Lenka Blažejová je mámou dcery a syna. Další její tři děti zemřely. Dvojčata chlapečkové krátce po porodu ve 23. týdnu těhotenství, dva roky nato přišla o miminko v 11. týdnu těhotenství. Jednu z nejtěžších mateřských zkušeností dokázala zpracovat a přetavit v pomoc ostatním matkám v podobné situaci. Založila web www.ztratamiminka.cz, kde svůj příběh sdílí, protože jí sdílení zkušenosti se smrtí miminek pomohlo.

Podobné příběhy pomáhají ujistit člověka, že v tom není sám. Vydala také „pracovní“ sešit Mému miminku, v němž pomáhá ženám se ze své ztráty vypsat a vykreslit. „Dostat to ven – vyplakat, vyzpívat, vykřičet, vymalovat, vytancovat. Mě zachránilo před šílenstvím to, že jsem vzala tužku do ruky a začala kreslit. Kreslilo to samo, bylo mi už jedno, jak to vypadá. Byla to taková úleva, když jsem své intenzivní nepříjemné pocity vyjádřila, jakkoliv, chaoticky. Zažívala jsem i zvláštní pocit štěstí a naplnění. Nesnesitelné emoce se přetavily v léčení,“ říká Lenka Blažejová. Díky ní jsme mohli tohle těžké téma ve Vlastě citlivě ilustrovat kresbami, které sama vytvořila a dala nám je k dispozici. Právě ty jsou součástí jejího sešitu Mému miminku.

Čtěte také

Mám výčitky, ale péči o rodiče nezvládám

Čtěte také

Kamila (55): Jsem vyčerpaná. Péče o nemocné rodiče je víc než náročná

I smutné věci se dají přetavit na dobré

Jsou to čtyři roky, co Háta porodila své mrtvé miminko. Dnes jako dula pomáhá provázet i ženy s perinatální ztrátou.

„Když jsem před pěti lety poprvé otěhotněla, zjistili jsme, že čekáme dvojvaječná dvojčátka. Na naše chlapečky Theodora a Timothyho jsme se moc těšili. Přirozeně jsme měli z vícečetného těhotenství trochu obavy. Dětem se však dařilo dobře,“ vzpomíná Háta Píše. Na konci druhého trimestru při kontrole u doktorky jednomu z dětí nebilo srdíčko. Přišel šok a obrovská vlna strachu. „To, co jsme si tehdy prožili, se jen těžko popisuje. Okamžitě jsem byla odeslaná do nemocnice, kde jsem asi týden ležela na JIPce s kapačkami a pod dohledem, kvůli druhému miminku. Měli jsme velký strach, aby taky nezemřelo. Každý pohyb a tlukot srdce syna mi byl až do konce těhotenství útěchou. Díky tomu, že byli kluci dvojvaječní, se nakonec lékaři usnesli, že mě je nechají donosit až do původního termínu porodu,“ popisuje Háta.

Těžké tři měsíce

Situace rodiny byla těžká a neobvyklá, protože bylo potřeba zvládnout tři měsíce do porodu. „Bylo náročné se se ztrátou smířit – měli jsme jen verdikt od lékařů. Krom toho se pro nás moc nezměnilo, prostě jsme čekali na narození svých milovaných dětí. Sama jsem cítila neuvěřitelnou tíhu, prázdnotu a osamění. Myslím, že manžel to měl podobně, i když byl neuvěřitelně statečný a dokázal mi být v té době velkou oporou. Trápil se v tichosti,“ vzpomíná Háta.

Čtěte také

Adéla Elbel

Čtěte také

Adéla Elbel: Jak se v klidu rozejít? Buďte za každou cenu dáma

Zdravotníci pečovali o medicínskou stránku celé situace, tehdy však nebyli připravení jednat empaticky a s citem. „Samozřejmě jsme vděční za zdravotní péči, díky ní jsem těhotenství udržela aspoň pro jedno dítě. Nicméně komunikace a přístup zdravotníků byl fatální, někteří lékaři byli vyloženě necitliví a hrubí. Od „diagnózy úmrtí“ hovořili už jen o živém dítěti, druhé jako by přestalo existovat. Na občasné dotazy ohledně mrtvého miminka odpovídali velmi neochotně. Vrchol všeho byl samotný porod, kdy o nějakém informovaném souhlasu pacientky nemohla být řeč a z porodního plánu nesplnili ani čárku. Bylo to brutální a násilné. Naše mrtvé dítě ze mě lékař bez zeptání extrahoval a vyhodil do odpadu biologických materiálů. My jsme si ale přáli ho s úctou pohřbít. Naprosto nám z jejich strany chyběla lidskost, i kdyby to znamenalo jen přiznat, že neví co říct a jak se chovat,“ říká.

