Jáchym byl přitom báječný, když jsme spolu chodili. Mohli jsme si povídat o všem možném, měli jsme sice rozdílné zájmy, ale dokázali jsme se naladit jeden na druhého, vyjít si vstříc, dělat to, co druhého zajímá. Vídali jsme se čtyřikrát, pětkrát do týdne a dokázali si někdy jen tak vedle sebe číst a jindy spolu jít na celodenní výlet, které Jáchym tak rád plánoval. Líbilo se mi, jak byl zvláštní, o svých oblíbených tématech by dokázal mluvit hodiny, ale jindy, třeba na vánočních večírcích, zas patřil k nejtišším účastníkům.
Připadalo mi roztomilé, jak denně snídá buď vajíčka na slanině, nebo vločkovou kaši a neváhá kvůli tomu vstát o půlhodinu dřív. Bylo výjimečné, jak rád měl některé své předměty, a dojemné, jak v obchodě vždycky koupil plechovku, která byla zmáčknutá. „Nikdo jiný by ji asi nechtěl,“ usmál se, když jsem se ho na to ptala. Byl prostě milý.
Bydlet jsme spolu začali, až když jsme se vzali. Nastěhovala jsem se k němu. Představovala jsem si, jak bude krásné, když vyměním ne úplně pěkné závěsy a vyhodím starý prošlapaný koberec, co dostal od tety. A jak spolu budeme vymýšlet, co kam dáme – až mi tedy vyklidí nějaký prostor, protože jestli měl Jáchym nějakou vadu, tak to byla jeho neschopnost něco vyhodit.
A proč?
Už jsem si nový koberec i vyhlídla a jednou odpoledne jsem Jáchyma vzala do obchodu, že mu ho ukážu. Netušila jsem, že tím se spustí naše první hrozná hádka. „Cože chceš kupovat? Koberec? A kam ho chceš dát? Nový koberec do obýváku? A proč? S tím teda nesouhlasím,“ reagoval pro mě nepochopitelně podrážděně. „Víš, ten, co tam máš, je už špinavý a prodřený,“ vysvětlovala jsem. „No tak to se snad dá vyčistit,“ namítl vztekle. Nechápala jsem, proč tak křičel. Cítila jsem se ukřivděně. Snad se o takové věci dá mluvit v klidu?! Do obchodu jsme nešli a koberec nekoupili. Na podlaze leží dodneška ten starý.
Stejně jsem dopadla se závěsy. „Proč chceš nové? Vždyť jsou úplně v pořádku. Ty bys nejradši všechno vyhazovala,“ rozčílil se a já žasla. Jestli něco nejsem, tak typ, co chce všechno nové. „Jenom chci bydlet v bytě, který se mi líbí. Jestli tady mám být šťastná, musím se podílet na tom, jak to tady vypadá,“ vysvětlovala jsem. Nechápala jsem, co se na tom nedá pochopit, ale Jáchym se zasekl na svém. Nakonec jsem se ho na nic neptala, staré závěsy vyhodila a ušila nové. Nic neřekl.
Já přece chodím do práce
Další potíže vznikly, když jsem začala studovat při zaměstnání vysokou školu. Neměla jsem čas starat se o domácnost, což mi předtím dělalo radost, takže jsem doposud všechno dělala sama. Ale teď jsem čekala, že část povinností převezme Jáchym. „Ale já přece chodím do práce,“ vysvětloval.
Nechápala jsem, co mi to povídá. Já přece taky chodila do práce, ale k tomu jsem musela psát seminární práce a studovat. Začal být strašně vzteklý celé dny, a když to nedával vysloveně najevo, tak to z něj čišelo a pak si vybil vztek třeba na prodavačce v obchodě. Všechno si bral osobně! Jako by třeba poštovní úřednice mohla za to, že mi nemůže dát balíček určený pro něj, i když je můj manžel. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že ona si ta pravidla nevymyslela a že by měla potíže, kdyby je porušila. Ptala jsem se sama sebe, koho jsem si to vzala.
Ale přesto jsme měli hezké chvilky a během jedné z nich jsem otěhotněla. Byla jsem štěstím bez sebe a netušila, že mi nastává peklo. Jáchym byl taky šťastný, ale jako by vůbec nechápal, proč by mi měl s miminkem víc pomáhat, když potřebuju dokončit vysokou. „Přece chodím do práce a ona celé dny spí,“ argumentoval a já si zoufala.
Připadalo mi, že vůbec nevnímá, kolik péče vyžaduje dítě. V noci spal, vzbudit se pláčem nenechal. Pamatuju si jednu scénu, kdy už jsem myslela, že musím omdlít a položila jsem vřískající holčičku těsně vedle něj. Vzbudil se a zeptal se: „Co se děje? Proč ji nějak neuspíš?“ V tu chvíli jsme tam ječely dvě, za což jsem si vysloužila obvinění, že jsem hysterka. Když malá konečně usnula a já bych mohla chvilku spát taky, seděla jsem v kuchyni na zemi a plakala. Jáchym spal a ráno byl uražený. Dva dny vůbec nemluvil, a to jsem si poprvé řekla, že by mi snad bez něj bylo líp. Sice by mi už vůbec nikdo nepomáhal, ale zato bych se nemusela dívat na jeho naštvaný obličej. Proč se chová jako kretén?
Změní se?
Jindy byl zas ale milý na mě i holčičku, a tak jsem se snažila si s ním promluvit. „Jsem úplně vyčerpaná, vůbec nevím, proč ses tak změnil. Připadá mi, že absolutně nechápeš, jak se cítím. A nic pro mě neuděláš! Už jsem ti tolikrát připomínala, abys mi udělal místo ve skříni pro věci na malou. Máš tam hromadu starých věcí, které nepotřebuješ, tak proč je nevyhodíš?“ V takových situacích nanejvýš mlčel, pokud se rovnou nerozčílil. Nevěděla jsem, co si myslí a jestli mě má vůbec rád, a tak to vypadalo, že není jiné cesty než se rozvést. Nechtěla jsem to udělat kvůli holčičce, a navíc jsem nějak tušila, že nás obě Jáchym miluje, ale byla jsem už naprosto na dně.
Nikdy by mě nenapadlo, že mi manželství zachrání kniha z knihovny. Byla jsem si půjčit něco o muškátech, ale oči mi padly na knihu s názvem „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“. Cože? To mi hned připomnělo Jáchyma. Sice se nestalo, že by na mě nějakou omluvu zařval, protože on se neomlouval vůbec, ale nějak jsem z něj měla tenhle pocit.
Jakmile malá večer usnula, začala jsem knihu číst, a ještě tu noc ji dočetla. „Můj bože, to by mohlo být ono,“ cítila jsem konečně pochopení. „Proto se nejspíš chová jako slon v porcelánu! Proto nechápe, jak se cítím, a je tak strašně sobecký!“ Ta kniha má totiž podtitul „Deník manžela s Aspergerem“ a napsal ji americký muž, který jako by byl Jáchymem.
Přesně jsem poznávala situace, které popisoval ze svého manželství, a strašně se mi ulevilo. Vyplývalo z toho totiž, že Jáchym se nechce chovat tak hloupě, jenom tak funguje jeho mozek, protože má nejspíš Aspergerův syndrom a ani o tom neví. A že když bude chtít, může se naučit chovat ohleduplně. Věřila jsem, že chtít bude, protože o mě a malinkou nechce přijít. Měla jsem pravdu. Sice nejdřív vyletěl vzteky, když jsem mu knihu ukázala, ale pak byl ochotný si ji přečíst. Čeká nás dlouhá cesta k nápravě, ale věřím, že to zvládneme.
