Loni jste si ke kulatinám nadělila vlastní knihu. Co se v ní dozvíme?

Jde přesněji o fotoknihu. Takže vychází především z fotek, které jsem doma léta schraňovala. Prohledala jsem všechna šuplata a nestačila se divit. Před očima se mi znova odvíjela moje životní cesta i s milníky, na které jsem dávno zapomněla. Zvlášť mě potěšily všechny rodinné fotografie, ale třeba i ty z éry divadla Semafor. Nejvíc fotek, které jsem objevila, pochází z doby, kdy jsem jezdila po republice s kapelou Kardinálové Zdenka Merty. To bylo moje pracovně nejzajímavější období. Taky jsem ocenila, že jsem si schovala i plakáty, třeba k filmu o Saxaně. No a pak už jen zbývalo trochu se zamyslet nad léty, ze kterých fotografie pocházely, a hlavně sepsat text, který k tomuto období patřil. Naštěstí jsem si také vzpomněla na hodně zajímavých příhod, které už poněkud zavál čas.

To musela být zábavná práce. Bilancovala jste, co se vám v životě podařilo a co ne?

Toho, co se podařilo, bylo určitě více. Možná že to zní jako klišé, ale to nejlepší asi je, že mám prima dceru Báru a krásnou vnučku Coco. A abych nezapomněla, taky hodného muže. Je skvělé, že mohu dělat práci, která mě baví, a to i teď, kdy už asi patřím do kategorie „starší dáma“. Neúspěchy jsou pouze marginálie: že se mi nepovedlo mít víc LP desek a CD nebo že jsem nikdy nevystoupala ve Zlatém slavíku výš než na čtvrté místo nebo že jsem jako herečka nenatočila víc než pět filmů. Co si budeme povídat: Dívka na koštěti je pořád nejúspěšnější z nich.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Teď zažívá Saxana velký comeback. Hraje se v pražském divadle Studio Dva a vy tam také účinkujete. Jak ten čarodějnický příběh vnímají dnešní diváci? Líbí se dětem?

Představení má úspěch u dospělých i dětí. Já tam mám jen malou roli, ale byla jsem moc ráda, že jsem byla u toho, když se to celé rodilo. Když jsem poprvé slyšela, že se chystá divadelní podoba Saxany, nedovedla jsem si představit, jak by se vůbec dalo na divadle třeba létat na koštěti. Ale pak mě uklidnilo, že režisérem je Šimon Caban, což je opravdový vizuální mág, a s účastí v tomto představení jsem okamžitě souhlasila. A je to tak, že se tam opravdu létá na koštěti, učitelé se mění na králíky, Jan Kraus coby ředitel má šest rukou, no prostě všechno, co z filmu známe. Dnešní děti jsou sice možná trochu náročnější na vizuální podobu příběhů, ale když je děj strhne, tak to může být i v podání „obyčejných“ loutek. A divadlo má vždycky výhodu v půvabu autentického prožitku s živými herci.

Kromě zpívání a hraní také malujete. Co vás inspiruje?

Víte, v hudbě i u malování nebo psaní se skoro všichni autoři shodují v tom, že čekat na múzy je někdy nekonečné a že vlastně přilétnou, až když sednete ke klavíru nebo k plátnu, případně i k počítači, který moc ráda nemám. Záleží ale na náladě a situaci, kterou zrovna prožíváte. Ale jednu inspiraci mám pořád, maluji ráda zvířata. Můj kocour už prožil hodně reinkarnací v těch nejrůznějších podobách. Nejraději mám židli, kde jsem ho zvěčnila na opěradle. Čekala jsem měsíc, než si na ni laskavě sedl, abych si ho mohla vyfotit. Jsem šťastná, že všechny ty obrázky a artefakty jsem mohla vystavit na podzim v Galerii 1 v Praze. Kde jinde bych také mohla lépe oslavit i svoje narozeniny s kamarády než na mojí první vernisáži. Snad mi to všichni opravdoví slavní malíři odpustí a nebudou se obracet v hrobě.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Hned po konzervatoři jste šla do Semaforu a na této legendární scéně, která měla také jubileum, prožila část kariéry.

Jsem šťastná, že toto divadlo stále a úspěšně existuje. Jsou tam i noví mladí herci a zpěváci, kteří jsou skvělí. A pan Suchý je neskutečný, je to opravdový básník naší doby. Protože tam občas zajdu, mohu říct, že je neuvěřitelné, že přes přibývající léta Jiří Suchý píše stále lepší a lepší texty. Jsem fakt pyšná, že jsem pár let mohla být právě v Semaforu.

Je za vámi poměrně bohatá kariéra. Po Semaforu jste léta zpívala se skupinou Kardinálové Zdenka Merty, natáčela desky, CD, hrála. Máte ještě nějaký profesní sen?

Takhle vůbec neuvažuji. Mně se už toho splnilo svrchovaně, a když se mi zrovna nedařilo, věděla jsem, že je to jen na mně, jestli se všechno rozběhne zase tak, jak má. Populární hudba je vlastně doménou mladých lidí a já nestačím žasnout nad faktem, že stále zpívám, a snad mi to i sluší. To by mě ve dvaceti ani nenapadlo. Asi ve čtyřiceti jsem si říkala: Holka, to chceš běhat po jevišti ještě v padesáti? No vidíte a už výrazně přesluhuji. Je to trochu zázrak, za který vděčím jen a jen svým věrným příznivcům.

