Jaryna Mlchová měla k chemii vztah odmalička. Dokonce se kvůli ní rozhádala se svým otcem, který si přál, aby šla studovat něco jiného. Jako dívka, kterou bavilo hrát si se zkumavkami, nicméně ještě netušila, že díky lektvarům, které namíchá ve své laboratoři, bude už brzy zachraňovat životy.

Jako malá holčička na začátku dvacátých let vyrůstala v tehdy ještě malebné pražské Libni. Přímo na Palmovce její prarodiče provozovali hospodu. Její babička ale měla nemocná játra. Práce s alkoholem, který navzdory léčebnému režimu zřejmě i sama popíjela, ji nakonec stála život: „Pořád říkali, že je to žloutenka, ale pracovala v hospodě… Vlastně se zabila. Vůbec nedržela dietu, až na to umřela,“ konstatovala Jaryna Mlchová, když své vzpomínky vyprávěla pro archiv Paměti národa. Její otec, spisovatel Václav Karel Krofta, psal lidové romány z pražského prostředí. Přál si zapadnout do prostředí pražské bohémy, to se mu ale nikdy úplně nepodařilo, v první řadě proto, že trpěl nesnášenlivostí alkoholu, zřejmě zděděnou po matce: „Můj otec si o sobě myslel, že je bohém, ale nebyl. Když se dostal do společnosti, kde se jenom pilo, musel pryč, protože pořád zvracel. Takže se do té party nehodil,“ vysvětluje Jaryna Mlchová. Její rodiče se později rozvedli a vyrůstala v Hodkovičkách u prarodičů z matčiny strany.

V době dospívání se Jaryna dostala do konfliktu s otcem, který jí nechtěl dovolit studovat chemickou průmyslovku. Do pražské školy, kam se přihlásila, napsal dopis, že si nepřeje, aby jeho dcera školu navštěvovala. Ale tvrdohlavá Jaryna si prosadila svou: odjela studovat chemii do česko-německé školy v Liberci, kde jí matka zaplatila ubytování. „Neměli jsme tam rádi Němce a oni neměli rádi nás,“ vzpomíná na svůj pobyt v Liberci. Henleinovcům například s kamarády barvily bílé podkolenky červenou a modrou barvou na českou trikoloru. Ona sama se ale podle svých slov vždy držela spíše v pozadí, ostatně jako celý život.

Netoužila jsem být někde napsaná

Po záboru Sudet, na podzim 1938, musela tehdy sedmnáctiletá Jaryna z liberecké školy odejít a studium dokončila na chemické průmyslovce v Betlémské ulici na Starém Městě. V době, kdy odmaturovala, byly vysoké školy už zavřené, a tak si dodělala ještě alespoň maturitu na gymnáziu. Zároveň začala pracovat v pražském Výzkumném ústavu cukrovarnickém. A právě v laboratoři cukrovarnického ústavu Jaryna začala uskutečňovat svůj odvážný plán.

Když koncem roku 1941 začaly transporty Židů do Terezína, Jaryna přišla na to, že když se lidé povolaní k transportu prokážou vážným onemocněním, je možné jejich nástup odložit. Jistě, nacistický ortel se nedal odvrátit definitivně, ale každý měsíc odkladu znamenal větší naději na přežití. „Našla jsem si v knihovně, v toxikologii, že smrtelně jedovatá kyselina pikrová způsobuje nepravou žloutenku. Ale že se musí hrozně vopatrně, protože to opravdu působí na játra a ten člověk může i zemřít,“ vysvětluje. S přesným dávkováním jí pomohl gastroenterolog Karel Herfort, který jí vysvětlil další příznaky žloutenky: nevolnost, zvracení, průjmy… Jaryna tedy kyselinu pikrovou míchala s kyselinou citronovou, která měla vyvolat nevolnost. „Dělala jsem z toho takové balíčky. Ti lidé to snědli a potom dostávali prášky, aby ty příznaky do dvou měsíců přešly,“ říká Jaryna Mlchová. Adresáti jejích balíčků se potom hlásili na klinice právě u doktora Herforta, který jim stanovil tu správnou „diagnózu“. Jaryna vyráběla svůj „lektvar“ anonymně: „Lidi nevěděli, kdo jsem. Já jsem nikdy netoužila být někde napsaná,“ říká Jaryna Mlchová.

Náhradníci z Pankráce

Jaryna i její tehdejší manžel byli členy odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme. Sama Jaryna ovšem s tímto názvem nesouhlasí – podle ní zkratka původně znamenala heslo „pravdě vždy věrni zůstaneme“. Jejím úkolem v rámci organizace bylo dávat dohromady balíčky, které se posílaly vězňům do koncentračních táborů „Vždycky tam měla být cibule kvůli vitaminům. Potom tam byl cukr. Díky tomu, že jsem byla zaměstnaná v cukrovarnickém ústavu, jsem vždycky nějaký měla. Naučila jsem se pít hořký čaj i kafe, abych všechen cukr mohla dát do těch balíčků. Dávala se tam i sůl, kterou v době protektorátu vůbec nebylo lehké sehnat. A konečně česnek. To bylo strašně žádané zboží, lidé v koncentrácích ho chtěli, aby se jim zvýšila imunita, aby tak nestonali,“ popisuje Jaryna Mlchová obsah svých balíčků.

