Bratr je dobrák od kosti. Není naivka jako já, ale prostě hodný člověk. Báječná povaha, která ale přitahovala potvory. Pro všechny své přítelkyně udělal první poslední, utrácel za ně velkoryse všechno, co vydělal, a ony mu pak po dvou třech letech sdělily, že do smrti bude jejich nejlepší kamarád. Kdyby se po všech těch rozchodech aspoň opil, ale on je navíc abstinent! "Mně to nechutná," vysvětloval mi pokaždé a mně bylo líto, že si nemůže aspoň takhle ulevit. Bylo mu už třicet čtyři, když se znovu ocitl sám a probíral se mnou, proč má na holky takovou smůlu. Poradit jsem mu ale neuměla, když ho přitahuje pořád stejný typ žen, tak s tím nehnu. „Prostě musíš počkat, až natrefíš na nějakou, která už má dost zkušeností na to, aby si hodnýho chlapa vážila,“ byla nejrozumnější rada, kterou jsem dokázala dát.

Netušila jsem, jak brzy na mou radu vsadí. V kempu, kde byl v létě s kamarády, se seznámil s milou ženou, která jako by náš hovor slyšela. "Tahle zkušenosti opravdu má, jak jsi říkala. A je zlatá, pořád se usmívá a má fajn děti," líčil a já zbystřila. Kolik má dětí? "Tři, vždycky dva roky od sebe, a představ si, ti chlapi se o ně skoro vůbec nestarají, chudák holka, všechno táhne sama a co potřebujou děti navíc, o to se musí pořád soudit."

Zase to nevyšlo

Jana, do které se brácha zamiloval, je o dva roky mladší než on, a měla zatím na muže podobnou smůlu, jakou on měl na ženy. Vždycky s ní chvíli byli, vyrobili miminko a pak zdrhli. „Chudinka,“ litovala jsem ji. "A ještě aby se s nima tahala o peníze. Cokoli pro děti potřebuje, to je problém. A oni je vždycky chtějí vidět zásadně tehdy, když se jí to vůbec nehodí." Nic takového jsem osobně neznala, ale slyšela jsem spoustu příběhů o tom, jak se lidi k sobě po rozvodu chovají. Ona tedy rozvedená nebyla, protože se ani jednou nevdala, ale vždycky prý doufala, že s tím dalším to konečně vyjde.

Milá tahle Jana opravdu byla, to jsem mohla brzy posoudit, když ji bratr přivedl ke mně na návštěvu. Děti jí hlídala sousedka, a tak měli klid na to, aby byli spolu. Zdálo se mi, že má bráchu opravdu ráda. Objímala ho víc, než kdyby byli na líbánkách na exotickém ostrově. Měla ve tváři přesně ten obdivný výraz, jaký muži zbožňují, a švitořila. "Já jsem tak šťastná, že jsem Vaška potkala! Už jsem ani nevěřila, že takoví muži existují, bála jsem se, že zůstanu do konce života sama, protože už fakt nechci žádného podrazáka. Ale on je tak hodný, milý a slušný, že mi připadá jako princ z pohádky," vykládala a pořád se ho něžně dotýkala.

Brácha úplně tál. Opatrně jsem se zeptala, jací byli ti bývalí a proč jim tak naletěla. "Já jsem tak pitomá, že se ti o tom nezdá," spustila. "Poprvé, to byl úlet, to byla moje chyba, znali jsme se pár dní a já hned otěhotněla, no tak se snad ani nemůžu divit, že to dítě nechtěl,"uznávala. "Ale zrovna on má teď největší zájem, věřila bys? Přispívá mi i na bydlení a platí i chůvu, když někdy potřebuju mít volno. Ale otec toho prostředního, to je děs. Skoro kluka nevidí, vůbec snad o něj nestojí. Ještěže dost vydělává, takže mu soud předepsal slušné alimenty."

