Autorka rozhovor v roce 1991 uvedla následovně:
„Prognostika, poslance Federálního shromáždění, inženýra Miloše Zemana, zná dnes asi každý. Zřejmě nejvíce z televizních zpráv, ve kterých často a hlubokým hlasem rozvážně promlouvá k tomu, co se právě v našem parlamentu „upeklo“. Mezi poslanci je znám svými ironickými glosami. Občas humorně komentuje projednávané nebo všelijak vtipně láká kolegy, otálející v kuloárech, k jednání. Kvůli humorné nadsázce, s jakou se dovede dívat kolem sebe, i moudrosti, která z toho nadhledu vyplývá, se stal pravidelným hostem přímého televizního přenosu z divadla Semafor – Večírku nejen pro zvané. Žijeme prostě v převratné době, která ani tak nepřeje popularitě našich herců či zpěváků, jako spíše politiků.
Z čistě ženských pohnutek mě zajímaly lásky pana Zemana. Vybrala jsem si k rozhovoru asi tu nejméně vhodnou dobu. Celým národem zmítalo pochybné – co s námi bude? Poslanci Federálního shromáždění zrovna v ty dny projednávali novelu ústavního zákona o čs. federaci (tzv. kompetenčního). Leč inženýr Zeman mi košem nedal. Sešli jsme se brzo ráno na pracovní snídani, kde jinde než v jídelně parlamentu. Po rušném předchozím jednacím dni až do noci…“
Jak jste se vyspal, pane Zemane?
Dobře. Ostatně, já vždycky spím dobře.
Vzpomněl byste si na svoji první lásku?
Vzpomněl byste si na svoji první lásku?
Ale ano. Moje první láska se uskutečňovala asi v šesti nebo sedmi letech. Vyvrcholila poezií. Ta spočívala v oslavné, milostné básni, která ale už měla některá ekonomická témata. Jako například téma dělby práce. Vzpomínám si, že poslední verše zněly přibližně:
"Tak ti říkám, milá Jano,
budeme mít domek svůj,
já budu hrát na piano,
a ty budeš vozit hnůj."
Já jsem totiž tehdy byl začínající klavírista a velice jsem se tím pyšnil. To je vzpomínka na moji první lásku, která byla ze školy.
Kde se ve vás v tak raném věku vzalo básnické střevo?
To nebylo ani tak básnické střevo, jako spíše potřeba najít někoho, kdo by vyvážel ten hnůj. Předpokládal jsem, že když budeme mít domek svůj, tak tam budou zvířátka. A protože už tehdy jsem nepodléhal iluzím a uvědomoval si, že se zvířátky leccos souvisí, tak jsem potřeboval někoho na zabezpečování toho kolem. Dospěl jsem k názoru, že manželství je nejvhodnější forma. Předejdu vaší otázce, na kterou se už jistě chystáte. Jsem dvanáct let šťastně rozveden. Mám osmnáctiletého syna, který studuje medicínu.
Já bych se raději vrátila k vaší hře na klavír. Měl jste kolem sebe nějaké hudební vzory?
Moje maminka se ve mně viděla. A tak došla k názoru, že potřebuje vedle sebe mít zázračné dítě. Tehdy bylo celkem relativně jednodušší vyniknout ve hře na piano. Takže jsem brnkal a brnkal. A dokud to maminku nepřešlo a mně se nestalo, že jsem v jedné soutěži skončil druhý, takže jsem se urazil, tak jsem simuloval zázračné dítě. Ale vzpomínám si, že jedním z mých nejšťastnějších okamžiků bylo, když jsem s tím přestal. Zůstal mi jen jeden zvláštní pocit. Když o něčem přemýšlím, tak si prsty přehrávám jakési melodie. Ač bych už ke klavíru asi vůbec neuměl sednout.
Jak vám láska Janička dlouho vydržela?
Po dobu základní školní docházky. Tedy do páté třídy, protože pak už se chodilo někam jinam.
Přes své životní poetické začátky jste zřejmě inklinoval k techničtějším záležitostem? Usuzuji z vašeho Ing. před jménem.
