Akční, hezká, sportovní, veselá, rozvedená, čtyřicet dva let.“ To je můj popis, když si dávám na nějakou seznamku inzerát. Vlastně se musím opravit, když jsem si inzeráty dávala nebo když jsem se pokoušela sama sebe popsat, pokud jsem někomu na inzerát odpovídala. Nechci být sama, vím to dobře, už takhle žiju osm let a vůbec mě to netěší. Ale když už někdo projeví zájem, kdo to obvykle zkazí? Já. Přitahuju snad jen samé sukničkáře nebo ženaté, co by si rádi nanejvýš užili bokem, ale rozvádět se v plánu nemají. A když už přijde někdo, kdo by byl použitelný, kdo ho odežene dřív, než se začne něco vážně dít? Já. Přemýšlím o tom často, když sama běhám u nás ve městě po parku nebo se procházím po nějakých turistických cestách. Ano, tak na tom jsem, mám sice kamarádky, ale žádná není zvlášť hrr do sportování, tak všechny náročnější aktivity provádím sama.

Jak šumí les

Potkávám při tom muže, ne že ne. Jako minule, lesní cesta u Křivoklátu, rozcestí, já v běžeckém, a protože jsem si chtěla chvilku jen tak sednout a poslouchat, jak šumí les, usadila jsem se na velký kámen, co tam byl, a užívala si k tomu vyhlídku na hrad. „Nepotřebujete něco?“ zeptal se mě chlapík, který přiběhl stejnou cestou. „Ani ne, já se tady jenom tak kochám, díky,“ odpověděla jsem a on na to, jestli mi nebude vadit, když si tam sedne taky. „V pořádku, to je veřejné místo,“ pravila jsem celkem odměřeně, místo abych se normálně usmála. Chvilku se protahoval a pak si sedl. „Promiňte, že žvaním, ale nikdy jsem vás tady neviděl,“ povídal a co myslíte, že jsem mu odpověděla? Něco aspoň s rozvitou větou? Kdepak, jenom: „Já tu jsem prvně.“ A dávala jsem si pozor, abych se na něj nepodívala. A přitom se mi líbil, viděla jsem ho přibíhat, byl asi v mém věku. Zkusil to za chvíli ještě jednou: „A kde běháte obvykle?“ Jestli tohle není opatrné zjišťování, kde ženu potkat, tak už nic. A co já odpověděla? „Různě.“ Kráva, jsem kráva. Tak se zvedl, rozloučil jedním slovem a odběhl.

Přibližně takhle to se mnou vypadá, když potkám někoho normálního. Ale co s tím mám dělat, to nevím. Přitom jsem celkem průměrně hezká i chytrá, nemusela bych se bát seznámit. Pravda ovšem je, že byly doby, kdy jsem si to o sobě nemyslela. Po rozvodu mi trvalo dost dlouho, než jsem se dala dohromady, sebevědomí jsem měla na nule. Můj bývalý drahý si našel někoho jiného a hezky mi to ještě osladil. Teď už chápu, že měl asi výčitky svědomí a tak si hledal omluvu, proč v manželství selhal. Měli jsme se hezky, ale pak se zamiloval. Nejdřív to rok skrýval, ale začal být postupně protivnější a protivnější.

Nic mu nebylo dobré, to, co se mu dřív líbilo, najednou odmítal. „Pořád chceš jezdit k vašim! Pořád tady uklízíš! Pořád vaříš stejné jídlo! Pořád máš nějaké připomínky! Pořád chceš něco kupovat!“ byly věty, které jsem slýchala častěji a častěji a byla z toho zoufalá, protože jsem vůbec nechápala, co se najednou stalo. Zůstávala jsem stále stejná, nic se na mně nezměnilo, to se změnil on a já nechápala proč. Bylo to strašně bolestné, mluvila jsem o tom pořád dokola s kamarádkami, ale nemohly jsme přijít na to, jak mu vyhovět. Pak ale vyšlo najevo, že má jinou ženu, úplně jednoduše, prostě jsem je spolu potkala ve městě. Podle mě si vlastně přál, aby se to prozradilo a nemusel mi nic sám říkat. Zbabělec.

Tvoje vina...

Ale ještě horší bylo to, co mi tvrdil potom. Místo aby přišel s tím, že se omlouvá, ale prostě chce odejít, házel vinu na mě: „Kdyby ses tak nezměnila, nemuselo se to stát. Poslední dobou se s tebou nedalo vůbec vyjít, mluvila jsi pořád o tom samém, pořád jsi mi něco vyčítala. Už jsem to nemohl vydržet.“ Cože? Já že jsem se změnila? Snažila jsem se mu vysvětlit, že to on byl jiný a že jestli měl milenku, už chápu, proč se tak změnil. Ale všechno bylo marné, nejenom že odešel, ale ještě s pocitem, jaký je chudák, že odešel od takové megery. Přečetla jsem potom desítky knih na tohle téma a nakonec jsem pochopila, že si svůj pohled na mě podvědomě upravil, protože jinak by si musel připustit, že zklamal a zradil on.