Jejím dalším úkolem bylo hledat náhradníky za lidi, kteří měli být totálně nasazeni na nucené práce do Německa. „Měla jsem jednoho známého na pracáku, jmenoval se Mirek Lorenz. Ten mi řekl, že když si někdo za totálně nasazeného sežene takzvaného Ersatzmanna, náhradníka, tak sám nemusí nastoupit,“ vysvětluje. Pochopitelně, že najít člověka, který by se dobrovolně přihlásil na práci do bombardovaného Německa, bylo téměř nemožné. Jarynu ale napadlo hledat mezi čerstvě propuštěnými kriminálními vězni, pro které bylo těžké najít si zaměstnání, takže jim hrozilo, že je Němci hned zase znovu zavřou za neplnění pracovní povinnosti. Chodila před pankráckou věznici a oslovovala muže, kteří vycházeli ven. Podplácela je vlastnoručně destilovaným lihem, který ochutila tak, že bylo možno považovat jej za přijatelnou náhražku rumu. „Ti propuštění z kriminálu šli na rum jako včela na med, to bylo báječný,“ usmívá se. Pět nebo šest propuštěných na její nabídku skutečně přistoupilo a přihlásili se jako náhradníci, což zachránilo před totálním nasazením několik předvolaných členů odboje.

Štěstí až do poslední chvíle

Jaryna Mlchová až do konce války šťastně unikala zatčení. To ale neznamená, že zůstala úplně mimo pozornost německé policie. Přežila dokonce několik domovních prohlídek. Jedna přišla právě v den, kdy měla skládat svou druhou maturitu: „Přišlo gestapo. Oni vám vlezli do knihovny a všude. V posledním patře byla půda, tam jsme dali dvě almary úplně plné šatů, které jsme sbírali pro lidi do koncentráků.“ Ta hlavní skrýš byla ale až za zadní stěnou almary: „Tam jsem měla všechny možné věci včetně peněz. Oni prohlíželi celou půdu, já už byla úplně šílená. Otevřeli tu skříň a vyvalily se na ně staré hadry. ,Proč to schováváte?‘ ptali se. ,Třeba se to bude někdy hodit,‘ začala jsem se smát.“ Podobně o vlásek se jí podařilo uniknout vícekrát – jednou dokonce měla balíčky s penězi pro lidi v koncentračních táborech ukryté uvnitř piana. „Říkala jsem si, že jestli zkusí na něm hrát, zjistí, že některé klávesy jsou hluché. Naštěstí jenom otevřeli klaviaturu a zase ji zavřeli a šli dál,“ popisuje.

Související články

Na konci války se Jaryně narodila dcera Jana, odešla proto z odbojové skupiny ke své tetě do Milovic. Zde zažila osvobození Rudou armádou. Protože v Milovicích sídlil německý vojenský štáb, očekávala ostrý střet se sovětskými vojáky. K tomu ale nedošlo: „Já jsem pořád čekala, co se stane. A ono se kupodivu nestalo vůbec nic,“ vzpomíná.

Jaryna Mlchová se dožila šestadevadesáti let, zemřela v roce 2017. Její příběh je součástí expozice nově otevřeného Institutu Paměti národa v Pardubicích.

JARYNA MLCHOVÁ V INSTITUTU PAMĚTI NÁRODA

Patnáctého března 2022 se v Pardubicích otevřel první Institut Paměti národa, který nabízí expozici věnovanou moderním dějinám. Dlouhodobý výstavní prostor v Institutu Paměti národa Pardubice provede návštěvníky 20. stoletím a odvypráví skutečné příběhy odbojářky Jaryny Mlchové a armádního generála Tomáše Sedláčka. Další příběhy budou postupně přibývat. Expozice plná moderních technologií přímo vtáhne do minulosti. Prostřednictvím soukromého kina, rozšířené reality, digitálního průvodce a deníků zavede návštěvníky mezi odbojáře, do bojů 2. světové války nebo komunistických vyšetřoven a lágrů.

Vedle výstavního prostoru nabízí Institut Paměti národa Pardubice místo pro setkávání, kde se pravidelně budou konat programy pro školy i veřejnost. Informace o aktuálním dění zveřejňují pořadatelé na institut.pametnaroda.cz Nezisková organizace Post Bellum, která za projektem stojí, plánuje otevřít podobná kulturní centra s expozicemi i v Brně, Olomouci a dalších krajských městech.

 

ZDROJ: Vlasta.cz, https://www.pametnaroda.cz/cs/mlchova-jaryna-1921