Zdroj: se svolením Blanky Kovaříkové
Míla Mellanová: Začínali u ní Brodský, Fišer i Zázvorková
Jen díky jejímu nadšení a financím, které poskytoval manžel advokát, mohlo vzniknout Pražské dětské divadlo, první stálá scéna pro nejmenší diváky. Míla Mellanová patřila k typickým levicovým intelektuálkám, které se pokoušely za první republiky realizovat své sny.
Míla milovala divadlo. Chodila na soukromé hodiny herectví k přední člence činohry Národního divadla Marii Hübnerové a do režie se nechala zasvětit od Jana Bora, režiséra Švandova divadla. Zpočátku působila jako režisérka v divadle Uranie a Švandově divadle, ale pak ji zasáhl zážitek z návštěvy moskevského divadla pro děti a rozhodla se založit podobnou scénu u nás. Do Moskvy se v roce 1934 vypravila se skupinou levicových umělců, mezi nimiž byla i její nejlepší kamarádka Běla Friedländerová. Běla byla závodní plavkyně a lyžařka, první žena V. M. Havla (pozdějšího otce prezidenta Václava Havla) a také organizátorka dívčích táborů. Později se provdala podruhé za architekta Václava Pilce, který pro ni v Praze na Poříčí postavil hotel Axa s plaveckým bazénem a dvěma tělocvičnami. Podle vzpomínky Běliny vnučky se obě mladé ženy vydaly na nádraží k vlaku mířícímu do Sovětského svazu v teplácích a s ruksaky na zádech a doprovázeli je jejich partneři v elegantních oblecích a kožiších.
Pytlík mouky jako odměna
Míla se ale inspirovala i jinde než jen v Sovětském svazu. Avantgardní dětské scény existovaly také v Německu a ve Francii. Nakonec nebyl ani tak problém Pražské dětské divadlo v roce 1935 založit, jako pro něj shánět finance. Míle nezbylo než ho dotovat z vlastních zdrojů, přitom však na ničem nešetřila. Od počátku se obklopila kvalitními spolupracovníky – choreografii dělaly Nina Jirsíková a Jožka Šaršeová, hudbu skládal Jan Seidel, Václav Trojan či Jaroslav Křička, mezi výtvarníky byl Ondřej Sekora nebo Josef Wenig a v dětském hereckém souboru se objevil nevídaný počet talentů. Své první kroky na jevišti si tu vyzkoušel Karel Richter, pozdější herec a ředitel Divadla Jiřího Wolkera, Stanislav Fišer, později člen Městských divadel pražských a jedinečný dabér Vinnetoua, ale také Rudolf Hrušínský, Antonín Jedlička, Zdeněk Řehoř, Karel Pech, Vlastimil Brodský a Stella Zázvorková.
Podmínky pro práci přitom nebyly nijak ideální. Soubor střídal scény – kde jim zrovna nabídli slušný nájem. Za války pak často vyjížděli na zájezdy po celé republice. Stella Zázvorková na to vzpomínala: „Jezdili jsme po vlastech českých, v zimě ve vlacích, které byly někdy i bez oken, a za představení nám dávali pytlík mouky.“
Dal jí svůj slib
O umělecké skupině Míly Mellanové napsal v roce 1937 časopis Eva: „Z její dvouleté činnosti jsme se přesvědčili o zásluze i obtížích, s jakými se dětská scéna setkává. Především se týkají repertoáru. Her pro mládež je nesmírně málo a těch, které by mohly vidět se stejným zájmem děti čtyřleté až čtrnáctileté, snad vůbec není.“ Míla si proto některé hry psala sama nebo je překládala – ostatně stala se i autorkou několika dětských knížek, oslovila také Jaroslava Foglara, jehož Tábor ve Sluneční zátoce uvedla jako divadelní inscenaci. Spolu s Masarykovým lidovýchovným ústavem vyhlásila soutěž o nejlepší dětskou hru.
„Z 1. září 1943 mám dodnes schovanou svou první pracovní smlouvu s Mílou Mellanovou,“ říká herec Karel Richter (*1926). „Potvrzuji vám obsah ústního ujednání, podle něhož jsem byl angažován jako člen Pražského dětského divadla bez vyhrazení oboru rolí do 31. srpna 1944. Jsem povinen vystoupiti v osmi představeních měsíčně za měsíční plat 800 korun,“ píše se v ní. V té době zažil velkou slávu, protože zároveň točil hlavní dětskou roli v Krškově filmu Kluci na řece. Se svou první ředitelkou se viděl naposledy den před její smrtí v roce 1964 a slíbil jí, že se bude starat o to, aby divadlo pro děti dál vzkvétalo, i když už se jmenovalo Wolkerovo a Míle dávno nepatřilo.
