Schválně. Kolikrát jste změnili ve svém životě práci? Nikdy, dvakrát, pětkrát, ani to nedokážete spočítat? Proč vlastně střídáme místa tak často?

Jsme líní? Štvou nás nadřízení? Kolegové? Nenaplňuje nás práce, kterou děláme? Neumíme čelit problémům, proto raději utíkáme jinam? A nejsme k tomu náhodou geneticky předurčeni, podobně jako lidé, kteří střídají často partnery a jsou nevěrní?

Mladí a neklidní

Většina lidí ze starší generace se domnívá, že odejít z firmy dříve než za rok, je nepřijatelné. To potvrzuje i průzkum, který prováděli v největší britské webové platformě věnující se zaměstnání CV Library. Z něj mimo jiné vyplynulo, že pracovní promiskuita se týká nejčastěji lidí, kteří se narodili po roce 1982. Pozitivně se k časté změně zaměstnání staví 65 procent zaměstnanců v kategorii 18–24 let a za ideální dobu, kdy měnit místo, považují necelý rok. Proč tak rychle prchají jinam a jaké hlavní důvody je k tomu vedou? A jaké důvody ke změně zaměstnání mají starší lidé, kteří už mají kus života za sebou?

Důvody jsou různé

Výsledky britského průzkumu naznačují, že důvodem číslo jedna, proč zaměstnanci opustili svoje poslední místo, bylo lepší finanční ohodnocení odjinud. Dalšími důvody jsou také nedostatek progrese a frustrace z nedostatečného naplnění. Je jasné, že spousta mladých lidí zná svou hodnotu a nebojí se hledat nové příležitosti – zvláště když v současném zaměstnání nedostávají to, co potřebují. Ovšem někdy je to jen přehnané sebevědomí a „velké oči“. Nedávno mi vyprávěla majitelka menší české farmaceutické firmy, že hledala nové zaměstnance. Z padesáti mladých absolventů vysoké školy jich téměř dvě třetiny chtěly hned na začátku plat, který nemá ani generální ředitel, a navíc si nástup podmiňovali tím, že do práce nebudou vůbec chodit. To, že je nutné na konkrétní pozici většinu odpracovat v laboratoři, jim buď nedošlo, nebo argumentovali tím, že stačí přijít osobně jednou týdně, však o nic nejde, oni to přece zvládnou levou zadní. Nakonec sítem prošlo jen pět zájemců, kteří chápali, že výzkum se doma v kuchyni dělat nedá.

Věčně nespokojení

Koučka Jana Řehulková bývá často v různých firmách u výběrových řízení jako poradkyně. Studuje životopisy uchazečů o pracovní pozici, vede s nimi motivační pohovory, hodnotí psychodiagnostické testy a poskytuje zaměstnavateli jejich osobní profil. „Z praxe tedy mohu říct, že je opravdu skupina lidí, kteří jsou věčně nespokojení a stále hledají. Často ale sami nevědí, co přesně. Rádi by měli nějakou ,ideální práci‘, skvěle ohodnocenou, se zajímavými zaměstnaneckými benefity, inspirativní, zajímavou a naplňující. Potíž je ale v tom, že často jejich nespokojenost nevychází z práce samotné, ale z nespokojenosti se sebou, se svým životem, se vztahem. Nebo se prostě jen nudí a práce jim postupně přestane poskytovat dostatečné podněty, příležitosti a inspiraci. Ze začátku to ještě jde, když člověk nastoupí na nové místo, musí se zapracovat, naučit spoustu nových věcí, seznamuje se s novým prostředím, s novými kolegy, případně se zákazníky. Postupně ale příliv nových podnětů slábne, spoustu věcí už umí, na nové prostředí se adaptuje… a začne se objevovat stereotyp,“ vysvětluje důvody Jana Řehulková.

Z nedávného průzkumu

Z nedávného průzkumu Grafton Recruitnment vyplývá, že téměř tři čtvrtiny zaměstnanců jsou v práci převážně spokojeni. I přesto však chce ve svém zaměstnání v následujícím období zůstat jen 45 % respondentů. Novou práci aktivně hledá 22 % dotázaných, další třetina je otevřena dobré nabídce. Nejčastějším důvodem je nedostatečné finanční ohodnocení, na které si stěžuje až 65 % zaměstnanců.

Rozjížděči a dotahovači

Do jaké skupiny patříte? Rozjíždíte rádi projekty, jste vždy u startovní čáry, nebo patříte spíše mezi ty, kteří raději věci dotahují do konce? Jak říká koučka Jana Řehulková, každý jsme jiný, a někteří lidé jsou vrozeným nastavením spíše rozjížděči, nejsou však dotahovači. „Baví je například úvodní fáze realizace nových projektů, překonávání překážek, hledání kreativních řešení, momenty překvapení a sbírání nových zkušeností. Jakmile se ovšem do práce dostane rutina a stereotyp, přestává je bavit a už se poohlížejí po dalších nových podnětech.“ Je proto důležité, aby každý prozkoumal a znal své možnosti, představy a očekávání. A také vrozené vlohy a dispozice. „Jinými slovy, aby práce ,nasedla‘ na to, pro co jsme vybaveni, co je nám vrozené a přirozeně kopírovala náš vnitřní potenciál. Už s dětmi na základních a středních školách je možné dělat testy, které odhalí předpoklady pro určité profesní zaměření a typ povolání. Práce tvoří minimálně třetinu našeho produktivního věku, přináší nám nejen zdroj obživy, ale i možnost seberealizace a profesního rozvoje. A v neposlední řadě je i prostředím pro realizaci sociálních dovedností a vztahů. Není tedy vůbec od věci věnovat výběru profese i pracovní pozice velkou pozornost a vybírat skutečně pečlivě,“ doporučuje koučka.