Chápete, kdyby si našel milenku, když v našem vztahu bylo všechno v pořádku, zachoval by se jako podrazák, a to on před svým vlastním svědomím nemohl připustit, tak si radši vymyslel svět, který vypadal úplně jinak. Tak jak jemu se to hodilo. To já jsem v něm byla ta špatná, žena, která si nezaslouží nic jiného než opuštění. Už jsem to dávno pochopila, ale žádné velké uklidnění mi to nepřineslo, hlavně kvůli tomu, že on v té své iluzi žije dál. Snad kdyby mi jedinkrát řekl, že se omlouvá, že ví, že to bylo jeho selhání, třeba by to pomohlo.

Vychladla jsem

Asi bych se těmi vzpomínkami neměla už vůbec zabývat, ale bylo to tak bolestné, že se mi to v mysli často vrací. Asi proto se dneska bráním seznámení s někým normálním, i když bych o něj tolik stála. Nakonec jak hned poznáte někoho normálního? To se mi taky stalo, že jsem se zamilovala do muže, kterého jsem potkávala ve fitku. Byla jsem na něj taky odměřená, ale asi ne tolik, nebo mu to zkrátka bylo jedno. Bylo to asi dva roky po rozvodu a už jsem se cítila celkem silná na to, žít s někým jiným. Chodili jsme do toho fitka ve stejné dny, nejdřív náhodou a pak už schválně a já si myslela, že by to mohlo vyjít.

Byl to můj typ, lékař, milý, veselý, zajímavý, upovídaný. Chodili jsme po tréninku spolu ještě na procházku, nikdy nechtěl jít do žádného baru, já myslela, že proto, že je to takový sportovec, že by nevypil ani skleničku. Pak jsme začali chodit ke mně domů, kde mi bylo divné, že si tu skleničku klidně dal. Ale neřešila jsem to, někdo prostě nemá bary rád. Začínala jsem mít pocit, že jsem asi potkala někoho, s kým mi bude dobře. Po třetí takové večerně noční schůzce jsem se ho ale zeptala, jestli můžeme někdy taky k němu, a odpověď by mě položila, kdybych už v posteli neležela: „Promiň, to nepůjde. Já jsem totiž ženatý, chceme se sice rozvádět, ale pořád spolu bydlíme.“

Kristepane! Vychladla jsem, jako kdyby na vřelá kamna vylil kýbl ledové vody. A taky jsem tak vyváděla. Okamžitě jsem ho vyhodila. Já se tady scházím s ženatým, já, které právě tímhle způsobem jiný kretén zničil život! Moje city se okamžitě vrátily zpátky do doby, kdy jsem procházela rozvodem. Taková zrada, nejenom mě, ale i té ženy, kterou vůbec neznám. Připadala jsem si špinavá a nemorální. Mně je jasné, že se někdy vztahy komplikují a trvá, než se člověk odhodlá se rozejít nebo rozvést, ale tohle nebyl ten případ. Kdyby se opravdu rozvádět chtěl, tak mi to řekl hned na začátku, byl by fér. Jenže to nebyl, už se ani neozval a do fitka přestal chodit, což jsem byla jedině ráda.

Po tomhle zážitku jsem zase zůstala zdevastovaná, a nikdo se mi nemůže divit. Ale pořád nechci zůstat sama, věřím, že někde žije někdo správný. Nemám ale štěstí, když už mě někdo pozval třeba na kávu nebo na skleničku, tak se ukázalo, že mu jde jenom o sex. Jsem hezká a sportovní, jak jsem psala, a když jsem v nějaké společnosti, tak i veselá a vtipná. Tak možná si ti muži myslí, že se chci taky jenom bavit. Ženatí i takoví, co se nikdy k jedné ženě vázat ani nechtějí. A když se náhodou vyskytne někdo, komu nevadí, že mi je už přes čtyřicet, a kdo by to se mnou myslel možná vážně, jsem na něj hnusná jak ledová královna. Místo abych se tvářila mile, vysloveně ho od sebe odeženu. Vím, co mi je. Bojím se nějakého dalšího pevného vztahu, protože by třeba zase blbě skončil. Mám hrůzu z toho, že bych byla zase zničená a zlomená a bez budoucnosti a už bych se z toho ani nevzpamatovala. A tak každého posílám pryč, jak se v té první chvíli leknu, jenže ve skutečnosti bych opravdu moc chtěla, aby mě někdo zase miloval. Ale bojím se, že už to nedokážu překonat, že se ze mě stane ledová královna doopravdy a skončím u vztahů na jednu noc, ze kterých mi bude jenom na zvracení.