Jako nejtěžší období vnímá Háta celý rok a půl po porodu, kdy trpěla posttraumatickou stresovou poruchou. Pro jejich manželství to byla náročná zkouška, ale ustáli to. „Náš syn Theo – ten, který žije – je dnes akční a empatický kluk, který brášku ve svém životě bere jako samozřejmost. Rád o něm mluví, bývá mu po něm smutno. Své mladší sestřičce o něm také vypráví, tak už na to vysvětlování nejsme s manželem sami,“ usmívá se dnes Háta.

Jak to měli manželé se sdílením své ztráty s okolím a širší rodinou? „V tom posledním trimestru o celé věci moc lidí nevědělo včetně velké části rodiny. Potřebovali jsme přežít, zachovat si zdravý rozum a bylo bolestivé cokoliv vysvětlovat, to jsme si nechali až po porodu. Jako jednu z nejtěžších věcí s manželem vnímáme právě reakce okolí. Sami jsme měli rozpolcené pocity – vděčnost a štěstí z jednoho syna a bolest ze ztráty druhého. Většina lidí se spokojila s ignorováním, bagatelizováním, někteří byli dost netaktní. Nejvíce jsme tehdy potřebovali prosté uznání existence našeho druhého syna a upřímný zájem. Naštěstí se našli i lidé, pro které to bylo přirozené. Dnes normálně říkáme, že máme děti tři a jedno z nich zemřelo. Je to tak v pořádku,“ vysvětluje Háta.

Čtěte také

První oficiální Miss Českoslovenka Alžbeta Štrkulová

Čtěte také

První československá Miss Alžbeta Štrkulová: Proč vyhrála a jaký měla osud

Jí i jejímu muži pomohla víra v Boha. „Díky našemu křesťanskému společenství jsme byli v kolektivu, měli jsme kolem sebe síť lidí, kteří to věděli a modlili se za nás.“ Ptám se, jestli je vůbec možné se s takovou ztrátou vyrovnat. Ona i její manžel tvrdí, že to jde, jsou toho příkladem. „Každému pomáhá něco jiného – u mě to byla víra, humor, hudba... Samozřejmě pomáhá čas, uklidňuje rozbouřené emoce. S manželem jsme v těhotenství intuitivně tíhli k zahradní terapii – jinými slovy jsme překopali a znovu založili celou zahradu. K návratu do života nám ale nejvíc pomohlo najít si kvalitní klinickou psycholožku z Ostravy, která se zabývá reprodukčními traumaty. Psychologa je potřeba v takové situaci vybírat opravdu pečlivě. Byla jsem překvapená, že někteří z nich jsou schopni jen doporučit antidepresiva a navrhnout vám, abyste zapomněli,“ diví se Háta.

Uznat jeho místo

Po roce od úmrtí uspořádali pohřeb, nebo spíš smuteční rozloučení se synem, přestože neměli jeho ostatky. Obřad pomohl i ostatním členům rodiny, aby o miminku začali mluvit. „Je důležité se rozloučit, uznat místo toho človíčka v rodině a také mít něco na památku – třeba fotku ultrazvuku, otisk nožičky. Důležitým mezníkem bylo pro Hátu druhé těhotenství a narození dcery. Po traumatizujícím zážitku z prvního porodu měla věci důsledně pod kontrolou, zvolila si jinou porodnici a doprovázela ji vlastní porodní asistentka. Tehdy se také rozhodla, že se stane dulou, tedy ženou, která provází jiné ženy při porodu. „Láskyplný porod je často jedna z posledních věcí, kterou mohou rodiče pro své zesnulé děťátko udělat. Je výhodou mít v tak těžkou chvíli po boku průvodce. Pro mě to taky znamená, že i smutné věci se dají změnit na dobré,“ uzavírá.

Čtěte také

Samotné je mi lépe

Čtěte také

Irena (62): Myslela jsem, že se nikdy nedokážu rozvést. Stalo se a jsem ráda

Dejme rodičům možnost říct, co si přejí

Lékař olomoucké nemocnice vzpomíná na případ porodu mrtvého dítěte. Díky plánu péče a dobré komunikaci se zdravotníky rodiče smutnou událost zvládli.

