Někdy s námi do večerní pohádky počkal, a to byly děti nadšené, protože i přes tu svoji nervóznost s nimi příběh dramaticky prožíval, jako by byl čtvrté dítě. Jásal, když hodná ovečka nebo pejsek vyhráli, a vypadal, jako by se mu upřímně ulevilo. Jen opravdu málokdy pak ale s dětmi počkal, než zalezou do postýlek. Většinou zmizel dřív, než vykoukly z koupelny a já si musela vymýšlet pořád nové výmluvy, kam táta jde. „Musel k sousedům, volala babička, musel spravovat auto...“ Až už mě nic nového nenapadalo, tak jsem si vymyslela, že chodí i večer do práce. Tomu rozuměly. Nerozuměly už ale tomu, proč, když se v noci někdy vzbudí, vidí, jak se táta válí na zemi na chodbě nebo v obýváku, a nedá se probudit, nanejvýš divně blekotá, když na něj někdo mluví. A když se neválí po zemi, proč se motá po místnosti, vráží do nábytku a druhý den si to nepamatuje.
Nechápala jsem, proč s pitím začínal, tehdy se o tom nijak nemluvilo ani nepsalo, jako by za socialismu takové problémy neexistovaly. Myslela jsem, že muži chodí do hospody, aby se tam dívali na fotbal, hráli karty nebo mluvili s ostatními o autech. To bych pochopila, ale pít tam tak, že pomalu netrefím domů? Když se to stalo poprvé, to byl náš nejmladší ještě úplně malinký, myslela jsem si, že asi u nich v práci byla nějaká velká oslava. Manžela jsem svlékla a horko těžko dovlekla do obýváku na gauč. Druhý den ho strašně bolela hlava a já mu ještě vařila vývar, protože jsem slyšela, že je to na kocovinu nejlepší. Nevěděla jsem, že se to bude za dva týdny opakovat, a potom čím dál častěji. „Musíme si promluvit,“ pípla jsem, když už to trvalo skoro rok. Ano, čtete správně, sotva jsem pípla, byla jsem vychovaná k poslušnosti a k tomu, abych hlavně nikomu neodporovala. Rodičům vůbec ne a druhým v pořadí důležitosti byl podle nich manžel. Netroufla jsem si mámě a tátovi ani ceknout o tom, co mě trápí, a oni nic nepoznali, protože když jsme tam byli na návštěvě, Milan byl střízlivý. Nevěděli, že sotva vytáhneme paty z jejich domu, míří rovnou do sídlištní hospody, aby načerpal svoji nutnou dávku.
Když jsem tedy konečně pípla, Milan se netvářil tak ani tak. „Nevím, o čem to mluvíš,“ namítal, když jsem ho prosila, aby s pitím přestal. Zdálo se mi, že upřímně věří tomu, co říká, že si vůbec neuvědomuje, v jakém stavu chodí domů a co to dělá s jeho rodinou. „Mysli aspoň na děti, když už ne na mě,“ prosila jsem a on opakoval pořád to samé, že není žádný alkoholik, že neví, o čem mluvím. Připadalo mi, že se někdy snad i snaží zůstat doma, ale většinou to nedokázal, byl do noci pryč čtyřikrát pětkrát do týdne. A pak se ve mně najednou něco zlomilo a já se rozhodla požádat o rozvod. Jen žena, která si takovým soužitím prošla, si umí představit, co jsem si vytrpěla, než jsem se doopravdy rozhodla, já se svojí povahou. A rozhodnutá jsem opravdu byla, už jsem se radila i s naší podnikovou právničkou, co přesně a jak mám udělat, a to jsem Milanovi taky řekla.
Nečekala jsem už, že by se mohl napravit, o to víc mě překvapilo, že přišel s prosíkem: „Můžeš si to ještě rozmyslet? Slibuju, že se budu léčit.“ To bylo poprvé, co přiznal, že léčení potřebuje, a já jsem mu uvěřila. Opravdu udělal, co slíbil, odjel na dlouhou protialkoholickou léčbu a držel se. Nelitovala jsem pak, že jsem mu odpustila. Tak jsme opravdu prožili další spoustu let, Milan se nikdy nenapil a já se dokázala v našem manželství znovu cítit bezpečná a jistá.
Související články
Jenže to se mi jenom zdálo. Nejstarší dcera už byla pryč z domu, mladší dvě děti skoro taky, a znovu začaly večery, kdy byl Milan dlouho někde venku a vracel se až pozdě. Nepřicházel ale opilý, nenarážel do věcí ani se nikde neválel, jen říkal různé výmluvy, proč byl zrovna pryč. Nejdřív jsem jim věřila, proč taky ne. Potkal kamaráda, zůstal do noci v práci, usnul v tramvaji, šel na hokej. Jenže pak jsem se jednou později než obvykle vracela z práce i já a taky jsem v tramvaji nevnímala okolí a přejela naši zastávku. Vystoupila jsem, že přejdu na tu protější, abych se vrátila opačnou tramvají domů, ale na druhé straně mě to, co jsem viděla, přimrazilo k zemi. Viděla jsem naše auto a u něj Milana, jak se líbá s nějakou vysokou světlovlasou ženou. Dojela jsem domů, ani si nesundala kabát a čekala. Milan přijel, pozdravil a jen otevřel ledničku. „Proč tu sedíš v kabátě?“ zeptal se konečně, když si nabral na talíř a posadil se. Bála jsem se říct, že jsem ho viděla. Těžko se to vysvětluje, ale já se bála toho, že když se ta pravda řekne nahlas, že teprve tehdy se pravdou stane. Neřekla jsem tedy nic a šla si kabát a boty sundat, pak jsem se taky najedla a šla si pustit televizi, jako nějaký automat. Rozhodla jsem se tvářit, že se nic neděje, abych nemusela nic řešit. Dalších několik měsíců jsem se tvářila, že o ničem nevím, že mě ani nenapadne přemýšlet, kam můj muž večer tak často chodí. Ale nepomohlo to, pravda stejně vylezla, když za mnou přišel s tím, že bude žádat o rozvod.
Moje pevná skála pod nohama se roztříštila, jako by byla ze skla. Strašně jsem se začala třást a nebyla k uklidnění. „Ttttooo nemůžeš udddělat,“ koktala jsem a hledala argumenty. „Ne, po všech těch letech, co jsme spolu prožili, nemůžeš. Já jsem se s tebou taky tehdy nerozvedla.“ Nemyslete si, že to bylo něco platné. Žádné minulé zásluhy muži ženám nikdy nepřičítají. Na všechno se zapomene, když jde o to, čemu oni říkají „právo na štěstí“. Teď už jsme rozvedení a já mám pocit, že jsem celý život prožila v předstírání a lhaní a že nic, co jsem udělala, nebylo správně. Naštěstí mám aspoň děti, ale i tak můj smutek zaplavuje všechno kolem.
ZDROJ: časopis Vlasta
