Ne, že bych byla takový salámista, ale předcházel mému prvnímu nadechnutí. Mozek, respektive paměť ho nezaznamenala. Klešťový porod naštěstí proběhl bez následků na dítěti i matce a jediná, kdo z něho měl trauma, byla začínající porodní lékařka, kterou za použití kleští nerudný primář příšerně seřval. Já zpětně její odvaze tleskám, neboť díky ní jsem možná přežila.

Smrt k životu patří

Měla jsem v životě kliku. Dosud. Několikrát jsem byla u toho, když o život šlo mým blízkým. Když na moji maminku dvakrát sedla rakovina, když tátu bolely záda a nakonec to byl obří zánět v páteři, který lékaři objevili za pět minut dvanáct. Nezemřel na otravu krve, přežil těžkou operaci, a i když následkem léčby trpí chronickou leukémií, už dvacet let s ní žije aktivní život. Tak aktivní, že každý den ujede na kole skoro 40 km (jen výjimečně vynechá). A to je mu 82.

Každý takovou kliku nemá. Lékaři nejsou kouzelníci a smrt k životu patří stejně jako narození. Přesto ale zpráva o smrti pokaždé zaskočí. Jako včera večer, když jsem se dozvěděla, že svůj boj s rakovinou prohrála fantastická žena, jeden z mých velkých vzorů, královna diplomacie s broží, Madeleine Albright. Někdy se prostě zázrak nepodaří. Vzpomínky ale nikdo nevezme.