Nikdo mě tady nezná tak dlouho, aby věděl, že jsem kdysi před desítkami let byla i vdaná. A nějaké příbuzné taky mám, kdybych moc chtěla, asi bych se k nim mohla přihlásit, i když jsou vzdálení přes nějaké to koleno. Ale já jsem sama docela ráda, a tak nemohoucí zase nejsem, abych se o sebe nedokázala postarat. A co bude dál, bůh suď. Nevěřím v nějaký posmrtný život a vlastně je mi úplně jedno, co se stane s mým tělem, až tady nebudu. Tak kdybych umřela, budou snad psi štěkat, že je sousedi uslyší a pak všechno zařídí. Promiňte, že tak mluvím o smrti, ale nemá smysl si zastírat, že nás všechny čeká. Teď už nic před sebou ani před nikým zastírat nechci, konečně jsem tak stará, že mi je všechno jedno, ale už nic na svém životě zpátky nezměním. Kdybych kdysi měla sílu, kterou mám dneska, třeba bych žila jinak, ale to všechno voda vzala.
Vzala jsem si svého prvního chlapce. Na tom nebylo nic divného, sice už k nám přišly vymoženosti jako moderní tance a estrády, ale ještě zdaleka nebyly mravy tak volné, že by dívka žila s nějakým mužem bez svatby. Možná snad v Praze ano, ale u nás na malém městě v žádném případě a už vůbec ne v naší rodině. Moji rodiče se měli rádi a taky se ctili, myslím, že kdyby ještě bylo běžné si navzájem vykat, tak by to dělali. Kromě mě měli ještě jedno dítě, moji sestru, jenže ta se utopila, když byla poprvé v životě v létě u moře, bylo jí třiadvacet, v Bulharsku to bylo, na výměnném pobytu mládeže. Kdybych si tak mohla myslet, že se s ní třeba v nebi setkám, byla by to určitě úleva, ale jak jsem říkala, nic si nezastírám, v nic nedoufám, už jenom v klid.
Že to naše zlomilo, nemusím popisovat. Už jsem zbyla jenom já, abych jim porodila vnoučata a dávala smysl života. Tak jsem se vdala brzy, jenže nic platné to nebylo, děti se nekonaly. „Musíš do Františkových Lázní,“ rozhodla maminka a jela tam se mnou. Byla jsem tam osmkrát, ale děti stejně nepřišly. Neměla jsem sílu a odvahu ty cesty odmítat, protože jsem sice děti v zásadě chtěla, ale ten proces, který k nim vedl, mě spíš frustroval než co jiného. Tehdy to nebylo jako dnes, že vás proženou nějakými hormony nebo čím a vyrobí vám miminko, že u toho ani nemusíte být. Můj muž Radek na to taky moc nebyl a já ho snad i proto měla ráda, že jsem se nemusela snažit o „výrobu“ nijak často. Mamince jsem to ale nikdy neřekla. Vím, že by to nepochopila. Já jsem to vlastně taky nechápala, proč zrovna mě milování nebaví a mnohem spíš obtěžuje, když se v tolika knihách a filmech mluví o tom, jak je nádherné.
Naši ale byli zoufalí, tajně mluvili s Radkem a on mi to pak prozradil, a kdyby byly na světě čarodějnice a oni je znali, snad by mi nechali namíchat nějaké lektvary. Nikdy jsem jim nedokázala říct, že se netrápím zdaleka tolik jako oni, a pokud vím, ani Radek ne. Snad by na něho touha mít dítě přišla později, ale byli jsme pořád mladí a pak se stala ta událost. „Přišli jsme vám říct, že měl nehodu na motorce,“ stáli jednou za dveřmi dva příslušníci VB a já věděla rovnou, že už se mi Radek nevrátí nikdy. Po ztrátě sestry to byla ta nejhorší věc, co se mi kdy v životě stala.
