Kvůli roli v minisérii Pozadí událostí jste se nechala obarvit na zrzavo. To bylo dobrovolně?

Samozřejmě, nikdo mi násilím hlavu nedržel. Ale byl to nápad režiséra Honzy Hřebejka. Když s tím přišel, byla jsem nadšená. Pokud by to vyžadoval, klidně bych šla ještě dál, třeba se i ostříhala. Oceňuji, když mě režisér dokáže vidět i jinak než jako blondýnu s nakroucenými vlasy. Což se mi bohužel nestává často. Na herectví mě baví právě ta pestrost a přeměna. I v divadle je oblékání do kostýmu a čas v maskérně jakýsi rituál, který pomáhá i vnitřnímu pocitu.

S Janem Hřebejkem jste se potkala už při práci na dramatu Kawasakiho růže a detektivce Rédl. Jak ho vnímáte?

Stále stejně – fascinuje mě. Je to inteligentní člověk a pořád se chodí dívat na divadelní představení. Má tedy přehled i o neokoukaných a mladých hercích nebo i nehercích a dává příležitosti zajímavým lidem, kteří nejsou tolik vidět. Točit s ním film je velmi inspirující a obohacující, ale taky nepředvídatelné. Nesnáší všechno, co působí nepřirozeně, a za všech okolností vás nutí přemýšlet, ne jen odříkat naučený text. Ten se mimochodem na place často mění podle potřeby. Práce s Honzou je prostě proces a jedna velká jízda. Moc mě to s ním baví, protože má výjimečný smysl pro humor, a jsem mu vděčná za každou příležitost.

Čtěte také

postavy z pohádkové říše v seriálu Arabela

Čtěte také

Co jste nevěděli o Arabele: Nagyová měla roli díky nemoci, Šafránková dabovala

Je velký rozdíl stát před kamerou a stát na jevišti?

Pro mě docela jo. V divadle dlouho soustředěně zkoušíte a máte čas svou postavu najít a osvojit si ji, hrát si s detaily a vyzkoušet si, co funguje a co třeba ne. Taky máte větší šanci napojit se na představu režiséra. Spolu s ním a ostatními herci utváříte ji i celek. A potom, dá-li bůh a dílo se podaří, můžete při každém představení zažít plno adrenalinu a katarze. Vyřvete se, vypláčete, vyplavíte emoce. Bývá to očistné. Pokud je to představení průšvih, je to očistec. Natáčení je jiný proces. Postavu si spíš utváříte v hlavě. Nanejvýš konzultujete s režisérem, na některé scény můžete mít zkoušky, což se ale neděje často. Většinou se netočí kontinuálně, takže si zažíváte spíš prožitek jedné situace než celku. Film vám žádnou faleš neodpustí. Můžete si pohrávat s detaily. Kamera totiž zachytí každé vaše nervózní mrknutí, letmý úsměv, radost či smutek v očích. Ale pořád je to herectví, kde funguje nejvíc, když hrajete co nejmíň.

Ve finále ale divadlo i film na lidi působí podobně – vyvolávají reakce. Čekala jste, že Pozadí událostí vzbudí takové emoce?

Jak se to vezme. Věřila jsem, že tento seriál nebude jen tak zameten pod koberec, protože je prodchnutý aktuálními a kontroverzními tématy. Bylo jasné, že vyvolá diskusi. Ale nečekala jsem, že to někoho tak strašně naštve a vezme si to osobně. Například téma vztahu pedagogů a studentů. Když ukazujeme, že může být i takový vztah, který funguje, neobhajujeme zneužívání pozice, jen nabízíme variantu. Situace na školách se nezmění ze dne na den. Přece nemusíme tvořit jen obrazy, které ukazují, jak by to mělo být, ale že přeměna je proces se spoustou komplikací a nepochopení. Nikdy bych nepodporovala obtěžování a zne užívání pozice pedagoga a obdivuji lidi, kteří se takovému chování postavili. Stojím si za tím, že věci nejsou černobílé, a kvituji, že se do tohohle tématu tvůrci pustili. S humorem a bez cenzury. Je to jedno z prvních děl, kde se tohle téma otevírá. Některé reakce mi přišly jako hon na čarodějnice. Můj učitel ze střední školy si vzal svoji studentku. Mají děti a jsou spolu dodnes. Je to samozřejmě složitější, ale aspoň máme o čem diskutovat.

