Chtěla jsem myslet na cokoli jiného než na to, co jsem nechala za sebou.

Do Itálie jsem se rozhodla odjet na měsíc, když se mi rozpadl pětiletý vztah. Nebyla jsem přelétavá, a tak když jsem se na vysoké seznámila s Markem a začali jsme spolu žít, počítala jsem s tím, že to bude navěky. Snad natruc mámě, která nám dětem přiváděla jednoho tatínka za druhým. Kdyby ty vzpomínky nebyly tak smutné, snad by se zdálo i k smíchu, jak byla vždycky přesvědčená, že tenhle mizera už bude ten pravý. Dodnes nevím, jestli si vždycky opravdu vybrala mizeru nebo je něčím nakonec sama odpudila, ale na odpovědi asi nezáleží. Ačkoli kdo ví, dumala jsem tenkrát u moře, kdybych ji znala, třeba bych se poučila a zklamání v lásce se vyhnula. Ale zase upřímně, čekat v sedmadvaceti, že máte životní lásku, je asi naivita. Aspoň podle toho, co jsem viděla kolem sebe. Zkrátka jsem ten den na pláži konečně došla k závěru, že ať se cítím mizerně, jak chci, budu muset vymyslet, co dál, jestli se nechci v tom moři utopit.

V práci v Brně jsem předtím dala výpověď, měla jsem pocit, že už nedokážu dělat nic stejně jako předtím, a tak jsem teď žila z naspořených peněz v bytečku, co jsem si pronajala přes booking. Byl úplný začátek sezony, ještě málo lidí, a tak jsem měla často pláž sama pro sebe. Nosila jsem si tam časopisy a svačinu, co jsem si ráno kupovala na trhu nebo v místní malé pekárničce, kde si na mě už zvykli a pochopili, že piju kávu v jiném režimu a velikosti, než ji do sebe házejí místní lidé. A protože jsem uměla trošku italsky z doby, kdy mě na střední popadlo studium jazyků, mohli jsme si i popovídat. Majitelka věděla, že jsem u nich v městečku na měsíc a věděla taky, že mám zlomené srdce. Jednou jsme spolu mojí lámanou italštinou probíraly, že bude mít v plné sezoně i stánek na pláži, a najednou povídá: „Vlastně nechceš tam pracovat? Brala bych tě všemi deseti, vždycky v létě u mě pracoval synovec a teď mi nahlásil, že letos ne, že jede někam do Jižní Ameriky nebo do kterých horoucích pekel.“ Dost mě ta nabídka překvapila, a tak jsem jí řekla, jestli počká do zítřka, že si to musím rozmyslet.

A tak jsem si tedy šla sednout na svou plážičku, pozorovala kraby, donutila se k přemýšlení o budoucnosti a o nabídce prodávat u moře kafe a sušenky. V personální agentuře by dostali asi šok, kdyby věděli, jaká možnost se mi tady s mojí kvalifikací otvírá. No ale co. Ve skutečnosti je ta nabídka dar z nebes, pomůže mi zaplatit přes léto nájem a prodloužit období, kdy se nemusím vracet do Česka a o ničem rozhodovat. Nikdy jsem nebyla takhle úplně bez závazků a hodně daleko od matky věčně skuhrající, jak už je stará a jak ji už nikdo nechce. Letos v létě ji zkrátka budou muset navštěvovat moji sourozenci. Měla jsem sice výčitky svědomí, když jsem si to pomyslela, ale v tom hle věku už jsem si dokázala uvědomit, že vztah dětí a rodičů není někdy tak ideální, jak si lidé představují.

„Tak jo, jestli mě opravdu vezmeš, budu ráda,“ řekla jsem ráno v pekárně Giovanně a hned jsme domluvily podrobnosti. Dokonce mi nabídla, že můžu bydlet u ní v domě, protože je velký. Její děti sice na nějaký čas v létě přijedou, ale určitě si nebudeme překážet. Než jsem si stačila promyslet, jestli je to dobrý nápad, odsouhlasila jsem, že až mi skončí pronájem, tak se k ní nastěhuju.

