Vozí balíky a vždy dopředu zavolá, že se blíží. Honem přemýšlím, co si rychle navléknu na sebe, abych mu šla otevřít dolů ke vchodovým dveřím. Popadnu první bundu na věšáku, ale ještě si přehodím šátek nebo šálu, protože jsem náchylná na průdušky, a na hlavu si dám baret nebo čepici. Takhle vyzbrojená stepuju na chodníku a sleduju, jak se ke mně blíží vždy rozesmátý a polonahý. Tedy v kraťasech, tričku a sandálech. Musím mu připadat jako mimozemšťan, že skoro drkotám zuby ve svém mnohovrstevnatém oblečení. Tuhle už jsem to nevydržela a podrobila ho zpovědi.
On sám neví, proč je mu pořád horko a nikdy se nenechal odborně vyšetřit. Z doktorů zná jenom zubaře. Asi jsem se otužoval odmala. Největší problém ale nastal v manželství, vypráví. S ženou a dvěma dětmi sdílí byt v paneláku pod střechou, takže v létě je tam na něj nesnesitelný hic. Naštěstí mají balkon. Letní měsíce prospí pod širákem na karimatce. Od podzimu spí v ložnici u otevřeného okna, a když mrzne, přikrývá se tenkou dekou. Peřinu nikdy nepoužil. Zbytek rodiny se musel přizpůsobit. V bytě totiž nikdy nezapínají topení. Jenom se na rozdíl od hlavy rodiny víc oblékají a trpí asi pocitem chladu. Jinak si to neumím představit.
Začala jsem kvůli pošťákovi brouzdat po internetu a pročítat články o rozdílném metabolismu u mužů a u žen, o vlivu tělesné váhy na pocity tepla a chladu, o potravinách, které vás mohou vnitřně zahřívat apod. Je pravda, že jako velmi štíhlé děvče jsem věčně trpěla zimou. Pokud jsem vyrazila s někým na rande, mohl si být dotyčný jistý, že se k němu budu dřív nebo později tulit – z jediného prostého důvodu, abych se trochu zahřála. Dneska už chápu, že jsem se se svým budoucím manželem nemohla sblížit jindy než v mrazivém měsíci únoru, kdy mi nestačil ani můj umělý kožíšek, šála, čepice a rukavice, ale potřebovala jsem ještě jeho živočišné teplo.
V posledních letech, kdy jsem se bohužel o pár kil zakulatila, se už zimou tolik netřesu a nemívám už ani studená chodidla, která byla mým letitým problémem (nezahřály je ani dvoje tlusté ponožky). Navíc v určitém mezidobí, kterému říkáme tak pěkně menopauza, se u mě střídaly pocity horka a chladu přesně tak, jak to popisují učebnice. Myslím, že jsem měla zřejmě právě v tu dobu, kdy ze mě lil pot takřka bez příčiny, začít s otužováním. Obdivuju všechny ženy, které se ponořují do studené vody, nebo se alespoň studenou vodou sprchují a začaly s tím jindy než v tuhle krizovou dobu. Jedna čiperná sedmdesátnice mi vyprávěla, že navečer po procházce s pejskem chodí od jara do podzimu na zahradu pod studenou sprchu a neví, co je nemoc. No, to by u mě šlo zkusit jen jednou a nemoc by vypukla. Když mě ale představila svému muži, pochopila jsem, že chodí pod tu sprchu možná tak trochu i kvůli němu. Většího morouse jsem ještě neviděla. Když si statečná žena dá ledovou sprchu, už ji rozhodně neohrozí sprška jízlivostí od partnera.
Ráda bych tuhle svou směsici poznatků nějak vhodně uzavřela. Zimomřivým ženám proto doporučuji, aby pravidelně pojídaly chilli papričky, pily zázvorový čaj a ke svým protějškům se tulily, jak to jen nejvíc jde. A když to nejde, pomůže aspoň termo prádlo.
BLANKA KOVAŘÍKOVÁ
BLANKA KOVAŘÍKOVÁ
Narodila se v Praze pod Vyšehradem a v metropoli žije dodnes. Vystudovala novinařinu a této profesi se věnuje na volné noze. Vydává knížky o legendárních hercích, prvorepublikových detektivech a o domech, v nichž žili slavní lidé. www.bkovarikova.cz
ZDROJ: časopis Vlasta