Proboha, jak vás to napadlo? Nikdy jsem k technice neinklinoval. Ta mě naopak naháněla přímo posvátnou hrůzu. Pokud jsem četl knížky, tak to rozhodně nebyla učebnice kybernetiky.
Co jste rád četl?
Zpočátku Káju Maříka a vůbec se za to nestydím. Protože to je knížka, která učí mít rád les, stromy a možná taky mít rád lidi. Je to knížka o dobrém jídle, a to mě neopustilo. Jsou tam také stránky o náboženství, které jsem už tehdy, upřímně řečeno, vnímal jako kolorit. Pak někdy v pubertě jsem se rozhodl, že v krátké době zvládnu celou světovou literaturu. Zhltal jsem neuvěřitelné množství knížek, kterým jsem dílem nerozuměl, dílem jsem se domníval, že jim rozumím. Představte si šestnáctiletého puberťáka, jak s vážnou tváří čte G. B. Shawa, jehož ironii se dá skutečně rozumět až po třicítce. Ale přežil jsem to, aniž bych z toho měl příliš těžký intelektuální průjem nebo naopak zácpu. Dokonce mi z té četby ještě něco utkvělo v paměti. Pak teprve jsem si začal svoje autory vybírat. Neřídil jsem se již příliš tím, kdo je a není považovaný za klasika. Bylo však nutno překonat ještě jedno pokušení. A sice pokušení snobství. Protože, když jste připravena na konverzační otázku na téma, kdo je váš oblíbený autor, zpravidla vyberete spisovatele, kterého téměř nikdo nezná. Pak vypadáte jako exkluzivní člověk. Dokonce vrcholem exkluzivity je autora si vymyslet. Pak máte záruku, že jste jediná, kdo ho četl.
Tedy technika ne, ale k ekonomickému uvažování jste tíhnul už coby malý kluk…
Vážně mě ekonomie unášela asi od 15 let. Studoval jsem střední ekonomickou školu v Kolíně, odkud pocházím. Po jisté, asi čtyřleté přestávce, jsem nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Ovšem, čím víc jsem se ekonomii přibližoval, tím více mě odpuzovala. Takže, když občas prohlásím, že nejsem ekonom právě proto, že jsem absolvoval VŠE, je to hluboká pravda.
Jak souvisí ekonomie s humorem, který vám není cizí?
Velice úzce. Člověk si vždycky, třeba svým způsobem vyjadřování, kompenzuje něco, co nenachází ve svém oboru. Teď už ani nehovořím o ekonomii jako o spíše prognostice. Prognózy, které jsem dělal, byly velice často varovné. I dosud jsou. Ne proto, že bych si to přál, ale protože to tak vycházelo. No a tak je jasné, že se potřebuju nějak kompenzovat. Takže nehledejte humor v osobním styku s lidmi, kteří jsou nuceni ho dělat v praxi. Věřím, že jsou v soukromí smrtelně vážní. Když ve své profesi moc smíchu nenacházíte, když tam vidíte i různé varianty chmurné budoucnosti, tak se vyrovnáte. Život je v podstatě rovnováha a úsilí o ni.
Když už jsme začali tím probíráním minulosti, proč jste se zaobíral prognostikou, vědou v socialistickém zřízení ne příliš oblíbenou a odstrkávanou kamsi na okraj?
Na VŠE jsem se seznámil s marxismem. Zpočátku na mě působil jako vnitřně konzistentní učení. Naštěstí jsme měli z marxismu speciální semináře. To znamená, že jsme ho museli poměrně podrobně studovat. No a čím více ho člověk studoval, tím více dospíval k zjištění, že je-li to učení konzistentní, pak je to konzistence omylů. Cimrman tomu říká dokonalý blud. Neboli blud zcela konzistentní, kde jednotlivé chyby do sebe logicky zapadají. Jeden z těch bludů, které o sobě marxismus šířil, byl ten, že umí předvídat. Začal jsem tím, že jsem si vzal všechny prognózy zpracované marxisty. Například prognózu o nevyhnutelném rozpadu kapitalismu, o zbídačování dělnické třídy. Porovnal jsem si je se skutečností a zjistil jsem, že je to svým způsobem zajímavé. Kdyby to bylo nahodilé, tak ta prognóza jednou vyjde, jednou ne. Tady ty prognózy nevycházely více méně systematicky. Říkal jsem si, na tom musí něco být. Když je teorie, která se dovede tak dokonale mýlit, tak by mohla být nějaká jiná, nemarxistická, která by naopak ve většině případů mohla mít pravdu. A tak jsem se dostal k prognostice.
