Napsala jste příběh o herečce, která se snaží uspět na jevišti i v životě. To je o vás?

Není to autobiografie, ale většina situací má pravdivé detaily, prožila jsem je já nebo moje kamarádky. Rozhodně nejde o příběh vycucaný z prstu. Autenticita je strašně důležitá, zvlášť v dnešní době. Pořád nás někdo tlačí na výkon a my hrajeme spoustu rolí. Jsme skvělé manželky, obětavé matky, dokonalé milenky, věrné přítelkyně… Jenže jednoho dne nám dojdou síly. Mně se to stalo a díky tomu jsem přišla na to, že konečně musím naslouchat sama sobě. Teď asi vypadám jako nějaká ezoterička, ale to nejsem. Jen jsem pochopila, že mám svůj vnitřní hlas, který nemůžu ignorovat.

Můžete být konkrétnější?

Mám za sebou náročné měsíce, a to hlavně proto, že můj tatínek onemocněl rakovinou slinivky. Původně odcházel do nemocnice na operaci žlučníku, což je celkem banální záležitost. Výsledná diagnóza nás šokovala, musela jsem se s tím vyrovnat a začít pracovat s časem, který nám zbýval. A tak jsem se rozhodla, že přestanu na chvíli zkoušet divadlo a budu se o něj starat. Byla to zásadní změna i pro něj, protože byl workoholik. Nikdy moc nevěděl, o čem je život, pořád jen pracoval. Zastavila ho až nemoc, a to na rok a dva měsíce, než přišel konec. Během té doby jsem pečovala nejenom o něj, ale i o svou vlastní rodinu. Byla jsem taková holka na telefonu – uklízela jsem, vařila, vozila děti na kroužky a tátu do nemocnice, komunikovala s lékaři. A hlavně jsem taťku potřebovala zabavit, přivést ho na jiné myšlenky. Postupně jsem došla k tomu, že nemám žádný čas pro sebe, a začala jsem být opravdu hodně unavená a frustrovaná.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu

Někdo v takovém momentě sáhne po antidepresivech, jiný po alkoholu. Jak jste to řešila vy?

Zastavila jsem se, zhluboka nadechla a začala přemýšlet nad tím, co by mě postavilo na nohy a dodalo mi patřičnou sebedůvěru. A protože jsem dřív psala pro jeden ženský časopis fejetony, které měly u čtenářek úspěch, rozhodla jsem se, že se k psaní vrátím. Každý den jsem na dvě tři hodiny zmizela do kavárny a bylo mi blaze. Najednou jsem si zase připadala jako ta stará Jana. Měla jsem svůj svět a dělala něco, co mě opravdu naplňovalo. Tím nemyslím, že bych času stráveného s tátou litovala. Proboha, to ani náhodou! Ale našla jsem něco, co mi pomohlo uvolnit všechny ty zablokované emoce a utlumenou kreativitu. Byla to terapie. Začala jsem psát o úplně jiných věcech, než je nemoc, abych se nezbláznila.

Váš manžel Rudolf Merkner, který je producent a scenárista, vám do psaní nemluvil?

Na mou žádost si četl kapitolu po kapitole. Pořád mě postrkoval, ať píšu dál. A ať hlavně čerpám sama ze sebe a z prostředí, které znám. To znamená z ženského světa. A protože se pohybuju mezi herci, i moje hlavní hrdinka Lucie je herečka. Prochází castingy, natáčeními, řeší lásku a vztahy.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Jak si máme vysvětlit název Jak přežít svého muže?

To je jednoduché – každý, žena či muž, máme v životě člověka, kterého jsme museli přežít. Teď nemyslím fyzicky, ale emočně. Intuice blikala červeně, varovala nás, ať rychle zmizíme, ale my jsme ho přesto strašně chtěli. A dělali jsme kvůli tomu psí kusy… A to se týká i té mojí Lucie, která odejde z nefunkčního vztahu a snaží se najít své místo na slunci. Má malé dítě, bláznivé kamarádky a víru v život. Je kapku naivní, ale časem dospěje skrze určitou bolest. Nečekejte ale nějaké drama – je tam humor, vtip i nadhled. Žádná velká filozofie. Já tomu říkám knížka do tramvaje, ve které proletíte tobogánem.

Vaše hrdinka se vzdá jistoty a vydá se do neznáma. To jste kdysi udělala i vy – z rodné Moravy jste ve třiadvaceti odešla do Prahy.

To je pravda, chtěla jsem zkusit štěstí. Měla jsem za sebou konzervatoř a hraní v Národním divadle moravskoslezském. Říkala jsem si, že jsem mladá, talentovaná a že se nemám čeho bát. A hlavně jsem chtěla nasát trochu toho normálního života. V Praze se ze mě na zadek nikdo neposadil. Žádné nabídky nepřicházely, a tak jsem místo divadla a filmování srovnávala svetry v butiku, pracovala za barem nebo rozdávala letáky na Václavském náměstí. A vlastně mě to bavilo. Žila jsem s kamarádkou v podnájmu a přehazovala každou korunu. Mít dvacku na kafe pro mě byla výhra… Po roce se to zlomilo. Získala jsem roli v seriálu Ulice a oslovilo mě Divadlo na Vinohradech.

