Vždy jsem obdivovala její sečtělost, noblesu, plynulou francouzštinu a roztomilý přízvuk v češtině. Vyměnily jsme si desítky dopisů. Byla tak společenská… Dnes žije v nucené izolaci, na uzavřeném psychiatrickém oddělení domova pro seniory. Protože se před pár lety začala věkem ztrácet ve vlastní hlavě. A na dveřích jejího pokoje visí cedulka s nápisem Pozor, covid-19! Stejně jako na mnoha dalších dveřích jedné chodby, na kterou už prateta nevychází. Když jsem ji viděla naposledy v době „před“, šly jsme spolu tou chodbou a ona krásně voněla. Měla čerstvě umyté a pod sametovou čelenku sčesané vlasy, elegantní svetřík, krásné šperky… Vyprávěla, vzpomínala a svěřovala se, že ze všeho nejvíce jí chybí svoboda. Bylo mi tehdy tak těžko, aniž bych tušila, že může být tíže.

Čtěte také

Navštívit nebo ne? Dilema, které řeší skoro každá rodina

Čtěte také

Babička volá, kdy přijedeme. Nerespektuje karanténu. Psycholožka s ní souhlasí

Smíření


Diagnóza na dveřích je nemilosrdně jasná nám, ale jí nikoli. Pokud jí někdo vysvětlí, že je v předlouhé karanténě, záhy na tento důvod zapomene. A svou zoufalou opuštěnost si pochopitelně vysvětluje tím, že na ni její milované děti a jejich děti a jejich děti už zapomněly, byť to tak není. S tím se žije a umírá nepředstavitelně těžce, kovid nekovid.
Já vím, není to veselé čtení. Ale je čas Dušiček a my teď žijeme v neveselé době, která přináší i ztráty našich milovaných. Mému muži zemřel tatínek na jaře. Náhle, ve spánku, po boku své ženy, v intimitě domova. S odstupem času pokojná a de facto krásná smrt. Navzdory prvnímu nouzovému stavu se nám podařilo důstojně se s ním rozloučit. Svítilo slunce, čerstvý vítr jakoby očišťoval, farářova slova byla o naději. Zahaleni v rouškách jsme si sice nepodávali ruce ani se neobjímali. Přesto ta možnost podívat se do očí ostatním, kteří ho milovali, ctili a uznávali, přinesla povzbuzení a jisté smíření při rodinném truchlení.


Moc bych si přála, aby moje drahá prateta nežila na sklonku svého života izolovaná v nemoci. Aby svou životní cestu neskončila opuštěná. Aby mohla být denně se svou rodinou, byť je chvílemi nebude poznávat. Ale chvílemi ano. A když tento svět přece jen opustí v samotě, aby ji na cestě za světlem držela za ruku její malá kamarádka z dětství, díky níž se znovu narodila za druhé světové války.

Hana Halfarová je novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

Čtěte také

Mirka Vopavová, novinářka a scénáristka

Čtěte také

Glosa Mirky Zlatníkové: Rozumný vztah, nebo velká láska?