Po bezproblémovém těhotenství a přirozeném porodu, kdy nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo něco být „špatně“, Michaela Kubátová porodila syna Viktora doma, s porodní asistentkou a manželem. Během těhotenství byla všechna vyšetření v normě, všechno se zdálo být v pořádku. Viktor ale nedýchal. Sanitka byla na místě během pěti minut. Po sedmi dnech na přístrojích miminko zemřelo. „Během toho týdne se nám s manželem úplně přeskládal život,“ říká Michaela.

Nikdo ze záchranářů ani lékařů rodičům domácí porod nevyčítal, nikdo nenaznačil, že v porodnici by to mohlo být jinak. Přesto Michaela nevěděla, co dál. „Taková událost může být pro psychiku člověka tak zdrcující, může vést k myšlenkám, zda má vůbec smysl ještě dál žít a proč. Až v jednu chvíli mi došlo, že to, co se stalo, se stalo z nějakého důvodu a na mně je, abych pokračovala v životě a zjistila, proč se to stalo a jak s tím naložit, abych proměnila tuto velmi bolestivou zkušenost v dar,“ vysvětluje.

Čtěte také

Miluška Voborníková měla krásný alt a úsměv Mony Lisy.

Čtěte také

Miluše Voborníková: Dívce s úsměvem Mony Lisy změnila život tragická nehoda

Po pohřbu syna se pustila do studia, ještě v šestinedělí potkala porodní bábu Marisu Alcalá. „Ona mi dala pocítit uznání a respekt, přijetí celé situace takové, jaká je. Smíření. Tak začala má cesta studia pod jejími křídly a hlavně cesta uzdravení mne samotné,“ říká. Dnes jako dula provází ženy při porodech. Devět měsíců po smrti jejího syna „přišla“ dcera, dnes je jí rok. „Když se mě zdravotníci v porodnici ptali na první porod, řekla jsem, že jsem rodila doma. A oni opět chápajícím způsobem vyprávěli, jak málo si uvědomujeme tu hranici mezi životem a smrtí, kterou oni s každým narozením cítí,“ dodává Michaela.

Vybral si život

Ztrátou ona i její manžel prošli vědomě hlavně díky tomu, že se oba dva již řadu let věnují seberozvoji, mají oba zkušenost s psychoterapií, dokázali zpracovat, co se stalo. „Praxe v psychoterapii ale není podmínkou pro to vypořádat se s takovou událostí. Každý má svou cestu a svůj způsob. Je možné se z takové situace dostat zdravě a začít žít znova plnohodnotný život, který může být naopak daleko smysluplnější, než byl předtím. Samozřejmě je to cesta dlouhá a mnohdy plná bolesti, ale má smysl po ní pokračovat, nikde se nezastavit. Mně osobně dala směr, kudy se vydat, začala jsem se věnovat ve svém životě tomu, co mne doopravdy naplňuje,“ vysvětluje matka.

Přijmout to, že život, jaký si vysnili a chtěli žít, se najednou odvíjí úplně jiným směrem, bylo to nejtěžší. Manželé byli celým svým bytím připraveni být rodiči, očekávali tu nejkrásnější událost, co se může člověku stát. Příchod miminka. Nového života. Rodiny. „Žena se stane matkou, muž otcem, celé vaše bytí se napne do toho momentu a dáváte do toho vše. A najednou, během pár hodin, možná i minut, je vše jinak. Cítíte neskutečnou prázdnotu a bolest. A zároveň úplně ve stejný moment zažíváte ten nejkrásnější stav svého života. Takový, jaký jste dosud nepoznali. Držíte v rukou své miminko, cítíte jeho váhu, cítíte v sobě tolik lásky, že se ve vás sytí naděje, že byste mu přece jen vdechli život, že byste mu dali ten svůj, vyměnili jej, kdyby to šlo. Ale nejde to. Odevzdáváte jej ze svých rukou a víte, opravdu to víte, že to bylo poprvé a naposled, co jste si jej mohli pochovat. A tady začíná cesta přijetí. Přijetí té situace, jaká je, a přijetí toho, že se to nezmění. Uvědomění si, že musím svého syna nechat tam, kde je, a jít. Prokousat se obrovskou bolestí, vyplakat to a jít dál,“ popisuje Michaela.

Čtěte také

Hana Mašková byla krásná a na ledě zářila.

Čtěte také

Hana Mašková: Slavná krasobruslařka se zabila rok před milovaným Jiřím Štaidlem

Prostor pro sebe

Co jí pomohlo? Pečovat o sebe. Dělat věci, které člověku uleví a doslova pomohou zůstat naživu. Michaela působí velmi vyrovnaně, když svůj příběh vypráví, sálá z ní tolik síly a osvícení! Takže mě ani tolik nepřekvapí, když najednou řekne: „Popravdě, ono to jde docela samo. Velmi přesně jsem cítila, které věci mi dobře dělají a které ne.“ To byl ale začátek. Díky manželovi a rodině, která jí pomohla finančně, měla prostor pro sebe, prostor projít ztrátou.

Michaela Kubátová soudí, že ženy mají větší kapacitu takovými bolestmi procházet. Byly chvíle, kdy se moc bála, že ta bolest jejího muže doslova zlomí, že přestane věřit tomu, že život je dobrý. Hodně plakal, nebránil se emocím. „Prošel tím skrz. Někdy mám pocit, že tohle jsou tak silné věci v životě člověka, že jsou buď destruktivní a váš život to úplně zničí, anebo z toho vyjdete jako vítěz. Chce to hodně odvahy a vnitřní síly, ale stojí to za to,“ dodává Michaela.

Čtěte také

Mám výčitky, ale péči o rodiče nezvládám

Čtěte také

Kamila (55): Jsem vyčerpaná. Péče o nemocné rodiče je víc než náročná

Ptám se jejího muže, jak truchlil on, jak se truchlí mužům v kultuře, kde chlapi nebrečí. „První den byl pro mne nejhorší. Velká bouře emocí a pocitů. Na jedné straně absolutní mobilizace pro záchranu našeho syna a na straně druhé hluboká temná propast, kam jsem padal více a více. Když se člověk otřese z šoku, mysl horečnatě začne hledat vysvětlení a únik z bolesti. Samozřejmě takový proces absolutně selhává a uvrhnul mne do ještě hlubšího chaosu. Až jsem se dostal nad propast života a smrti. Na tomto místě hrozilo, že mě situace zlomí a nebude už cesty zpět. Uvědomil jsem si, že mám volbu se otevřít ještě plněji životu, anebo se naopak úplně uzavřít a odpojit. Rozhodl jsem se pro tu první cestu.“

Kam se dá zavolat

Informační portál o perinatální ztrátě pro zdravotnické a pečující profese

• Na lince 228 224 063 sedí pět poradkyň, linka je otevřená tři hodiny denně, v pondělí a ve středu od 9 do 12, v ostatní pracovní dny od 15 do 18.

• Všechny informace jsou i na webu www.perinatalniztrata.cz.

• Na webu je i seznam neziskových organizací a osob pomáhajících při perinatální ztrátě rozdělený po krajích tak, aby bylo možné najít podporu odkudkoli.

Například:

Dítě v srdci
Nadační fond Klíček
Dlouhá cesta
Cesta domů
Klára pomáhá
Centrum provázení