Lékař Novorozeneckého oddělení a Dětské kliniky Fakultní nemocnice v Olomouci Jan Hálek je členem místního paliativního týmu. Přestože je paliativní péče často vnímaná jako služba, která se týká nevyléčitelně nemocných dospělých či seniorů, může být cílená i na děti. Jan Hálek pracuje i s rodinami, které procházejí perinatální ztrátou. A vzpomíná na jeden z mnoha případů ze své praxe, kde se podařilo rodinu provést tak smutnou událostí podle předem připraveného plánu péče a poskytnout jí čas se rozloučit s jejich mrtvým miminkem. „Těhotenství probíhalo normálně až do šestého měsíce, kdy bylo při běžném ultrazvukovém vyšetření zjištěno u chlapečka více vývojových vad – rozštěp rtu a patra, překřížení prstíků a závažná vrozená vada srdce. Obvodní gynekolog vyslovil podezření na Edwardsův syndrom, což je závažné genetické onemocnění s výskytem nadpočetného 18. chromozómu, které obvykle vede k úmrtí dítěte před narozením nebo krátce po něm. Další specializovaná vyšetření onemocnění potvrdila,“ popisuje lékař.

Společně s rodiči sestavili plán péče – zdravotníci naslouchali tomu, co si rodina přeje a snažili se jí vyjít vstříc. Pokud by chlapeček po porodu potřeboval resuscitaci, dohodli se, že mu poskytnou jen základní péči, odsají pusinku, případně ho prodýchají jen pomocí vaku a masky, ale nebudou provádět žádné bolestivé zákroky, nebudou ho intubovat ani masírovat srdce, nebude napojený na dýchací přístroj ani nedostane žádné léky. Bude umístěný s maminkou, případně s dalšími členky rodiny na jednolůžkovém pokoji. Pokud u něj nastanou potíže s dýcháním nebo krevním oběhem, nebudou se provádět nepříjemné a bolestivé zákroky. Pokud to bude možné, bude ho maminka kojit, jinak bude krmený pusinkou – pokud to bude třeba, tak mu bude podáváno mléko hadičkou zavedenou přes nosánek do žaludku. Nebudou mu podávány injekce a nitrožilní výživa. „Domluvili jsme se, že bez ohledu na jeho stav bude umožněno propuštění chlapečka s rodiči domů, s podporou místního mobilního hospice, který má tým pro dětské pacienty. Rodičům jsme poté předali kontakt na psychologa a další kontakty pro další případné dotazy, rozloučili jsme se a rodiče odjeli domů,“ vzpomíná Hálek.

Dopřáli jim čas

Zní to přirozeně, ale podobnou praxi mnoho porodnic či novorozeneckých oddělení nenabízí, olomoucké pracoviště je v tomhle příkladné. Rodiče nakonec přijeli k porodu ve 38. týdnu s pravidelnými kontrakcemi. „Při ultrazvukovém vyšetření jsme zjistili, že chlapeček zemřel, že mu nebije srdce. Maminka byla přijata na porodní sál a po čtyřech hodinách porodila drobného chlapečka. Nedýchal, byl bez známek života. Porodní asistentka jej položila mamince na hrudník. Rodiče si jej potom s pomocí sestřiček vykoupali a oblékli ho do vlastního oblečení. Se souhlasem rodičům jsme chlapečka vyfotografovali a vytvořili pamětní list s otiskem plosek nožiček,“ popisuje Hálek. Zdravotníci respektovali, že není nutné provádět pitvu, protože příčina úmrtí byla známá. „Rodiče odešli z porodnice pět hodin po porodu, po rozloučení, jak si to přáli. Tělo chlapečka bylo poté odvezeno pohřební službou, další obřady si rodiče zvolili po domluvě s pohřebním ústavem. Rodičům jsme předali kontakty na sociální pracovnici, psychologa i na poradnu pro pozůstalé,“ uzavírá Hálek. Možná to zní studeně, ale jak zdravotníci, tak rodiče dokázali v tomhle případě ošetřit možné trauma vstřícnou komunikací a plánem péče, který respektoval přání rodiny a dopřál jí čas, který potřebovala.

Čtěte také

Dělala jsem vše, co jsem jim na očích viděla. Když jsem ale potřebovala pomoc já...

Čtěte také

Elena (48): Rozmazlila jsem si rodinu. Najednou mi došlo, že dělám jen služku

Kam se dá zavolat

Informační portál o perinatální ztrátě pro zdravotnické a pečující profese

• Na lince 228 224 063 sedí pět poradkyň, linka je otevřená tři hodiny denně, v pondělí a ve středu od 9 do 12, v ostatní pracovní dny od 15 do 18.

• Všechny informace jsou i na webu www.perinatalniztrata.cz.

• Na webu je i seznam neziskových organizací a osob pomáhajících při perinatální ztrátě rozdělený po krajích tak, aby bylo možné najít podporu odkudkoli.

Například:

  • Dítě v srdci
  • Nadační fond Klíček
  • Dlouhá cesta
  • Cesta domů
  • Klára pomáhá
  • Centrum provázení

Čtěte také

Muž kontroluje účty

Čtěte také

Ema (51): Manžel kontroluje každý můj výdaj. Dost mě tím ponižuje