Byl začátek devadesátých let a já uměla výborně německy. Nic jiného ani ne, na gymnáziu se moc praktických věcí pro život nenaučíte, aspoň tehdy jsem se toho moc nenaučila, ale němčina mě opravdu bavila a dobře mi šla. Ta devadesátá léta dovolovala hodně, hlavně obchody s Rakouskem a Německem, o kterých se nám předtím jenom zdálo. Se svou jazykovou znalostí jsem proto lehce mohla nastoupit jako sekretářka do firmy, která obchodovala s vybavením do bytů. Nic tu tehdy nebylo a cokoli se z Rakouska přivezlo, to se prodalo snad rovnou z nákladního auta. Majitel naší firmy byl výborný obchodník, ale uměl jenom rusky, takže jsem s ním jezdila na všechna jednání a překládala. Nejdřív jsem koukala na západní vymoženosti jako vyoraná myš, ale brzy jsem si zvykla a byla suverénní tlumočnicí. A při jedné takové schůzce v Linzi jsem se seznámila s Antonem.

Čtěte také

Hana Zagorová a Štefan Margita

Čtěte také

Příběh lásky Margity a Zagorové: První seznámení a proč neměli děti

Elegantní, prošedivělý, světaznalý, úplně jiný než muži, kteří tehdy byli v Česku k vidění. Zalíbila jsem se mu a tak začal velmi zdvořile zjišťovat, jestli nemám nějakého přítele a jestli bych s ním po pracovním jednání nezašla na oběd. Proč ne? Přítele jsem neměla a Anton byl sympatický. Sympatický zůstal i po obědě, chválil moji němčinu, která stačila i na to, abychom si vyprávěli o sobě a dost se spolu nasmáli. Bylo mi s ním hezky a tak, když říkal, že se těší na další setkání, usmála jsem se. Když pak měl za námi přijet do našeho sídla v Česku, těšila jsem se taky. Byl prostě zajímavý a imponovalo mi, z jakého světa přichází. „Nechtěla bys za mnou někdy přijet do Linze? Ukázal bych ti město,“ pozval mě, když jsme vyjednali všechno pracovní a zůstali spolu chvíli v místnosti sami. „Ráda,“ souhlasila jsem a byla to pravda.

A tak začala naše známost. Mně bylo sotva dvacet, jemu čtyřicet, ale vypadal moc dobře a slušelo nám to spolu. Slušně vychovaný, světaznalý v tom dobrém slova smyslu, nedalo se proti němu říct jediné slovo. Jenom naši se divili, jestli mi nevadí velký věkový rozdíl, ale ten byl to poslední, na co jsem myslela. „Mám ho ráda,“ říkala jsem všem, kdo se nad naším vztahem podivovali, a opravdu jsem ho ráda měla. Nejdřív jsme spolu trávili víkendy na různých místech střídavě v Česku a v Rakousku, ubytování a jídlo platil samozřejmě většinou on, protože měl příjmy asi tak desetkrát větší než já. Jako samozřejmost jsem to ale vůbec nebrala, to si nemyslete. A snad to i dobře chápal, takže mě brzy pozval, abych u něj začala bydlet. Já moc dlouho neváhala, nebylo proč. Snad jsem v koutku duše věděla, že ho opravdu mám „jenom“ ráda, že ho ve skutečnosti nemiluju, ale jinak nebyl důvod, proč spolu nežít.

Čtěte také

Mamánkovský syndrom

Čtěte také

O přítele se v jeho 40 tajně starala maminka. Chtěl si ji nastěhovat k nám domů

„Jsem s tebou šťastný,“ říkával Anton často a já byla šťastná taky. Měla jsem všechno, hezký byt, auto k dispozici a pak i práci v Rakousku, nechtěla jsem zůstávat jenom doma, to bych se nudila. Časem jsme se samozřejmě občas pohádali, ale jinak jsme měli vztah hezký. Tak hezký, jaký mají lidé, kteří se vlastně až tak „neprožívají“, to jsem potom pochopila. Trvalo to sedm let a zřejmě by to pokračovalo i dál, kdybych na jedné návštěvě v Česku u rodičů nepotkala Otu. Rázem mi došlo, co se myslí slovem „láska“. Stejně starý jako já, plný energie a přitažlivý jako peklo. Doslova jsme do sebe vrazili v baru, kam jsem v sobotu večer zašla se spolužačkami. Přiznávám, že jsem s ním ještě tu noc skončila v posteli. Ano, tak to prostě někdy na světě chodí. Když mě líbal, zapomněla jsem na všechno kolem sebe i na svůj vztah k Antonovi. Druhý den ráno mě vůbec nemrzelo, co se stalo, posnídali jsme spolu a já měla pocit, že ho znám celý život. Víc, než jsem kdy znala Antona. Je to hloupost, dneska to vím, ale to je ta „láska“, která tohle způsobí a pak ničí lidem životy. Ota se mě zeptal, kdy se znovu uvidíme, a já slíbila, že hned příští týden. O tom, že mám v Rakousku přítele, nepadlo ani slovo. Řekla jsem mu jenom, že tam pracuju, a domů jezdím na víkendy. „Tak já tě zas v sobotu večer najdu v tom baru,“ smál se a já cítila, že je to ten pravý.