Čtěte také

Marie Poledňáková

Čtěte také

Marie Poledňáková: Příběhy, které píšu já, jsou hodně křehké

Je dobře, když se film či divadlo zaměřují na různé společenské problémy. Dalším příkladem je třeba komedie Cry Baby Cry v pražském Švandově divadle, v níž hrajete skoro deset let.

Jsem moc ráda, že je stále na repertoáru. Představení vznikalo jako aktivita dámské šatny a Jaromíra (Jerryho) Šmída. Deset let s námi hraje i Michal Dlouhý. Vše spunktovala kolegyně a režisérka Martina Krátká, která nám dala šanci udělat si představení podle svých představ. A vedla nás skvěle. Myslely jsme, že nás čeká jen pár repríz. Ale máme stále vyprodáno, což je úžasné a my si to pořád užíváme. Hrajeme o hledání štěstí a vnitřní vyrovnanosti, což je nesmrtelné téma a vyvolává mnoho komických situací. My si z toho děláme velkou legraci. Hlavně sami ze sebe, což mají diváci rádi. A my taky. Naše hra se odehrává na kurzu pro zvyšování psychické odolnosti, kde skupinka žen hledá odpověď na otázku, jak změnit svůj život. Každá je jiná, má jiné zaměstnání, věk, názory i pohled na svět. Ovšem jedno je spojuje – jsou ztracené, zmatené a nevědí, jak z toho ven.

Hrdinky vašeho představení hledají pomoc u profesionálního kouče. Myslíte si, že je to ta správná cesta? Že nás může někdo naučit, jak žít?

Naučit ne, ale nasměrovat snad ano. Důležité je najít toho pravého člověka, který vyhovuje právě vám. Což nemusí být vůbec jednoduché. I tohle je naše téma. Lehce se strefujeme do takzvaných odborníků. Obecně proti pomoci tohoto typu nic nemám, naopak. Je dobře, že je dnes normální mluvit o svých pocitech a navštěvovat terapeuta. Kolikrát si sami srovnáte myšlenky jen tím, že vás někdo poslouchá. Změnit sebemenší zarytý způsob chování je strašně těžké, ale funguje to. Jak říká náš kouč v představení, „musíte začít od těchto maličkostí“.

Čtěte také

Keanu Reeves je jeden z nejcharismatičtějších holywoodských herců

Čtěte také

Skromný Keanu Reeves: Bohatství nosí v sobě. To, co má na účtu, posílá jiným

V jaké životní fázi jsem vás vlastně zastihla? Co se vám honí hlavou?

Teď jsem převážně ve fázi „máma“. A zvykám si na stále hmatatelnější pocit nejistoty. Myslela jsem si, že to bude naopak. No, životní krédo „žij tady a teď“ začínám chápat tak nějak bytostněji. I když neříkám, že mi jeho naplňování zrovna jde. Pandemie a vše kolem byl pro mnohé šok, pro některé tragédie. Tornádo, válka na Ukrajině, požáry, globální oteplování, vše pociťujeme na vlastní kůži... Vstupujeme do nového světa, který nemusí být nutně horší, ale rozhodně jiný. Mám zvláštní pocit, že nic neděláme. Třídit odpad asi už stačit nebude. O to víc si člověk uvědomuje, v jakém blahobytu žije. Takže se střídají dny, kdy si užívám všeho, co mám, a uvědomuji si, že toho není málo, a dny, kdy mi to jde hůř, protože poslouchám zprávy. Na podobné babrání se ve smyslu konání nemám ale moc času kvůli dětem, protože převážně řeším, co uvařit, kdy kam koho odvézt, zavézt, vyzvednout. Ale zase hlavně kvůli nim se do podobných úvah pouštím. Přála bych jim krásný a zdravý svět.

Čím ty starosti zaháníte? Z čeho čerpáte klid a sílu?

Určitě z přírody. Strašně ráda se rýpu v zemi. S trochou ironie musím říct, že jsem se zbláznila do hlíny. Dělá mi strašně dobře něco vyrýt, najít žížalu, slepýše, posekat trávu, sklidit jablka, hrušky nebo třeba měsíček lékařský a udělat z něj mast. Být venku a dýchat čerstvý vzduch. Protože v té zemi ještě vše funguje tak, jak to znám jako malá – vyrostla jsem na zahradě. Jsem asi strašná konzerva. Je fajn, že to taky dělat nemusím, ale jen můžu. Baví mě kontrast mezi Prahou a malou vesnicí. Jsou to úplně jiné světy.