Vděčný podnájemník
Dalším hercem, který na Mílu nedá dopustit, je Stanislav Fišer (*1931): „Byl konec války a já šel dělat zkoušky do Pražského dětského divadla. Recitoval jsem Křičkovu básničku Jednička lomená jedničkou, což bylo pro čtrnáctiletého kluka pod úroveň, a tak jsem přidal ještě Villonův Nářek někdejší sličné zbrojmistrové. V půlce mě stopli a já pochopil, že jsem asi neudělal nejlepší dojem. Tak snad půjdu na číšníka, říkal jsem si a najednou přišel dopis: Okamžitě se dostavte. Zítra zkouška a odpoledne hrajete jako záskok.
A smlouva pro herce eléva na tisíc korun měsíčně. Divadlo tenkrát sídlilo v Akropoli na Žižkově a hrálo od 10 hodin pro školy, takže v osm tam všichni museli být. Já jsem vstával ve 4 hodiny, abych stihl dojet z Poděbrad autobusem nebo vlakem, v poledne byl oběd a pak jsme hráli znovu od 14 do 16 hodin, načež pak jsem zase běžel na vlak a zpátky domů. To se nedalo vydržet, tak mi maminka našla podnájem v Nerudově ulici, byly s tím samé problémy, až mi najednou v roce 1949 řekla Míla Mellanová, že by pro mě měla byt. Dala mi adresu a já se tam s maminkou vypravil – a najednou jsme zůstali stát u Železničního mostu a zírali jsme na vilu a nevěřili jsme svým očím, že tady bychom mohli bydlet.“ Na rohu Rašínova nábřeží a Libušiny ulice v Praze si totiž Mílin otec Vojtěch Mrázek, lékař a zakladatel moderního českého lázeňství, nechal postavit secesní vilu Libušinku. Navrhl ji architekt Emil Králíček, který ji obohatil o kubistické prvky, a v letech 1912–13 ji postavil Matěj Blecha. Do vily se Míla s rodiči nastěhovala v roce 1913, právě jí bylo čtrnáct let. Když Vojtěch Mrázek zemřel, jeho žena se znovu vdala za komerčního radu Josefa Macháčka a ve vile žila až do roku 1959 spolu s dcerou a jejím mužem JUDr. Jaroslavem Mellanem. Mellan byl úspěšný a uznávaný advokát, který mohl Mílu dobře finančně zajistit. Naštěstí se zároveň zajímal i o umění, sám sbíral obrazy a výtvarníky štědře podporoval.
Loutka paní Švitorkové
Fišer se skutečně stal podnájemníkem ve vile Libušince, čímž zachránil Mellanovy, že se nemuseli z nadměrných metrů vystěhovat. Získal půlku jejich bytu, který měl vestavěný bílý nábytek, jídelnu s krbem, hudební salon s klavírem a krásné štuky na stěnách. V domě bydlela ještě jejich služka, domovník pan Kalina a dva pinčlové manželů Mellanových. Vlastních dětí se nedočkali, i když s nimi celý život tak rádi tvořili. Mílu po únoru 1948 z jejího divadla vyhodili a její manžel přišel o klienty. Mellanové nabídl práci Josef Skupa a vymyslel pro ni vedle zavedeného Spejbla, Hurvínka a Máničky loutku paní Švitorkovou, z níž se později vyvinula teta Kateřina v podání Heleny Štáchové. Počátkem 60. let si Míla přivydělávala také jako dramaturgyně v divadle Sluníčko v Dětském domě na Příkopech a občas tam i mluvila za některé loutky. V roce 1961 zemřel Jaroslav Mellan, o tři roky později Míla. Vnučka Běly Friedländerové dodnes opatruje zlaté náramkové hodinky, které jim Míla před smrtí darovala. Divadlo Jiřího Wolkera bylo v roce 1991 přejmenováno na Divadlo na Starém Městě a zaniklo v roce 1998. Dnes v jeho prostorách působí Divadlo v Dlouhé.
ZDROJ: časopis Vlasta, časopis Eva