Vzpomenete si na svoji první prognózu?
Každý z nás vyslovuje prognózy denně na běžícím pásu, aniž si uvědomuje, že jsou to prognózy. Já se pokusím vzpomenout pouze na jednu z nich. Ale dřív než ji vyslovím, je to takové vybavování si něčeho, řeknu vám, že první vzpomínku, jako vůbec vědomou, mám ze čtyř let. Seděl jsem na zahrádce našeho kolínského domu, pod takovým vinným keřem a říkal jsem si: Tohle si musím zapamatovat, tohle nesmím zapomenout, tady začíná můj život. Protože všechno předtím se mi stírá. Nepamatuji si pochopitelně, co bylo v kočárku nebo v kolébce. Věřte mi, že ten okamžik se mi skutečně datuje jako počátek života.
Jako počátek mé prognostické činnosti se mi datuje červenec 1968 v Jizerských horách. Přemýšlel jsem, jestli tanky přijedou nebo nepřijedou. Říkal jsem si, je-li v tom komunistickém iracionálním systému jakási logika, a ta tam bohužel je, tak ty tanky přijet musí. Na základě téhle prognózy jsem v tom červenci začal přemýšlet, zda emigrovat nebo ne. Nakonec jsem si řekl, nepůjdu pryč. Proč bych odcházel já? Ať odejdou oni. To tu ještě nebyli. Jak vidíte, udělal jsem v červenci 1968 dlouhodobou prognózu s dvacetiletým horizontem, aniž bych si toho tenkrát byl vědom.
Překvapilo vás, že se to tak rychle během měsíce splnilo?
To není otázka přesnosti odhadu na jeden nebo dva měsíce. To je spíš otázka nějakých trendových pohybů. Ale jinak samozřejmě bývám překvapen. Já jsem loni na jaře proti obecnému mínění všech hospodářských ministrů varoval před inflací ve druhé polovině roku, a přitom jsem si samozřejmě přál, aby ta inflace nebyla. To je ten rozpor mezi tím, co říkáte, a tím, co si přejete. Takže jsem byl koncem roku nepříjemně překvapen, že se tahle prognóza začala výrazně naplňovat.
I když, zdá se, prognostika patří k vašim celoživotním láskám, nějak jsme se původnímu tématu vzdálili…
Vidím, že nedáte pokoj, dokud mě nedonutíte o těch láskách přece jen něco říct. Podívejte se, já vám nic konkrétního uvádět nebudu. Protože většina z nich, pevně věřím, dosud žije, a dokonce není ani v tak senilním věku, aby si nedokázala uvědomit, co o nich říkám. Takže, když dovolíte, já to velice zobecním. Mám rád romantické, něžné lásky. Mám rád tmavovlásky s něžnýma očima. Mám rád postupné a zvídavé přibližování se, dokonce mám rád mlčení ve dvou, toulky lesem. Mám rád, když mi moje přítelkyně nedělají v bytě nepořádek, ale naopak mi tam uklidí. Žádná z těch lásek většinou netrvá déle než jeden rok. Z toho prostého důvodu, že po roce začne mít dívka pocit, že to, proč na ni nemám čas, není způsobeno jakousi shodou náhod. Že to není tím, že zrovna mám fůru práce a pak zase bude líp. Ale prostě, že je to parlamentní životní styl. Pak nastává situace, kdy se láska, která třeba v určitém období byla intenzivní, mění na lásku telefonickou. Dívka mi párkrát vynadá, že mě nikdy nevidí, praští sluchátkem, a tak láska končí… Mezitím se zjeví nová tmavovláska s něžnýma očima a příběh pokračuje.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1991