Čtěte také

Petra maluje obrazy.

Čtěte také

Petra Černocká o tom, jak umí vnučku odehnat od telefonu a proč tak ráda chodí

V pětadvaceti jste se stala maminkou. Nebylo to brzo?

Když máte člověka, kterého milujete a považujete za svou spřízněnou duši, je přirozené, že s ním chcete založit rodinu. Justýna se narodila z lásky. Tenkrát jsem neřešila, kolik mi je. Cítila jsem se šťastná a naplněná. Dneska vím, že jsem byla i nezralá. Snažila jsem se skloubit dítě s prací, ale neměla jsem potřebné životní zkušenosti… Výsledkem byl mimo jiné rozpad vztahu. A následně soud o střídavou péči, o kterou expartner zažádal. Bylo to divoké a psychicky náročné období, ale přežili jsme ho. Dneska jsme s Justýnčiným tatínkem Davidem přátelé. A kamarádí se i s mým manželem.

O střídavé péči se stále vedou dlouhé diskuse. Co si o ní myslíte?

Střídavka je složitý proces, který vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost. Ale když se rozpadne jedna rodina, tak žádná spravedlnost neexistuje. Je to tragédie, kterou způsobili dva dospělí. To je fakt, na který se zapomíná. A když se ti dva dospělí otřepou a začnou žít své nové životy, je tam dítě, které začne žít úplně nenormální život. Má dva domovy, dvě rodiny, život rozdělený podle nějakého soudního rozpisu. Kdo by se chtěl každý týden stěhovat? Nikdo. Po čase tyto přesuny všechny utahají. Navíc to není podle mě přirozené.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž

Z jakých důvodů?

Dítě je křehká bytost a má mít jeden domov, ve kterém se cítí milováno a bezpečně. Já vím, že není fér, že jeden rodič vidí dítě méně, ale na druhou stranu je fér, aby dopad rozvodu neslo dítě až do své plnoletosti? Ono má taky svůj svět a kamarády a potřeby. Navíc se otevírá téma nových sourozenců, takzvaných dětí domácích a dětí střídavých. Za mě střídavku jen na přání dítěte staršího 12 let.

Co byste doporučila rodičům, kteří se na střídavou péči chystají?

Aby spolu komunikovali a dítě si mohlo režim upravovat podle svých potřeb. Mám kamarády, kteří když se dětem stýskalo po mamince, tak šly k mamince a naopak. Když měly s tátou rozdělanou nějakou práci nebo výlet, tak tam prostě zůstaly. Střídavá péče není o střídání, ale o společné péči, a to zvládnou jen vztahoví machři.

Vaší dceři je čtrnáct let, jak zvládáte pubertu?

Justýnka si nepřeje, abych o ní moc mluvila, ale můžu říct, že zrovna ona si upravuje režim rodičů podle svých potřeb. Prostě si s tatínkem zavolá a domluví se, kdy se uvidí, aby jim to vyhovovalo oběma. Třeba teď mají své pravidelné čtvrteční večeře plus čas, na kterém se kdykoli domluví. Pubertu zvládáme zatím skvěle, musím říct, že je to nejpohodovější období, co jsme kdy s Justý doma měli. Je s ní sranda. Glosuje, vtipkuje a všemu se pořád směje a já s ní. Jasně že je někdy protivná, ale to jsme občas všichni. Kolem jejích dvanácti let to s ní bylo horší, protože jsem v jejích očích byla chodící ostuda.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Herečka Kristýna Podzimková: Stydlivá nejsem, ale emotivní scény jsou těžké

Justýna se už několikrát objevila v televizi a ve filmu. To znamená, že ji od herectví neodrazujete?

Herectví moc neřešíme. Justýna nikdy o hereckou práci neusilovala, spíš dostávala nabídky. Miluje školu a nechce moc chybět, takže občas bere malé natáčení. A jestli by chtěla být herečkou? To fakt nevím. Ona miluje jazyky, focení a psychologii, uvidíme, co z ní bude.

Co si vlastně myslíte o herecké branži? K čemu jste za ta léta došla?

Je to byznys, často velmi tvrdý. Jde v něm hodně o vztahy a známosti, ovšem to platí i v jiných oborech. Herectví má ale jednu velkou nevýhodu: nedá se změřit ani zvážit. Vždycky je to jenom dojmologie – pro někoho jste báječná, okouzlující a megatalentovaná, pro druhého nula, která nic neumí. A je jedno, jestli je to divák nebo režisér. Do hereček, kterých je asi milion, si každý rád kopne. Tohle unést chce opravdu silné nervy a nadhled.

