Pratetě se pranic nelíbilo, co provádí moje babička, tedy její nejmladší sestra.
Sestry byly celkem tři, tahle Eliška, mladší Anežka a nejmladší Marie, moje babička. Měla jsem je všechny moc ráda, ale každá byla svým způsobem specifická. Jako by po rodičích každá zdědila jinou část povahy. Co jsem o prababičce a pradědovi slyšela, on byl životní umělec a bohém, zatímco ona na něj docela ráda čekala doma a léčila mu rány a kocoviny, které si ve světě pořídil. Musela ho velmi milovat, protože prý nebyla v jeho životě zdaleka jediná, ale fakt je, že on se k manželce vždycky pokorně vrátil a nějakou dobu sekal latinu, než zase vzplál pro nějakou múzu. Pochopili jste z toho, že by snad byl malíř nebo sochař? Ale kdepak, železničář! Jen prostě s takovou svobodnou duší. Tu právě po něm nejspíš zdědila moje babička, zatímco její starší sestry byly od přírody hospodyňky, i když moudré a vzdělané. Dobrodružství nejradši zažívaly v knihách, které naplňovaly jejich domácí regály, a obě by mohly dostat metál za zasloužilé členství v městské knihovně.
Marie bývala v mužském kolektivu "oblíbená"
Teď se tedy obě pratety děsily toho, do čeho se vrhá Mařka. Obvykle jí tak neříkaly, používaly důsledně správné tvary svých jmen, žádná Elis nebo Néža se nekonaly, jenom když na sebe byly nazlobené, což se ale moc často nestávalo. Tentokrát jim ale Marie zvedla mandle nebo spíš zamotala hlavu. Pořádně zamotanou ji totiž měla ona. Babička Maruška se na stará kolena zamilovala. „Ona byla vždycky po mužských jak divá,“ pohoršovala se teď Eliška a nalévala mi čaj. Inu, často jsem slýchala historky o tom, jak byla Marie „v kolektivu oblíbená“, myšleno v mužském kolektivu. „Je holt po tátovi, to byl kurevník,“ zdrsněla pratetička a použila s gustem slovo, při kterém se normálně červenala. „Jak my byly rády, když se konečně usadila a vdala! Ani jsme nevěřily, že to s tím manželstvím dobře dopadne, ale on ji Pepík zkrotil. Škoda, že tak brzo odešel. A podívej, teď se zblázní do mužskýho, kterýmu je navíc o deset let míň!“
Já se usmívala a poslouchala, ovšem babiččina láska mě nepobuřovala. Spíš jsem nevěřícně pozorovala, co se s ní děje. Úplně rozkvetla, jako by jí bylo šestnáct a byla to její první láska. Kdybych tu proměnu neviděla na vlastní oči, nevěřila bych tomu. Měla bych vám asi především říct, že babičce bylo třiasedmdesát, byla už deset let vdova a zatím se chovala skoro jako z Babičky. Pekla bábovky, četla nám pohádky, když jsme byli malí, chodila s námi do zoo a jezdila na výlety. Samozřejmě i s dědou, dokud žil, připadali nám jako ideální pár. Nejspíš byli, jak dokazují vzpomínky pratety Elišky, kterou jsem zase začala poslouchat. „Však pamatuješ dědu Pepíka, to byl k ní nejlepší člověk, přestala toužit bůhvípočem a hezky se usadila. Co já vím, žádnou avantýru nikdy neměla, a teď, nad hrobem, bude takhle vyvádět. Řekla vám vůbec, že si ho chce vzít?“ No právě, řekla. Babička Maruška k nám dorazila, zavolala si mámu a mě a oznámila, co má v plánu. „Jenže ty dvě můry budou mít hromadu řečí, to měly celý život. A tak bych ráda, kdybyste s nima promluvily,“ prohlásila a já žasla. Tohle přece obvykle říkají vnučky babičkám, a ne babičky vnučkám! „Jeníček je skvělý člověk a chci s ním být. Jsem zamilovaná, lítám si na obláčku jako za mlada a ty dvě to v životě nepochopí. Ty nebyly pořádně zamilované, ani když jim bylo dvacet.“ To ovšem babička svým sestrám křivdila, obě se brzo vdaly a měly docela šťastné vztahy. Teď už ale byly obě taky vdovy a kdo ví, možná Marušce její lásku závidí. Ale ne, takové snad nejsou. Třeba si o ni jenom dělají starosti. Pokoušely se jí radit ve všem celý život, ovšemže většinou marně. Když Jeníčka poprvé přivedla k nám na návštěvu, nevzaly ho ani moc na vědomí. Představila ho koneckonců jenom jako kamaráda, a protože kamarádů měla celý život hodně, nikdo o tom nepřemýšlel. Znají se prý z výletů, co pořádá městská čtvrť pro seniory. Byli spolu ve Vídni i v Salzburku, v Lednici i na Hluboké. Kdybychom o tom víc dumali, mohlo nám dojít, že se musí znát nejmíň rok, protože ty výlety se neorganizují nijak často, nanejvýš jednou za tři měsíce. Pak se ukázalo, že se znají ještě déle, a kromě těch společných výletů si organizují i svoje vlastní. Jeníček byl taky v seniorském věku, ovšem na ty výlety jezdil jako pořadatel.
Musela jsem se u sester přimluvit
Teď tedy babička čekala, že se za ni přimluvíme, aby jí sestry netelefonovaly s radami, co má v životě dělat. Působila na mě opravdu jako nějaká pubertální slečna, doslova se červenala, a kdyby měla v ruce kapesníček, snad by ho žmoulala. Kdyby to bylo možné, řekla bych, že snad má před sebou i první milostné zkušenosti, tak rozpačitě působila. Byla ohromně dojemná a my jsme s mámou měly co dělat, abychom se nerozesmály. A pak jsme se rozesmály doopravdy: „Babi, přece si můžeš dělat, co chceš! Neboj, za tetama dojdu a promluvím s nimi.“
Tetu Anežku už jsem měla za sebou, ta mě nakonec milostivě propustila s tím, že Mařence samozřejmě přeje všechno nejlepší a na svatbu přijde, i když ji nikdo nepřinutí, aby z toho byla nadšená. „Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ zakončila náš rozhovor. Teta Eliška byla ovšem oříšek tvrdší, jako celý svůj život. Když si něco vzala do hlavy, obvykle s ní nikdo nehnul. Tentokrát usoudila, že Jeníček je sňatkový podvodník nebo rovnou vrah. Miluje totiž v televizi detektivky, od majora Zemana po majora Plíška. „Řekni mi, jak to může dopadnout? A i kdyby to vrah nebyl, jak mi tvrdíš, copak se to sluší? Stará ženská má zalévat kytky na balkoně a dívat se na televizi. Já jsem spokojená, tak nevím, co by jí mělo chybět,“ pronesla teta a podívala se na mě pohoršeně, jako bych já věděla něco o tom, co Maruška dělá s Jeníčkem v noci. Strávila jsem s ní tou debatou ještě hodinu, ale nakonec jsem odcházela spokojená. Na svatbu prý přijde, a pokud to dokáže, rady si nechá pro sebe. A víte co? Tohle všechno se odehrálo už před patnácti lety. Smutné je, že Jeníček nakonec ze světa odešel před Maruškou, ale zažili spolu tolik hezkého, že bych to přála každému z vás.
ZDROJ: časopis Vlasta