Čtěte také

Diabetes

Čtěte také

Strašák jménem cukrovka. Jak se jí vyhnout a co prozradí, že už ji máte

Co vás coby holku z Hodonína, která vystudovala obchodní akademii, vlastně přivedlo na brněnskou JAMU?

Ta střední ekonomická byla něco jako hold mojí mamince, která tenkrát pracovala jako účetní a byla mým velkým vzorem. Prostě jsem chtěla být jako ona... No a někde mezi těmi čísly jsem objevila amatérské Divadlo Skleněných bublin. Začala jsem v něm hrát a naprosto mě to uchvátilo. Když jsem našim oznámila, že zkusím zkoušky na Janáčkovu akademii, mávli rukou, ať klidně jedu, že na nějakou holku z Hodonína tam určitě čekají. Hlavně ať udělám maturitu, abych mohla nastoupit na místo účetní, které jsem už měla domluvené... Když mě pak na první pokus přijali, byli překvapení, ale podpořili mě. Viděli moje nadšení a vlastně byli rádi, že jdu cestou, která mě baví.

Na JAMU vás mimo jiné učil herec Josef Karlík, dědeček z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Jak na něj vzpomínáte?

Je vzácné, když je dobrý herec i dobrý pedagog. Myslím, že pro něj bylo herectví na prvním místě a stejně tak byl houževnatý profesor. Nebyl jen interpret. Měl prožito i nastudováno, přesto u něj převládala živočišnost. Hledal souvislosti mezi teorií a praktickou stránkou a uměl to předat, navíc způsobem, který mi vyhovoval. Ale přiznávám, že jeho přístup nemusel vyhovovat všem. Mně dal za jeden rok intenzivní práce asi nejvíc. Je pravda, že byl divadlem posedlý a se studenty se moc nepáral. Třeba docházka musela být stoprocentní. „Máš teplotu? No a co? To pošleš čtyři sta lidí domů, protože sis nevzal šálu? Máš se o sebe víc starat. Přijď!“ Bylo mu 71 let, chodil o berlích, ale když se dostal do ajfru a něco předváděl nebo předehrával, berle letěly ateliérem a on běhal jak mladíček. A pak nás drtil svým „nevěřím, nevěřím“.

Čtěte také

Gruzie

Čtěte také

Gruzie: Víno, folklor, architektura a chačapuri. Svět, který budete chtít zažít

Jak jste řekla, na prvním místě je teď u vás rodina. Jaká jste máma?

To byste se musela zeptat mých synů a dcery... Teď asi trochu jiná, než jsem byla s prvním dítětem, kdy jsme byli poněkud úzkostnější a trpělivější, byl na to prostor. Někdy je se mnou sranda, jindy běsním, někdy jsem trpělivá, někdy to jde hůř. Co si budeme namlouvat, tři malé děti jsou zápřah. Ale s mužem jsme si přáli velkou rodinu a jsme šťastní, že se nám to podařilo, i když jsme ji založili na poslední chvíli. Pořád se snažím s dětmi mluvit, ale času na vysvětlování je méně, a pokud starší miláčci toho nejmenšího miláčka třikrát vzbudí, už zdlouhavě nevysvětluji. Tak se energie různě střídají, a i když je někdy dusno, vždy se snažíme si to vyříkat, vzájemně si vysvětlit pocity. Někdy to jde líp, někdy hůř, ale vždy se o to snažím. U nás je to komplikovanější v tom, že v Praze nemáme žádnou babičku, takže všechno musíme zvládnout sami. A občas vypomůžou chůvy. To je taky hlavní důvod, proč před divadelní prací dávám přednost té filmové – pracuju nárazově, abych se mohla věnovat rodině. Sice už máme jednoho školáka, ale druhý synek je ještě ve školce a dceři je teprve něco přes rok.

Marianna je benjamínek, stejně jako kdysi vy. Myslíte, že jste to měla jednoduší než vaši sourozenci?

