Už nějakou dobu pro náš časopis zpovídáte své umělecké kolegy, nicméně čtenáře zajímáte i vy. Začneme první láskou, vzpomínáte na ni ráda?
I když jsem měla nějaké školní lásky, ta první, už bez aktovky na zádech, se odehrála v romantickém prostředí Slapské přehrady. Bylo mi patnáct, trávila jsem s rodiči prázdniny v hausbótu a poznala první lásku zároveň s prvním úspěchem. Krásný černovlasý kluk si vybral z přeplněného pobřeží dychtivých dívek právě mě. Hráli jsme spolu volejbal, občas zůstali sami, později jsme se sešli ještě v Praze. Leč láska to byla krátká. Můj favorit pil neustále pivo. První polibek s příměsí piva se dal přežít, ty další už ne. Takže mohu říct, že mojí první lásku zničily pivovary. I když tím nechci nikomu rozmlouvat investice do nich.
Měla jste hodně lásek?
Těch opravdických člověk za život moc nestihne, tak dvě tři, ale pro každou z nás asi je nezapomenutelná ta láska, při které se takzvaně z dívky stane žena. Já měla obrovské štěstí, že jsem potkala romantického kluka, takže tahle láska díky jemu patří do kategorie nezapomenutelných. Studovala jsem konzervatoř, on byl na jiné škole a neustále mě něčím překvapoval. Vyšla jsem třeba o přestávce ven, k Vltavě, a on mi připlouval na loďce v ústrety. Není nad romantiku v sedmnácti a přála bych všem, aby si ji prožili. Aspoň v tomhle věku, když už to celý život nejde.
Jak tahle láska skončila?
Emigrací. Neviděli jsme se, neslyšeli o sobě. Až po letech jsem ho v návalu sentimentu navštívila při svém pobytu v Americe. Jenomže už to byl docela jiný člověk. K velkým láskám mládí návratu asi není.
Čím je vám láska?
Abych pravdu řekla, za vrchol vztahu mezi lidmi považuji přátelství. Láska může být tragická, nešťastná, zoufalá… Přátelství je přátelství. Vždycky jsem hledala člověka, na kterého se můžu stoprocentně spolehnout, vypovídat se mu z problémů, ale i mít jeho důvěru a vyslechnout jeho trable.
Čím je vám manželství?
Prožila jsem jediné, z něhož mám dceru Barboru, a trvalo asi 12 let. Pro dva, co se mají rádi, si dovedu představit lepší formu soužití, ale pro výchovu dětí nikdo nic lepšího nevymyslel.
Jak s otcem své dcery vycházíte?
Perfektně. Rozvedení jsme už dlouhý čas, dotčenosti vyprchaly a jsme konečně schopni shodnout se v názoru na naší společnou životní etapu.
Proč jste se vlastně rozvedli?
Ze stejného důvodu, z jakého se rozpadá většina manželství. Ve dvaceti mají lidé na své partnery jiné požadavky než třeba ve čtyřiceti. V mládí rozhoduje výška, postava, barva očí, vlasů. Později se na špičku hitparády vlastností vyhoupne spolehlivost a na barvě očí přestane záležet.
Chtěla byste se ještě vdát?
Nerada vynáším jakékoli kategorické soudy, protože život už mě často usvědčil ze lži. Sice tvrdím, že vdávat se už nechci, nicméně se předem omlouvám, kdybych se za čas objevila někde na radnici celá v bílém.
Přála byste své dceři podobný osud, jaký máte vy?
Na svůj si nestěžuji, ale nesnažím se ovlivňovat ani osud své dcery. Sice jsem se zpočátku snažila ji vést ve svých šlépějích – chodila na step, na kytaru, na piano, ale brzy jsem toho nechala. Je to její život. Buď step a kytara zůstanou, nebo přijdou docela jiné zájmy. Teď se chystá do gymnázia, a kdo ví, co bude za pár let?
A co zpívání, pořád vás baví?
Proč by mě nebavilo, vždyť mám ještě všechno před sebou. Vychází mi teď čtvrté album, jmenuje se Náklaďák a vydává ho Presston. Byla jsem lempl a na desky příliš nedbala, tak to chci ještě napravit. Člověk má všelijaké pocity, když má mluvit o své desce, a já se za to vždycky omluvím, aby to nevypadalo, že se příliš propaguji. Ovšem před časem mi na koncertu jedna paní řekla: „Neomlouvejte se, já si vaši desku určitě koupím, protože mě lidsky zajímáte a chci vědět, co si myslíte a děláte.“ A tohle potěší.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1994