Dobrý nápad to byl. Začal červen, Giovanna otevřela stánek, začali přijíždět turisté, já měla placenou práci a neměla jsem čas na přemýšlení o tom, co dělá Marek s tou svojí novou slečnou a kam asi pojedou na dovolenou. Já se sice docela nadřela, ale dovolenou jsem měla vlastně pořád, ráno i večer jsem si mohla užít pláže po libosti a dobrot a kávy, kolik jsem chtěla. A bydlení u Giovanny bylo přímo luxusní, měla jsem zahradní domeček, kde bylo spaní i malá kuchyňka a koupelna se záchodem. Divila jsem se, že ho nepronajímá turistům, ale říkala, že nechce, aby se jí pořád někdo cizí coural po zahradě. A já že cizí nejsem, že už jsem jako její třetí dítě.

Ty dvě vlastní děti byly dcera a syn, dcera, už vdaná, která žila s rodinou na druhém konci Itálie, a syn, který žil v Anglii a domů za mámou létal párkrát do roka. Právě on se ohlásil, když jsem u nich v zahradě bydlela třetí týden. „Nebudeš překážet, copak by spal v zahradním domku, když tady má celý byt?“ ujišťovala mě Giovanna, když jsem se chtěla vrátit do pronájmu. Byla to pravda, v jejich domě se počítalo s tím, že tu jedno z dětí zůstane bydlet, ale teď po smrti manžela tady žila sama. Tak jsem tedy zůstala a s Giovannim, co dostal jméno po mámě, jsem se seznámila. Milý jako ona, a dokonce měl stejnou profesi jako já, takže jsme si měli o čem povídat. Anglicky uměl stejně jako já, tak nám moje nedokonalá italština nevadila. Ačkoli je pravda, že za tu dobu, co jsem tady žila, jsem se zlepšila výrazně.

„Mohl bys ji někdy ve stánku vystřídat, nic by se ti nestalo, však jsi to dělal spoustu let,“ řekla mu asi po týdnu Giovanna, když jsme ráno u snídaně řešili provoz. „Já? Pan inženýr?“ smál se, ale ochotně souhlasil. Je prý jedno, jestli za ním budou kamarádi chodit domů, nebo tam. A tak jsme se viděli ještě častěji, protože z jeho dvoutýdenní dovolené se jako zázrakem stala měsíční. Ještě že nám naše profese dovoluje pracovat přes internet na dálku, když je to potřeba. Byla jsem ráda, že mě střídá. A navíc se mi líbil. Konečně jsem kvůli nějakému muži přestala celé dny myslet na Marka. Nepočítala jsem s žádným vztahem ani letním flirtem, ale prostě tam spolu se mnou existoval a zaplňoval nejenom prostor, ale i moje myšlenky. Pak jsem si uvědomila, že dost často zaplňuje i můj pohled a že se hodně často potkávám s jeho očima. Věděla jsem, že teď s nikým nechodí, aspoň tak to řekl své mámě, a tak jsem se nebránila. Nakonec proč ne, jen si nesmím nechat zlomit srdce podruhé. Brzy se kromě našich pohledů začaly setkávat i naše ruce a najednou jsem ve svém zahradním domku nespala sama. Giovanna se tvářila, že o ničem neví, i když jsem nevěděla kam s očima, když jsem s ní mluvila.

I prodloužená dovolená mu ale skončila a já jsem čekala, že si prostě zamáváme. Jenže Giovanni mě překvapil nabídkou, abych za ním po sezoně přiletěla do Anglie, že mi tam najde práci v oboru. Myslel to vážně. A tak teď žijeme tam, ale nejspíš se po svatbě vrátíme do Itálie, aby Giovanna nebyla tak sama. Jenom do stánku si asi bude muset zjednat někoho jiného.

ZDROJ: časopis Vlasta