Proč se rozešli, jsem nepochopila, ale někteří muži nemají trpělivost na malé dítě, tak třeba proto. Nebo se ukázalo, že se k sobě s Janou nehodí. Nebo to opravdu byl přelétavý darebák, jak naznačovala, jednou tam, pokaždé jinde. "A nejmladší je holčička, ta je tak sladká, ta se ti bude líbit! To mě strašně mrzelo, když to s jejím tátou nevyšlo, ale já nevím, co si od vztahu představoval. Chvilku jsme přemýšleli i o svatbě, ale on by chtěl, abych mu dělala služku, a na to já úplně nejsem povaha," pokračovala...

Copak není dost holek bez dětí?

V každém případě jsem jim přála hodně štěstí, zasloužili si ho určitě oba. A to jim opravdu přálo, začali spolu bydlet, brácha se staral o všechny děti a za čtvrt roku přišel s novinou, že bude mít i dítě vlastní! Brát se prý ale nebudou, je to zbytečné. Překvapilo mě to, protože Vašek byl vždycky pro tradice a svatební obřad bral jako důležitou věc. Mrzelo to i mámu, která nevěděla, jestli má být šťastná, že má brácha konečně rodinu, nebo nešťastná, že ji získal zrovna takhle. "Copak není dost holek bez dětí?" ptala se mě, ale protože je zlatá, brzo o tom přestala přemýšlet. Další dítě bez svatby si představit neuměla, ale když jsme obě viděly Vaška, jak září, a začal dokonce cvičit, aby se nové přítelkyni líbil, nechaly jsme ho být.

Jestli ho Jana přesvědčila, že svatba je zbytečná, tak ať si je šťastný po svém. A opravdu to tak vypadalo. Narodila se další slaďoučká holčička, jméno dostala po mamince a Vašek se v ní přímo viděl. Sotva přiběhl z práce, jen si umyl ruce a přebral celou péči o malou slečinku. K tomu si hrál i s dalšími dětmi a pomáhal nejstaršímu se školou. Kdykoli jsem k nim přišla, měl u sebe nějaké dítě a Jana k němu vzhlížela a obtáčela ho jak liána. Mámu jsem ujišťovala, že je všechno v nejlepším pořádku. Ale nebylo.

První dva roky asi ano, Vašek byl pořád ve svém zamilovaném rauši a šťastný z miminka, ale pak z něj jednou vypadlo, že je Jana poslední dobou nějaká protivná. "Nevím," odpověděl jenom, když jsem se ptala, proč. Slíbila jsem mu, že se Jany nenápadně pozeptám, co ji zlobí, ale moc jsem u ní nepochodila. "On se tak strašně změnil," vysvětlovala mi a popotahovala. "Víš, že mi říká, že bych doma měla víc uklízet? Copak neví, jak je to těžké s tolika dětmi? A je tak protivný, přijde mi, že ho ani vůbec nezajímají, přišla jsem na to, že někdy nejde z práce rovnou domů, ale vytáhne si z garáže kolo a jde se projet! Co my tady, na to se nezeptá," fňukala.

Snažila jsem se v tom vyznat a vidět to z obou stran, abych byla spravedlivá. O jejich usmiřování jsem se snažila rok, ale pak už to dál nešlo. "Jana se chce odstěhovat," řekl mi jednou Vašek a bylo vymalováno.

Po tomhle rozchodu se i můj abstinující bratr opil. Bylo mu strašně zle a mně taky, protože jsem pila s ním. Došlo nám oběma, že milá Jana používá muže k tomu, aby si je k sobě prostřednictvím dětí připoutala. Těžko říct, jestli je někdy miluje, nebo je jen použije...

Brácha svou malou holčičku vídá jen podle rozpisu od soudu, protože s Janou je rozumná řeč jen tehdy, když jí něco připlatí nad alimenty. Je to už deset let, a nikoho si od té doby nenašel.

Pořád doufám, že to nevzdá. Že potká ženu, která doteď neměla štěstí a bude si vážit dobrého člověka.