Všude, kam jsme šly, nás rovnou čekali spolu, a protože to bylo v sedmdesátých letech, kamarádi nám říkali podle ruské knížky z tehdejší povinné četby Čuk a Gek. Nám se ty přezdívky líbily, smysl pro humor nás taky spojoval. Jinak se ale moje kamarádka jmenovala Hanka a já Danka. Chodily jsme spolu do učení na švadlenky a potom jsme obě našly místo ve stejné fabrice. Právě tam jsme se seznámily i s tím, kdo nám zanedlouho začal dělat třetího do party: s novou kancelářskou posilou, Tomášem. Kdo si pamatuje Čuka a Geka, bude si jistě pamatovat i Svaz mládeže. Naštěstí v tom našem nás nikdo neotravoval s ničím jiným než se společnými výlety a akcemi. Právě na jednom takovém výletě se k nám přidal Tom. Tedy k plnému autobusu, který mířil na Orlík a Konopiště. Zvládli jsme zámky i koupání a já s Hankou taky spoustu řečí o tom novém objevu, který v našich čerstvých osmnácti byl mnohem zajímavější než všechny zámky Československa. „Stál by za hřích,“ konstatovala Hanka, co se týče mužů protřelejší než já. „Akorát že čučí pořád po tobě.“ Vůbec jsem si nevšimla, že by mi věnoval pozornost. Vlastně si žádné holky nevšímal, seděl v autobuse uprostřed kolegů z kanceláří a nějak zvlášť hlasitě se neprojevoval. Na rozdíl od jiných kluků nepotřeboval mít ke všemu komentáře, které by měly slyšet osoby ženského pohlaví v okruhu pěti kilometrů.
Na výletě nic dalšího neproběhlo, ale příští týden si k nám při obědě v jídelně přisedl. Za těch pár minut, co s námi seděl, se potvrdilo, že sice většinou mlčí, ale když něco řekne, má to hlavu a patu. Sotva odnesl svůj tác, Hanka se na mě otočila: „Vidíš? Jsem ti říkala, že po tobě jede!“ Moje přesvědčování, že tady našel místo náhodou, nezabralo, ale zviklat jsem se nedala ani já. Ne že by se mi nelíbil, vlastně se mi líbil hodně, ale nepřišlo mi, že by se ke mně choval jinak než k ní.
Za pár dní, když jsme seděly s Hankou o přestávce na dvoře a svačily, dokolébal se k nám přes ten dvůr právě Tom. „Můžu si to dojíst u vás?“ zeptal se a my samozřejmě souhlasily. Na konci pauzy se nás zeptal, jestli nechceme jít do kina. „Vidíš, co bys chtěla ještě za důkazy!“ jásala Hanka, když jsme se s ním domluvily a on se šťastným výrazem ve tváři odkráčel. „Ale on pozval nás obě,“ namítala jsem. „Jo, pozval obě, protože mu to bylo přede mnou blbý, ale ve skutečnosti chtěl pozvat jenom tebe. Víš co, budeme dělat, že přijdeme obě, ale já zůstanu doma a na něco se vymluvím,“ navrhovala aktivně. Jak jsem ji znala, z toho nápadu neuhne. A taky že neuhnula, takže jsem s Tomem strávila večer v kině. Vybral něco s Delonem. Byl moc fajn, Delon, večer i Tom, i když nemůžu říct, že by byl udělal něco průkazně mileneckého. Říkal, že lituje, že má Hanka najednou tu teplotu, ale že jí to pak budeme vyprávět. Vyprávěla jsem jí nejdřív já, právě o tom, že se nic nedělo. „To víš, holka, ten to myslí vážně, to není jen tak nějaký ošustit a opustit,“ trvala na svém a já si to pomalu začala myslet taky. Hned ráno totiž Tom za námi doběhl do dílny, aby se zeptal, jak na tom Hanka je. „Průhledná záminka, aby tě mohl vidět,“ konstatovala a já cítila, jak se mi začínají červenat tváře, jen na něho pomyslím. „Neboj, neboj, do roka bude svatba,“ ujišťovala mě.
A já se tedy zamilovala. Tom se objevoval, kdykoli nás uviděl, stala se z nás známá trojka, seděli jsme spolu u jídla, odcházeli z práce, chodili tančit. Hanka se občas vymluvila, ale pořád to dělat nemohla. Kolegové si z něj dělali legraci, že bude pěstovat mnohoženství, ale on je vždycky odpálkoval. Tak to šlo pár měsíců a já, povzbuzovaná Hankou, jsem si začala přát, aby se už projevil. Byla jsem opravdu připravená s ním začít chodit a to všechno, co s tím souvisí. Na co čeká? Taky Hance to vrtalo hlavou, a protože na rozdíl ode mě byla do všeho hrr, rozhodla se, že se ho zeptá. Marně jsem jí to rozmlouvala. „To tady chceš uschnout jak růžička v říjnu? Ať řekne, co bude,“ mínila. A tak na jeden večerní sraz tentokrát odešla jenom ona, na teplotu jsem se vymluvila já.
Ráno jsem byla jako na trní. Ale Hanka kupodivu mlčela jako zařezaná, ačkoli jindy mě s novinkami okamžitě zatáhla pod stříšku nad dvůr, aby mi je mohla vyklopit. Tvářila se podivně a nemohla jsem ji přimět k řeči. „Já ti to řeknu až po směně,“ slíbila nakonec a já měla co dělat, abych si neprošila při šití košil prsty. Až nastal čas a my šly na ten dvůr pod naši stříšku. „Řeknu ti to hned, stejně ti to říct musím. Já jsem byla totálně mimo,“ začala a já nevěděla, co čekat. Tak pevně jsem věřila, že mě Tom miluje, že je jenom třeba až moc nesmělý. Jenže bylo to horší. „Prostě jsem se spletla, on do tebe zamilovanej není.“ Hrklo ve mně, ale to nejhorší teprve mělo přijít. „On totiž miluje mě.“
Musela mi to zopakovat ještě jednou a pak jsem na ni zírala. Jednoduše se ukázalo, že si jeho zájem o naše duo Čuk a Gek vyložila špatně. On pokukoval po ní, ale protože jsme byly všude spolu, musel mě brát jako přívažek. Nenapadlo ho, k jakým to povede koncům.
Já utekla domů a tam jsem plakala jako šílená. V tomhle věku člověk bere lásku tragicky, jako by už nikdy nikdo neměl přijít. Moje nejlepší kamarádka mi vzala manžela! Tak jsem to viděla. Co na tom, že můj nikdy nebyl. Nedokázala jsem chodit dál do stejné práce, a tak jsem si urychleně našla místo v jiném městě. Teprve za deset let, když už jsem byla šťastně vdaná za jiného a měla dvě děti, jsem Hance napsala, že bych ji ráda potkala. Věděla jsem, že se s Tomem vzali, naše máma o ničem neměla ponětí, a tak mě zásobovala informacemi. Dneska už se vídáme pravidelně, ale popravdě řečeno, už to nikdy nebylo takové jako dřív, než mezi nás vstoupil on.
ZDROJ: časopis Vlasta