Marii je osmatřicet. Má dvě malé děti, manžela, který vydělává průměrně, a navíc platí výživné na dítě z prvního manželství – a ještě pár let platit bude. Marie pracuje na půl úvazku, aby dali dohromady peníze na všechno, co potřebují, a ještě měli na splátky hypotéky na byt, ve kterém bydlí.

Vyjdou jen taktak a ještě Marie přispívá dvěma tisíci měsíčně na nájem svojí mámě, která má extrémně nízký důchod. Dostává jen pět tisíc, protože před nástupem do důchodu dlouho nesehnala práci.

A pak tady máme Zdenku. Zdence je taky osmatřicet a taky má dvě děti. Její manžel je ale manažer zahraniční firmy, stejně jako její otec. Ostatně s manželem se seznámila na firemní akci, kde byla na pozvání svého tatínka.

Zdenka nemá nejmenší finanční problémy, i když sama je v domácnosti, stejně jako její maminka. Její rodiče ji i děti zahrnují nejen péčí, ale i drahými dárky – například domem, ve kterém teď bydlí. Dva tisíce jsou pro ni suma, kterou utratí měsíčně za posezení v kavárnách.

Styděla bych se, kdybych nepomohla

Jak je vidět, zatímco jedni prarodiče nemají ani ten nejmenší finanční problém uživit se, jiní potřebují finanční pomoc i od dospělých dětí, které mají sotva co dělat, aby samy na konci měsíce nepočítaly dluhy.

A panují dva názory: podle jednoho se o své staré občany musí postarat stát, podle druhého by to měli být členové vlastní rodiny, i když je to pro ně obtížné.

Mariina maminka v tom má jasno: „Necítím se úplně nejlíp, když mi dcera přispívá na nájem, ale myslím, že je to její povinnost. Vychovala jsem ji sama, protože její otec na ni kašlal a platil jenom směšné alimenty. Dokud jsem sehnala práci, tak jsem pracovala, ale když jsem pak začala být míň výkonná, práce v našem regionu se nenašla. A tak mám důchod hodně nízký. Teď je na Marii, aby mi vrátila to, co jsem jí já tolik let dávala.“

Marie s mámou souhlasí – „Styděla bych se, kdybych jí nepomohla,“ říká kamarádkám, když s nimi situaci probírá. Některé s ní totiž nesouhlasí, podle nich by se měl o Mariinu maminku postarat stát.

Kdo se má postarat?

„Dokud mohla, tak pracovala a platila daně, takže teď jí to stát musí vrátit,“ tvrdí právě Zdenka, která je přes rozdílnou sociální úroveň Mariina bývalá spolužačka a kamarádka. „Neumím si představit, že by si naši ode mě brali nějaké peníze. Dokážou se o sebe postarat a určitě nic nepotřebují. Já taky nepočítám s tím, že se o mě budou kluci starat, až vyrostou, přece musím myslet na budoucnost sama a něco si naspořit.“

Marie má Zdenku ráda, ale říká si, že v tomto případě platí přísloví, že sytý hladovému nevěří. „Já bych byla ráda, kdyby se o sebe máma mohla postarat sama, ale všechny peníze, co vydělala, utratila víceméně za mě. Na žádné spoření jí nezbylo. Teď bych byla ráda, kdyby jí stát platil víc, ale i s příspěvky na bydlení prostě horko těžko vyjde.

Aby si mohla koupit aspoň občas lepší jídlo než nejlevnější salám, ráda jí ty peníze dám. Ale je pravda, že je to za cenu, že nic neušetříme ani my s manželem. Takže vychovávám děti tak, aby se zase ony postaraly o mě, až to bude potřeba.“