Vy máte navíc za muže producenta…

To je důvod, proč jsem u některých lidí na černé listině. Nejde o moje schopnosti, ale fakt, že jsem Rudova manželka. Už jsem kvůli tomu ztratila několik zakázek. Dřív mě to trápilo, nechápala jsem, že má někdo takové předsudky, dneska už to házím za hlavu. Pomluvy byly, jsou a budou… S Rudou jsme se seznámili při natáčení televizního seriálu Vyprávěj a od té doby máme jedno pravidlo: pokud Ruda vytváří nový projekt a já se do něj hodím a existuje nějaká možnost mě obsadit, tak to udělá. Pokud se na to z nějakého důvodu nehodím, nehraju.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Od 13 chodím k psycholožce, pomohly mi i meditace, říká golfistka Klára Spilková

Brali jste se před osmi lety, jaké máte manželství?

Divoké, láskyplné, italské, emočně nabité. Spousta lidí říká: Vy jste skvělý pár, vy jste se prostě našli, vám to klape samo. Ale to vůbec není pravda, manželství je strašná dřina. Milion kompromisů, domluv a pravidel a hádek. Jsou dny, kdy toho druhého milujete a všechno jde jako po másle, a pak dny, kdy vám leze na nervy jen tím, jak srká kafe. To je doba, kdy se manželství vytváří. Kdy se učíte žít s člověkem, jehož byste nejraději poslali domů, ale on má „domů“ vedle vás. Skrze bolest se člověk posouvá. Někdy manželství bolí, ale když se to překoná, tak prostě víte, že máte vedle sebe parťáka. A když máme náhodou doma dusno, tak vždycky zabere humor. Ten všechno vyléčí. Když manžel nebo já začneme vtipkovat, tak mu ten druhý odpustí, a tím humorem se pak vždycky utrhne lavina a vše odnese. Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo.

Máte sedmiletého syna Theodora. Je to váš nebo manželův otisk?

Tedík je kombinace nás dvou. Po mně někdy nadává a po Rudovi se kouká jak vrah. Ale jinak je s ním taky sranda. Umí vtipkovat a je výrazně klidnější než já, takže někdy mám pocit, že on je ten, kdo mě vede ze školy. Taky mi radí, jak mám řídit, a jindy mi říká, ať ty věci tak neřeším, že to chce klid.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

Blíží se vám čtyřicítka, vnímáte to nějak?

Za chvilku je tady, to je pravda. Řeším, jak velkou oslavu mám udělat, a taky to, že bych se měla chovat dospěle. Jsem zodpovědná, to jo, ale uvnitř jsem pořád maximálně tak třicítka. Jak říká moje osmdesátiletá teta Ala: Jen to tělo stárne, uvnitř jsem pořád ta mladá holka. Jediné, co vím, že už nechci třetí dítě a že si tu další desetiletku chci užít opravdu naplno. Je to taková zralá část života, kdy si myslím, že bych se mohla přestat bát dělat věci naplno. Děti už jsou větší a já toužím se víc položit do svých snů a plánů. Učit se nové věci a věnovat se sama sobě.

Na co se těšíte momentálně?

Teď se všechno točí kolem knížky včetně toho, že se učím točit a stříhat videa k propagaci. Chystáme křest a od října bych měla zkoušet novou věc v divadle, uvidíme… Kvůli koronaviru není nic jisté. V dubnu měl třeba běžet na Nově krásný seriál Co ste hasiči, ve kterém mám hlavní ženskou roli, ale zatím leží v trezoru.

A jak to vypadá s vaším psaním? Odložila jste ho stranou, nebo píšete dál?

Psaní je teď moje láska. Má ovšem jednu nevýhodu – sežere strašně moc času. Takže pokud má vzniknout druhá kniha, musím být disciplinovaná a opravdu psát pravidelně, nejlépe každý den. Psaní knihy je pro mě jako natáčení filmu. Všechno se mi to v hlavě mele, prožívám všechny postavy, jako kdybych je hrála. Je to celé bláznivé a nikdy bych nevěřila, že sedět u počítače a ťukat do něj mi může přinést tolik radosti. Musím říct, že v případě prvního románu jsem hodně čerpala ze zkušenosti z divadla nebo natáčení. Z toho, jak se staví příběh a co na něm mám já osobně ráda. Jsem velmi zvědavá na reakce čtenářek. Doufám, že mi, holky, napíšete na sociální sítě…

JANA BERNÁŠKOVÁ (1981)

• Rodačka z Krnova vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Už v šestnácti letech dostala v Divadle Petra Bezruče v Ostravě svou první roli ve hře Tajemná zahrada, poté získala angažmá v Národním divadle moravskoslezském.

• Ve třiadvaceti letech odešla do Prahy, od té doby je na volné noze. V současné době ji můžeme vidět v Divadle Palace (hra P.R.S.A, Manželský poker, Dokud nás milenky nerozdělí) nebo v Kalichu (Dvě noci na Karlštejně).

• Zahrála si například v seriálech Vyprávěj, Horákovi, Ulice, Cukrárna a ve filmech Pohádky pro Emu, Hranaři, Bestiář, Duše jako kaviár.

• V rámci Knihománie se 21. října objevil na trhu její debut, román Jak přežít svého muže.

• Ze vztahu s divadelním režisérem Davidem Drábkem má dceru Justýnu. Osm let je provdaná za Rudolfa Merknera, se kterým má syna Theodora.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka