Únava je jedním z nepříjemných následků kovidu

Potíže pacientů po kovidu zhoršuje stres a pocit bezmoci. pomáhá psychosomatika

Na imunitní systém člověka má vliv mnoho faktorů . Na postcovidovém syndromu se z velké části podílejí stres a pocit bezmoci. Problémy pacientů po covidu tak kromě klasické medicíny řeší také ta psychosomatická. 

Zatímco na západ od nás psychosomatická medicína pomáhá úspěšně léčit následky pandemie, v Česku není ještě tolik rozšířená a navíc není hrazena ze zdravotního pojištění.

Lékaři, kteří se tímto odvětvím zabývají, přitom upozorňují, že na postcovidovém syndromu se z velké části podílí stres a pocit bezmoci. Výsledkem jsou často psychosomatické poruchy, přitom žádné vyšetření neukazuje na fyzické potíže. V léčbě je pak třeba zaměřit se nejen na biologické, ale také psychologické a sociální složky stonání. Například v Německu je zapojení psychosomatické léčby samozřejmou součástí léčby klasické.

Čtěte také

Nespavost je typickým projevem menopauzy

Čtěte také

Spánek a sexuální život v menopauze. Souvisí spolu víc, než si myslíte

Emocionální prožívání

Změny, které nastávají běžně i po jiných virových onemocněních, než je covid, mohou ovlivňovat i emocionální prožívání a schopnost snášet psychickou i fyzickou zátěž.

 “V Česku se psychosomatické léčbě nevěnuje příliš velká pozornost, není dokonce ani hrazena pojišťovnami. Je tedy otázkou, jak účinně dokáže tuzemské zdravotnictví zareagovat právě na očekávatelné důsledky pandemie, které negativně ovlivňují i psychický stav lidí,“ upozorňuje MUDr. Vladislav Chvála, předseda Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP.

 

Země na západ od nás se přitom shodují, že se vyplatí stále více zapojovat metodu, která umí využívat i léčbu psychologických a sociálních složek nemoci. Koneckonců i samotná WHO definuje zdraví jako stav biologické, psychické i sociální pohody.

Čtěte také

Intenzita krvácení může značit zdravotní potíže

Čtěte také

Barva menstruační krve: Co je v pořádku a co značí, že máte potíže?

Snížení nákladů i potíží

"Po psychosomatické léčbě se výrazně snížily jak pracovní neschopnost, tak i počet návštěv u lékaře a spotřeba medikamentů, čímž se snížily náklady na jednoho pacienta o 65 procent,“ cituje závěry německých studií o zavedení psychosomatické léčby Doc. MUDr. PhDr. Jan Poněšický, PhD. a pokračuje: „V deseti nejvěrohodnějších výzkumech, na kterých se podílely jak pojišťovny, tak i psychosomatické kliniky, se ukázalo, že se právě psychosomatickou léčbou zmenšila pracovní neschopnost o 67 procent, potřeba kontaktovat lékaře o 40 procent, nemocniční pobyty o 66 procent, užívání léků proti bolesti o 74 procent a užití psychofarmak o 50,5 procent.“

 

Čtěte také

Zdravá strava je v posílení imunity zásadní

Čtěte také

Rady od lékárníků: Čím podpořit imunitu a proč pomůže i zhubnutí

Odborná lékařská společnost pro psychosomatickou medicínu se již léta snaží, aby byla tato léčba dostupná i pro naše občany. „Psychosomatická medicína je uznávanou součástí klasické medicíny, od roku 2013 je to postgraduální obor, máme však pouze 25 atestovaných lékařů a jen málo z nich má vědecko-pedagogické tituly docent či profesor. Problémem je postoj státu, ale i České lékařské komory, protože tento typ léčby zatím odmítají začlenit do systému zdravotního pojištění,“ dodává Vladislav Chvála.

Kontakty na lékaře zabývající se psychosomatickou medicínou najdete na https://www.psychosomatika-cls.cz/pro-verejnost/sit-pracovist/

Čtěte také

Porozumění tomu, jak probíhají poslední minuty života, je mimořádně důležité pro transplantační medicínu

Čtěte také

Kdy přesně nastává okamžik smrti. Srdeční zástava musí trvat pět minut

Jarmila Weinbergerová v roce 1941

Když jsme viděli ty kouřící komíny, pochopili jsme, co nás v koncentráku čeká

Jarmila Weinbergerová se narodila 21. března 1923 v židovské asimilované rodině v Praze. Měla starší sestru Annu. Rodina žila obyčejným životem bez velkých společenských ambicí. Jarmila před vypuknutím války studovala na gymnáziu. V roce 1938 zažila rodina první perzekuce a od roku 1939 pociťovala dopad norimberských zákonů. V dubnu 1942 odjela celá rodina do Terezína. V ghettu pamětnice pracovala jako zdravotní sestra. 

V květnu 1944 byla sama předvolána do transportu do koncentračního tábora Osvětim-Březinka, kde ji čekalo zařazení do takzvaného rodinného tábora. Tam působila jako dětská ošetřovatelka. 

„Dostala jsem na starost skupinu dětí ve věku dětí v mateřských školách. Směly jsme si s nimi vevnitř hrát a dokonce jsme směly i na omezený prostor za naším blokem, kde ovšem na konci toho celkem malého prostoru, zhruba o rozměrech jednoho pokoje, byly dráty nabité elektrickým proudem. Takže jsme musely děti hlídat, aby se k tomu nedostaly. Setkaly jsme se s těmi, kteří odjeli předchozím prosincovým transportem z Terezína. A ti nám vyprávěli, že předchozí zářijový transport šel v březnu komplet celý do plynu. Říkali, že prý to byla nějaká odveta za to, co se dělo v protektorátu. Nevím, co bylo pravým důvodem, spíše ty tábory byly přeplněné, protože pořád chodily nové transporty. Takže lidé z prosincového transportu čekali, že nejprve půjdou oni do plynu a potom že půjdeme my. No, my jsme tomu zpočátku vůbec nechtěly věřit, že něco takového je možné, protože jsme věděly, že se šíří všelijaké fámy. Když jsme ale viděly, že chodí stále nové a nové transporty a nic se nerozšiřuje, a když jsme viděly ty věčně kouřící komíny, tak jsme chtě nechtě uvěřit musely,” vzpomínala.


V červenci 1944 prošla selekcí a po dvou dnech v osvětimském ženském táboře následoval transport do Christianstadtu, kde vykonávala zednické práce. 

Čtěte také

Věra Čepelová

Čtěte také

Dívku z Lidic dali na převychování do Německa. Po návratu mamince nerozuměla


Bergen-Belsen

V únoru 1945 nacisté tábor evakuovali a Jarmila spolu s dalšími vězni zahájila vyčerpávající pochod smrti českým pohraničím až do Chebu, odkud následoval železniční transport do koncentračního tábora Bergen-Belsen. 


Vzpomínala, že ženy nahnali do dřevěných baráků, kdy spaly po dvaceti na dřevěných palandách. Všude bylo málo místa a i zde se umíralo. „Tam jsme nebyly dlouho, nahnali nás zase do další budovy, kde byla jen cementová podlaha. Tam jsme zase byly nacpané, zase jsme tam ležely v několika řadách zaklíněné v sobě. Otáčet se musela celá řada naráz. Ráno jsme se probudily a ležely jsme na mrtvole a na nás ležely mrtvé ženy. Tam už byla obrovská úmrtnost. K jídlu jsme dostávaly jen takovou šlichtu. To byla snad jen rozvařená mouka ve vodě. Stejně toho byla troška.“

Čtěte také

Lea Skácelová v roce 2016

Čtěte také

Lea Skácelová: Před transportem ji zachránil Němec, kterému připomínala dceru

 

V táboře už vězeňkyně nepracovaly, což bylo podle pamětnice snad ještě horší. Začala se šířit deprese. Jarmila se svou přítelkyní se stále snažily držet a zaměstnávat se. Třeba vybíráním vší, byl to však marný boj. Ty, které mohly, se nutily do cvičení, aby se alespoň trochu rozhýbaly. 

Platilo pravidlo, že kdo propadl beznaději, blížil se svému konci. „Tak čtyři až pět dní před osvobozením tábora utekli všichni esesáci a esesačky pryč, jenže většinu jich stejně pochytali. A nechali nás hlídat maďarskými vojáky. Ti nás hlídali pečlivě a stříleli, jak někdo vystrčil hlavu z baráku. Pak jsme takové tři až čtyři dny nedostávaly už vůbec nic k jídlu. Měly jsme strašlivé průjmy z hladu, možná že to byla i dyzenterie, to nikdo neví.“

Osvobození tábora anglickou armádou 15. dubna 1945 se dočkala na pokraji sil, téměř v bezvědomí. „Krmili nás víceméně dietně a postupně nám přidávali. Já když jsem se po tom tyfu poprvé postavila na nohy a viděla jsem se v okně, tak se mi udělalo úplně špatně. Hnedle jsem omdlela, protože jsme se nelišily od té hory mrtvol, která tam ležela. Byly jsme kost a kůže, mezi tím obrovské kolenní a loketní klouby na vyhublých tělech.“

Čtěte také

Most přes rybník Vítek mezi Novou a Starou Hlínou na Třeboňsku

Čtěte také

Místa Paměti národa: Most u rybníku Vítek připomíná zradu heydrichiády i pohádky

Osvobození


Po rekonvalescenci se Jarmila v červenci 1945 vrátila do Prahy, z její početné rodiny válku nepřežil téměř nikdo. Jarmila Weinbergerová složila maturitu, vystudovala medicínu a po absolutoriu v roce 1950 dostala umístěnku do nemocnice v Karlových Varech. 


Kvůli svému nesouhlasu s okupací v roce 1968 byla při následných prověrkách sesazena z funkce náměstkyně ředitele do funkce posudkového lékaře. Jako lékařka pracovala až do důchodu. Jarmila Weinbergerová žila v Karlových Varech. V roce 2020 se stala laureátkou Ceny Paměti národa. Zemřela 9. prosince roku 2020 ve věku 97 let.

Čtěte také

Helena Šidáková se synem po propuštění

Čtěte také

Helena Šidáková: Při útěku přes hranice je prozradil pláč syna. Pak ji mučili