Narodil se a žije v Praze.
  • Vystudoval FAMU.
  • Držitel řady prestižních ocenění, mj. šesti Českých lvů, Křišťálového glóbu z MFF v Karlových Varech a divadelních Cen Alfréda Radoka.
  • Mezi jeho filmová díla patří např. Knoflíkáři, Příběhy obyčejného šílenství, Rok ďábla, Mňága Happy End, Modelář či seriály Dabing Street a Terapie.
  • Režijně působil v Dejvickém divadle, Národním divadle, Studiu DVA aj.
  • Jeho manželkou je tanečnice a choreografka Klára Lidová.