Čtěte také

Čtěte také

Hvězda paracyklistiky Kateřina Antošová: Jak se srovnala s tím, že nebude chodit

Sedmdesáté narozeniny jste slavila v listopadu 2019, pár dnů po výročí sametové revoluce. Jak jste těch třicet let prožila?

Nejdřív to nebylo lehké, musela jsem se naučit, že v nové době se musím o sebe a své lidi postarat sama. Ovšem to, že mohu dělat a říkat, co chci, cestovat a třeba i podporovat dceru rok na studiích v Austrálii, bylo skvělé. Nejde jen o opravené fasády a plné krámy spotřebního zboží, ale o pocit svobody a vědomí, že už nežiju v tom pokryteckém blbákově. Jsem vděčná osudu, že jsem se dožila doby, kdy moje dcera Bára a vnučka mohou žít ve svobodné zemi, dle vlastních představ.

Vaše dcera také zpívá. Potěšilo vás to?

To víte, že mám radost, že jde v mých stopách, ale byla bych stejně spokojená, kdyby dělala cokoli jiného, co ji opravdu baví. Píše si hezké písničky a konečně došlo i k jedné společné vánoční písničce, kde si sólíčko zazpívala i moje vnučka. U nás se zatím láska ke zpívání dědí. Malá Olivie Coco je šikulka a občas i dabuje, na což je velice pyšná, protože má moc ráda svoji starší kamarádku Anežku Sajcovou. Když kouká na televizi, kde zrovna zpívá a dabuje, hned ji pozná a volá: Babí, pojď sem, je tam Anežkááá!

Vnučku hlídáte poměrně často. Co spolu podnikáte?

Je jedna věc, na kterou se těším, totiž na léto, kdy už snad bude situace lepší a budu mít možnost s Coco pobývat na chalupě. (Rozhovor vznikal v době karantény na jaře 2020 – pozn. red.) Baví mě vymýšlet pro ni program, který by jí alespoň na chvíli umožnil zapomenout na mobil. V krásných severních Čechách je spousta míst, kam se dá jet na výlet. Teď si s Coco mohu jen telefonovat, protože moje dcera zodpovědně usoudila, že mi coby „ohroženému ročníku“ vnučku do domácnosti nepošle.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

A jak tuhle zvláštní situaci zvládáte?

Nechci se moc vytahovat, ale jsem docela mistr ve zvládání nečekaných situací, ostatně jako všichni, kdo se celý život živí, jak se říká, na vlastní triko. Tohle je ale tak trochu jiné v tom, že nemohu dělat jaksi vůbec nic. Žádné zpívání, žádné cestování za mými posluchači, vlastně nic, co by mě spojovalo s mým povoláním. Takže mám kliku, že mám i nějaké další koníčky. Už dlouho jsem si nesedla k šicímu stroji, a tak mě potěšilo, že mi včera moje dcera poslala návod na ušití roušky. Vlastně mě překvapilo, že s tím někdo nepřišel dřív. My, národ Přemka Podlahy, který nás mistrně vedl k různým domácím nápodobám toho, co zrovna třeba na trhu není, jsme si už dávno měli poradit s tím, co se nepovedlo naší vládě zajistit. Včera jsem zvládla jednu pokusnou roušku z materiálu, co jsem měla doma, a dnes jsem vyrazila do švadlenky pro zavazovací tkaloun. Mělo mě ale napadnout, že tam bude fronta jako kdysi na banány. Tkalouny jsem nakonec odpárala z podsedáků na židle na zahradu. Malé vítězství, které potěší! No a pak jsem si došla na půdu pro plátna a maluju a maluju. Vlastně se mi ten volný čas hodí, protože mi nedávno přišla nabídka, abych uspořádala výstavu. Můj manžel se pravda trochu nudí, takže ho asi pošlu na naši minizahrádku, kde může zahájit jarní práce. Dva dny jsme proseděli u televize a už máme dost rozplizlý životní pocit. Takže vzhůru do práce. Dcera mi totiž důrazně doporučila, abych si zase třeba sedla k piánu a napsala nějakou písničku, kterou bychom mohly zpívat spolu. No prosím, a to jsem se bála, že se budu nudit.

Činorodost je asi i recept na to, jak skvěle vypadáte.

Chodím cvičit, miluji chůzi, především dlouhé procházky na chalupě v severních Čechách, kde je nádherná krajina. A taky si dávám pozor, abych se moc často nepřecpávala, protože se ráda vidím štíhlá. Jídlo ale miluju, i když sama vařím jen průměrně a snažím se vařit zdravě. Věřím tomu, že nejde o to, kolika let se dožijeme, ale jak žijeme a svůj život smysluplně naplňujeme. Přála bych všem, aby si jednou mohli říct: Tak snad to dělám dobře, moji blízcí mě mají rádi a opravdu žiju, nejen přežívám. Tak si držme palce, abychom to dokázali.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

PETRA ČERNOCKÁ (1949)


• Narodila se v Praze.

• Na Pražské konzervatoři vystudovala operní zpěv a klavír.

• Hned po absolutoriu nastoupila do divadla Semafor.
• Od konce šedesátých let koncertovala se skupinou Kardinálové.

• V roce 1971 hrála hlavní roli Saxany ve filmu Dívka na koštěti.

• Po roce 1990 natočila několik CD, vystupuje s manželem, kytaristou Jiřím Pracným.

• Má dceru Barboru a vnučku Olivii Coco.