Byla jsem mladá vdova, a tak, když přešly dva tři roky, naši doufali, že snad už jsem na Radka zapomněla a najdu si někoho jiného. Ale já nechtěla. „Mami, já nikoho neznám,“ namítala jsem a máma se mi snažila vysvětlit, že i jiní muži budou tak hodní jako on, protože si myslela, že pořád myslím jenom na něj. Já na něj myslela, byl to zlatý člověk, ale pravý důvod to nebyl. Já už prostě jiného muže nechtěla. S Radkem jsme si rozuměli, vyšli jsme si vstříc a já si neuměla představit, že bych znovu našla někoho takového. Vím, že z toho moji rodiče byli nešťastní, trápilo mě to, ale já nechtěla s někým žít jen proto, abych jim udělala radost. „Až někoho potkám, kdo za to bude stát, tak si ho vezmu, neboj se,“ ujišťovala jsem maminku a sama jsem tomu i věřila, ale nic pro to, abych někoho našla, jsem nedělala. Stala se ze mě skoro samotářka, dokázala jsem chodit sama do kina i divadla a to bylo v té době neslýchané. Někteří muži se o mě i ucházeli, ale mě opravdu nezaujal žádný ani natolik, abych přijala nabídku jít na kávu.
Stala se ze mě pravidelná návštěvnice místní knihovny. Otevřeno měli dvakrát v týdnu, když přijížděla knihovnice ze sousedního města, stará paní, která už na ty svoje kartičky při vyplňování půjčených knih ani neviděla. Ale pak ji vystřídala jiná, mnohem mladší, a s tou jsem se spřátelila. Měly jsme si pořád o čem povídat, milovala knížky jako já a ráda se mnou zašla do divadla. Najednou z náš byly nejlepší kamarádky, ani jsem nevěděla, jak se to stalo. Kdykoli k nám do knihovny přijela, zašly jsme ještě na kávu a já jezdila za ní do města, kde bydlela. Cítila jsem se s ní jako ještě nikdy v životě, když jsme se dva tři dny neviděly, nejradši bych se za ní rozeběhla a objala ji. Mátlo mě, co cítím, když si představím, že ji objímám. Divila jsem se, proč mě napadá, že se jí chci dotknout, že se mi líbí, jak se jí lesknou vlasy a jak má jemná ramena. Měla jsem pocit jako nikdy předtím, tak neskonalé štěstí, když jsem byla s ní, a takový smutek, když jsem se večer sama vracela domů. Nerozuměla jsem tomu, proč tolik toužím po tom, aby tam byla se mnou, aby se mnou byla ráno i večer. Nesmějte se, nebyla jsem tak hloupá, ale v té době se nikdo nemohl nijak dozvědět, že existují i milostné vztahy mezi ženami. Moji rodiče o tom rozhodně nikdy v životě nemluvili, a i když já jsem byla roky vdaná, a měla tedy sexuální zkušenosti, i když jenom s manželem, nic takového jsem neznala. Jen jsem cítila, že je pro mě ona dokonalá bytost. Ale co s tím?
Neudělala jsem nic. Nikdy jsem jí to neřekla, i když jsem stokrát toužila se jí svěřit a dotknout se těch nádherných tmavých vlasů jinak než jenom jako náhodou. Víte, ani si nemyslím, že by se něco změnilo, kdybych nemlčela. Nejspíš bych ji vyděsila, a i kdyby mě milovala jako já ji, stejně bychom zůstaly jenom jako kamarádky. Že by spolu dvě ženy bydlely, to se dalo pochopit na nějakou dobu, ale jinak by to vyvolávalo spoustu otázek. Tak jsme spolu podnikaly, co se podnikat dalo, a já se držela zpátky. Pak se vdala a já se užírala žárlivostí a snažila se jí přát štěstí, i když se pak s manželem a dětmi odstěhovala do nedosažitelna. Já už se nikdy nevdala, moji rodiče se vnoučat nedočkali, a tak teď chodím se psi.
ZDROJ: časopis Vlasta
