Nepotřebovala jsem nic velkého, to jsem nepotřebovala nikdy. Ale když jsem rozbalila obyčejný balicí papír, ve kterém dárek pro mě byl, vykoukl na mě hrnek, který jsem dobře znala. Vídala jsem ho totiž už dva měsíce ve výloze obchůdku, který sídlí v bývalé kočárkárně přímo v našem domě. Dobře jsem na něm poznala ten obrázek s duhou a věděla jsem, že za něj chtěli čtyřicet pět korun. Tak já jsem mu nestála ani za to, aby koupil něco aspoň o pár metrů dál na náměstí. Podle mě Radek nákup dárku pořád odkládal, nebo spíš si na něj ani nevzpomenul, až bylo najednou třiadvacátého a on to chtěl vyřešit co nejjednodušším způsobem.

Dárky jen pro jednoho

Bolelo mě, když jsem si to uvědomila, ale netrápilo by mě to tolik, kdybych přitom nevěděla, jak sám sobě dopřává. A stejně jako se mnou že nakládá i s dětmi. Kdybych se jim o dárky nepostarala já z toho, co jsem ušetřila, podle mého manžela by jim stačil blok a pastelky. Jenže víte, co si koupil on? Pod stromeček si to nedal, dárečky pro sebe si pořídil ještě v listopadu. Nepodezírám ho, že by to udělat kvůli tomu, aby to o Vánocích nebylo trapné, takhle on vůbec neuvažuje. Prostě v listopadu usoudil, že potřebuje nový počítač a nový mobil, protože ten jeho má naťuklý displej a jak by to u nich v práci vypadalo, kolegové by měli blbé řeči. Jenže ten počítač stál skoro čtyřicet tisíc a mobil patnáct… Že je můj manžel spořivý, to jsem věděla, ještě než jsem si ho vzala. Když mě pozval párkrát na večeři, ve skutečnosti to vypadalo tak, že jsem řekla: „Neplať za mě, já chci aby to mezi námi bylo spravedlivé.“ Anebo když už jednou zaplatil celou večeři on, příště jsem zaplatila za oba já. Připadalo mi to správné, jsme přece v jednadvacátém století, ale tehdy jsem si neuvědomila, že muž se má opravdu o ženu starat, že ji má opečovávat, aby vztah mezi nimi fungoval. Já naopak myslela, že to tak je v pořádku, že si bude vážit toho, že z něj netahám peníze, a bude mi to vracet jiným způsobem.

Vlastně se mi hodně líbilo, jak je šetrný, že má sice docela drahé auto a kolo, ale nikdy nevyhodí ani kousek jídla, který zbyl v ledničce. Nevnímala jsem, že to auto a kolo si rád dopřeje, protože slouží jemu. Navíc jsme se vzali hodně rychle, už po půl roce chození, tak jsem ve svém růžovém oparu zamilovanosti nestihla zjistit, jaký vlastně je. Že ty jeho vlastnosti, které mi připadají hezké, se můžou vlastně obrátit v nesnesitelné, když je budu mít doma každý den. Přitom on to ve skutečnosti není zlý člověk, jen vidí ve všem především sám sebe.

Nerovnost a výčitky

„Evi, to si teď opravdu nemůžeme dovolit, opravdu se nedá pořád jenom utrácet,“ vysvětloval mi a mně nedocházelo, že přece ale nijak neutrácíme a oba vyděláváme, takže v ničem není žádný problém. Že si týden wellnessu opravdu dovolit můžeme. Nepochopila jsem, že kdyby měl říct pravdu, proč tam nechce, zněla by takhle: „Nechci tam jet, protože mě žádný wellness nezajímá a nezajímá mě ani to, že ty po něm toužíš.“ Opravdu jsme tehdy nikam nejeli a ani příští rok. Když jsem se pak vztekala, že se svým manželem chci někde strávit aspoň týden společně, domluvil s kolegou, že nám pronajme chatičku. Ne že by tam nebylo hezky, ale Radek si vzal kolo a každé dopoledne na něm na dvě hodiny někam zmizel. Takže tak.

Pak mi začal moje útraty i vyčítat. Dáváme oba stejnou částku na společný účet, i když já vydělávám míň. Nastavili jsme si to tak hned na začátku, kdy, jak jsem říkala, jsem byla úplně pitomá. Takže to dneska vypadá tak, že mně z výplaty zbývá, když pošlu většinu peněz na společný účet, šest tisíc. Ale mému manželovi jedenáct. Já vím, jsem blbá, že neřeknu, že se to má počítat jinak. Jenže když jsem to párkrát zmínila, když jsem se odvážila to zmínit, slyšela jsem: „To si snad děláš legraci! Víš dobře, že platím všechno okolo auta, to jsou dneska tisíce, z čeho bych to asi tak jinak bral!“ Já nejsem tak rychlá a průbojná, abych mu dokázala hned odpovědět, že tím autem jezdí v devadesáti procentech on sám. Já s dětmi se svezu jenom výjimečně, když jede celá rodina k babičce nebo na nějaký výlet. Ale mě ty pravdy napadají vždycky až za pár dní.

Nepochopení

Na druhou stranu si myslím, že kdybych mu řekla, že je sobec, tak by nechápal, jak to myslím. Asi mě má rád, chápete, nemám důvod si myslet, že třeba má někoho jiného, za koho utrácí. Proto si vlastně nejvíc zoufám, snad by bylo jednodušší, kdyby mě něčím opravdu štval a já od něj chtěla odejít. Takhle mě jeho přehlížení jenom zraňuje a bolí a nevím si s ním rady.

Nechci velké věci, ale ráda bych si připadala trošku rozmazlovaná. Děti mi nosí svoje kresbičky a výrobky z výtvarky ze školy, ale vždyť víte, že to není stejné jako dárky od muže. Jasně že v romantických filmech se to přehání, když tam nějaký manžel své ženě pořád něco kupuje, ale podle mě hezký dárek představuje symbol lásky. Myslíte, že jsem pořád stejně pitomá jako před lety? No asi jsem, lepší to nebude. Ani si nepamatuju, kdy Radka vůbec naposledy napadlo mě znovu pozvat někam na večeři. A, hahaha, nejspíš by čekal, že si svoji půlku zase zaplatím jako kdysi. Když jsme o Vánocích předloni byli na návštěvě u jeho bratra se ženou, ptali se mě, co mi přinesl Ježíšek. Popravdě jsem odpověděla, že ručníky. „Ten tvůj Ježíšek je pako, copak neví, že ženská chce něco osobního?“ chechtal se Radkův bratr. No, zdá se, že teď se tedy Ježíšek opravdu poučil, ten hrnek je možná ten osobní dárek. Jenže má smůlu, nemůžu se na něj ani podívat, natož z něj pít, jak mi připomíná to vánoční zklamání. Mám pocit, že se brzy nějak náhodou rozbije.

Článek vyšel v časopise Vlasta č. 2 z 12. 1. 2022.

Související články