Čtěte také

Pětadevadesátiletá královna má 12 pravnoučat, jen loni se narodili čtyři další. Na pět let starém snímku od proslulé fotografky Anne Leibovitz byla nejmladším vnoučetem princezna Charlotte (na královnině klíně), dcera prince Williama a vévodkyně Catherine

Čtěte také

Král Karel III. a deset jeho následovníků. V pořadí čeká i princ Harry s Meghan

„Musím zas do Česka, mámě není nějak dobře,“ vysvětlila jsem Antonovi, proč zas odjíždím, a další týden zas a další zas. A potom jsem mu řekla, že jsem potkala někoho jiného a chci od něj odejít. Byl v takovém šoku, že se rozplakal. „Je to proto, že jsme se nevzali? Prosím tě, vezmi si mě, budu nejšťastnější na světě, neodcházej,“ chtěl napravit to, co podle svého názoru pokazil. Měl pravdu, kdybychom se vzali, asi by se mi odcházelo hůř. Takhle jsem se nedívala vpravo vlevo, byla jsem jako v jiném světě, kde byl Ota králem, i když ve skutečnosti mu nepatřil ani ten byt, do kterého jsem se za ním přestěhovala. „Já mám vyděláno dost, něco vlastního koupíme,“ navrhla jsem hned a on souhlasil, proč taky ne. Dovolená? „Já ji ráda zaplatím, je mi jasné, že tady v Česku se nedá vydělat tolik jako v Rakousku,“ navrhla jsem a on se mnou kamkoli rád jel.

Dva roky to takhle trvalo a pak jsem ho v bytě, co jsem sama koupila, načapala s jinou v posteli, kterou jsem ostatně koupila taky. Tohle byla ta láska, které jsem tolik věřila? „Jak jsi mi to mohl udělat? Já jsem se kvůli tobě všeho vzdala,“ brečela jsem a on jenom poznamenal, že nemám být hysterická. Sbalil si tašku a vypadl. Za dva týdny přišel s kytkou a že už se nic takového nikdy nestane. „Nestane,“ souhlasila jsem a nepustila ho dál. Za ty dva týdny jsem měla dost času přemýšlet a pochopila, že chyba nebyla jeho, ale moje. To já jsem se přestala dívat na svět rozumně. Kdybych to udělala, nikdy bych přece neopustila Antona, který se o mě staral jako o princeznu a chtěl si mě vzít, kvůli někomu, kdo mě klidně podvede.

Jestli čekáte, že všechno dobře dopadlo a Anton mě vzal zpátky, tak ne, nevzal. Seznámil se mezitím s nějakou chytřejší slečnou a hned se s ní oženil. Já se nakonec vdala taky a celkem šťastně, ale můžu vás ujistit, že už jsem přitom myslela mozkem. Svého manžela mám ráda, ale ne tak, abych si kvůli němu ničila život. A naštěstí mám dva syny, kteří čtení holčičích pohádek o tom, že láska všechno zachrání, nevyžadovali. Pohádky o mašinkách, které jsem jim četla, mi totiž připadají daleko reálnější.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Královna vždy ráda fotila, měla fotoaparát Leica, v roce 1982 fotila například koňské dostihy. Ve fotografii nalezla zálibu i vévodkyně Catherine, manželka královnina vnuka, prince Williama. Ta fotí nejraději svou rodinu.

Čtěte také

Fotoalbum královny Alžběty. Tak šel čas s britskou panovnicí

Čtěte také

Dcera nebyla manželova, odhalila to náhoda

Čtěte také

Náhoda odhalila, že osmiletá dcera není manželova. Už ji nechce nikdy vidět

Čtěte také

Líbání za zády partnerky

Čtěte také

Mirka (45): Balil mě partner mojí dcery. Jak jí to říct?