Určitě, cestičku jsem měla prošlapanou a všichni mě většinou ve všem podporovali. Starší sourozenci mě vedli a já chtěla být jako oni. Brácha se sestrou se často pošťuchovali a já běhala mezi nimi. Teď to u nás začíná vypadat podobně. Kluci sestřičku ledasčemu naučí, už se i mečují, ale vypadá to, že ji budou chránit. I když budoucí čas není namístě, ono se to už děje. Šimon a Mikuláš jsou k ní velmi ohleduplní a něžní a už teď ji zapojují do svých her. A ona je nadšená, že může být s nimi. I když to znamená, že je zaházená haldou triček nebo omotaná plyšovými hady. Průšvih je, když jim vleze na stůl plný lega a vše rozebere. To je přenesena do jiné místnosti a nemilosrdně se za ní zavřou dveře.

Čtěte také

Ondřej Vetchý

Čtěte také

Tak šel čas s Ondřejem Vetchým: Z kudrnatého čertiska vyšetrovatel vražd

Jak moc se vám se třemi dětmi daří najít si prostor jen sama pro sebe?

Učím se to, ale zatím to jsou opravdu jen chvilky. Největší prostor mám, když děti usnou nebo když zmizím za prací. Vždy se těším na kolegy, na nové podněty a trochu toho dospělého světa. Nedávno jsem po letech byla na masáži, kterou jsem si vysnila a dostala k narozeninám. Nejlepší dárek. Na dvě hodiny jsem uletěla do jiného světa a vyčistila si hlavu. A stejné je to i na chalupě, kterou jsme si pořídili. Jak už jsem se zmínila, ráda zahradničím, to je moje meditace.

A co knížky? Ptám se na ně záměrně, protože váš partner Matěj Dadák je nejenom herec, ale i zdatný spisovatel, který má na kontě tři romány.

Má můj velký obdiv, především, že to dokáže s námi. Mě vždy novým románem nebo hrou překvapí, což je na vztahu dost super. Poslední román Lovci švábů je naprosto skvělý. Dramatický fiktivní příběh, který se nás dotýká více, než bychom si přáli. Podle mě je to skvělá jízda. Mám ráda i jeho humor, který v žádném románu nechybí. Matěj vždy četl hodně a máme díky němu krásnou knihovnu, kterou nikdy nestihnu dohnat.

Já jsem hrozný neposeda, takže těch knih jsem tolik nepřečetla. Začala jsem hodně číst až na JAMU díky herectví a baví mě to čím dál víc. Teď je času žalostně málo, ale krom pracovních scénářů, mě samozřejmě zajímají různé psychologické romány, knihy o výchově dětí, protože to je téma, kterému se nevyhnu a je velmi rozmanité, a také knihy o seberozvoji. Jak si mě s oblibou dobírá Matěj: „brak“.

Čtěte také

Pletená vesta

Čtěte také

Pletenou vestu nosí módní ikony. S outfitem dokáže divy

Seznámili jste se v divadle?

Oba jsme studovali JAMU, kde jsme se ovšem o dva roky minuli. Pak jsme spolu hráli v představení Ďáblova houpačka v pražském Činoherním klubu, ale nesetkali jsme se ani na jevišti, ani mimo něj. Došlo jen na pozdravy. Hrálo tam tehdy asi třicet lidí. Tenkrát mě Dadák moc nezajímal a jeho Hřebíčková taky ne. No a pak uteklo nějakých deset let a my se na stejném místě potkali na baru. To už mě Dadák zajímal...

PETRA HŘEBÍČKOVÁ (43)

  • Rodačka z Hodonína vystudovala obchodní akademii a poté brněnskou JAMU. 
  • První angažmá získala v brněnském Divadle Polárka a poté hrála v Městském divadle Zlín a pražském Švandově divadle. 
  • V roce 2009 získala prestižní Cenu Thálie za roli Maryši.
  • Známe ji např. z filmů Matky, Štěstí je krásná věc, Přes prsty, Muži v naději, Kawasakiho růže nebo Bezva ženská na krku. 
  • Zahrála si v seriálech Pozadí událostí, Případy 1. oddělení, Rédl nebo Ochránce.
  • Se svým partnerem, hercem a spisovatelem Matějem Dadákem, má dva syny a dceru.

 Zdroj: časopis Vlasta

Čtěte také

Hádka manželů

Čtěte také

Žena ho sekýrovala, tak odešel ke mně. Vše se změnilo, když přišly děti

Čtěte také

Tanec

Čtěte také

Sport podle znamení zvěrokruhu: Raci, věnujte se tanci, Střelci, nazujte lyže

Čtěte také

George Clooney, Julia Robertsová

Čtěte také

Hollywoodský krasavec George Clooney: Učím své děti příšerné věci