Nejste fluktuanti?

Ještě před sedmi lety podle statistiky měnili Češi zaměstnavatele jednou za osm let. Teď už je to v průměru jednou za čtyři roky. Ti nejmladší, mezi dvacítkou a třicítkou, pak v průměru jednou za tři roky. Podle personálních agentur nebude v budoucnu zvláštní, když třicátník změní práci třeba patnáctkrát! To v životopise nemusí vypadat dobře a je pak na uchazeči, jak svůj „hop jobbing“ vysvětlí. „Když přijde na pohovor člověk, který během desetileté kariéry vystřídal 19 pracovních míst napříč spektrem oborů a pracovních pozic. Případně mezi odchodem z jednoho a nástupem do dalšího zaměstnání je vždy několik měsíců v evidenci Úřadu práce, záruky jeho stability, konzistence a loajality to zaměstnavateli zrovna dvakrát neskýtá. Zvlášť, když ještě například zmíní, že z většiny míst odešel kvůli problémům v kolektivu,“ vysvětluje koučka Jana Řehulková. Marketingová ředitelka personální agentury Grafton Jitka Součková říká, že s ohledem na míru nezaměstnanosti dnes zaměstnavatele časté střídání míst netrápí jako kdysi. „A to obzvlášť u nekvalifikovaných míst, například na dělnických pozicích to nikdo neřeší. U vyšších pozic se pochopitelně na ,notorického‘ fluktuanta už dívají ve firmách jinak. Ale nedá se to říct paušálně, vždy záleží na tom, proč člověk danou pozici opustil.“

Motivace především

Podle personalistů ale bude práci měnit stále víc lidí. Firmy by tedy měly o své zaměstnance pečovat, motivovat je a investovat do nich. Zvláště pak mladé, kteří nemají problém odejít ze dne na den. A rozhodně už taky dávno neplatí, že si své zaměstnance firmy udrží pouze stravenkami nebo služebním telefonem. Personalisté říkají, že je zapotřebí větší kreativity. Nemalou roli hraje pracovní prostředí. Přestože se v posledních dvou letech pracovalo v mnoha oborech a firmách z domova, po návratu do normálu mnozí zaměstnanci hledají víc než jen čistý open space. „Nabízeli mi práci v konkurenční firmě za více peněz, ale když jsem viděl, že v té nové nemají relax zóny ani koutky s nabídkou pestrého občerstvení, raději jsem zůstal tam, kde jsem. Ve finále mi přidali, takže jsem spokojený,“ říká pětatřicetiletý Martin.

Více chvály neuškodí

Moje kamarádka odešla ze zaměstnání především proto, že její šéfová nikdy nikoho nepochválila. „Nikdy neřekla, že jsme borci, že jsme zvládli ten těžký projekt nebo že jsme získali nějakou cenu. Brala to jako samozřejmost. Ovšem když se něco nepovedlo, to nám vmetla do obličeje okamžitě. Pracovat v neempatické atmosféře prostě dlouho nejde. Peníze taky nejsou všechno,“ říká Hanka. Teď pracuje na podobné pozici za sice menší peníze, ale je spokojená, protože mezi všemi panuje parťáctví a úcta. „Toho si cením víc než těch dvou tisíc navíc, které jsem měla předtím,“ dodává. Koučka Jana Řehulková to potvrzuje. „Dalším důvodem, proč lidé mění často práci, je trvalý pocit nedostatečného ocenění, ať už finančního, nebo slovního uznání. I tady to ovšem může souviset s pocitem nedocenění. Někdy jsou kořeny již v dětství, pocházejí z primární rodiny, ze stávajícího vztahu, nedostatečné odvahy prezentovat svůj úspěch, požádat o zvýšení platu a podobně. Často na seminářích o komunikaci či asertivitě učím účastníky, aby se uměli ,prodat‘, aby si uměli říct o odpovídající finanční ohodnocení. Většinou jsou překvapeni, že důvod, kvůli kterému by už odcházeli z práce, má celkem jednoduché a dostupné řešení,“ vysvětluje poradkyně. Důvodů k odchodu z práce a střídání pracovních míst by se našlo mnoho. Ale je málo pravděpodobné, že na dvaceti pracovních místech by byl vždy důvodem naší nespokojenosti zaměstnavatel, prostředí či pracovní podmínky. „Stejně jako u promiskuity ve vztazích nebude zřejmě objektivní hledat chybu ve dvaceti různých partnerech, které jsme v rychlém sledu vystřídali. V takových případech je proto důležité hledat příčiny a důvody nespokojenosti u sebe, protože jinak se zbavujeme možnosti zažít uspokojení z profesního růstu, ze slibně se rozvíjející kariéry či pracovního postupu,“ říká Jana Řehulková. A nic z toho se bohužel nestane, pokud v každém zaměstnání setrváte jen po dobu zkušební lhůty.

Ideální práce

Ideální práce

Jana Řehulková, certifikovaná koučka a vztahová poradkyně

Je dobré vzít v úvahu, že ideální práce neexistuje, vždy nějaká její část pro nás může být méně zajímavá, nudná, či dokonce otravná. Většinou společenské, komunikativní lidi nenaplňuje administrativa a „papírování“, zatímco pečlivé a přesné lidi může stresovat například aktivní oslovování nových zákazníků. Proto je vhodné tu „těžší“ nebo méně příjemnou část práce vnímat spíše jako výzvu než jako překážku, kvůli které zvažuji z práce odejít.


ZDROJ: časopis Vlasta, www.janarehulkova.cz