Zdroj: Shutterstock
Dcera brutálně zabila kočku, sousedce vyhrožovala smrtí a já skončila v nemocnici
Svůj příběh začínám psát krátce poté, co jsem opustila brány nemocnice. Nebylo to poprvé, co jsem se ocitla v péči lékařů, nikdy jsem však v jejich rukách nestrávila víc než pár hodin.
Tentokrát to bylo několik dlouhých dní a nocí strávených v šílených bolestech, po kterých jsem byla propuštěna do domácího ošetřování. A právě teď, v prázdném a tichém bytě, si asi poprvé v životě uvědomuji a nahlas říkám, že mám problém. Ten problém se jmenuje Silva. Moje jediná dcera. Po odchodu manžela a jejího otce, který jen pár měsíců po mém návratu z porodnice zjistil, že se na rodičovství vůbec nehodí, jsem se Silvou zůstala sama. Přesvědčovala jsem se, že ji zvládnu vychovat i bez pevné otcovské ruky a že žádného muže a náhradního tatínka doma nepotřebuju ani já, ani Silva. Přiznávám, že mě občas trápily výčitky svědomí, že jsem svému dítěti nebyla schopná najít pořádného tátu. Nakonec jsem je ale hodila za hlavu a znovu se soustředila na Silvu. Na to, aby měla totéž, co její spolužáci a kamarádi. A možná i trochu víc.
Mrštila s kočkou o dům
Při tom všem jsem přehlížela to, co bylo zjevné, a to, na co mě postupem času začali upozorňovat rodiče Silviiných kamarádů, ale i učitelé ve škole. Nechtěla jsem ani vidět, ani slyšet, že Silva je velmi agresivní a nevyrovnaná, že má záchvaty vzteku, že bezdůvodně napadá své kamarády a troufá si i na dospělé. Jako smyslů zbavená jsem křičela na svou sousedku Janu, která přišla s tím, že jí moje Silvinka zabila kočku. Že s ní mrštila o dům takovou silou, že bylo zvíře na místě mrtvé. A to celé bez jediného důvodu a bez jediné výčitky. Byla jsem přesvědčená, že si Jana celou věc vymyslela. Důvod její lži mi unikal, protože Janu jsem vždycky považovala za spojence a snad za jedinou osobu, které jsem se mohla bez zdlouhavého vysvětlování vybrečet na rameni, když mi prostě a jednoduše docházely síly. Od té doby, co Jana, z mého pohledu křivě, obvinila Silvinku, jsme spolu nepromluvily.
Připomínky k Silviinu nevhodnému chování se ale hromadily, a tak jsem se jednoho dne rozhodla s tehdy šestnáctiletou Silvou promluvit. Byl hezký letní večer, seděly jsme spolu na terase a já měla dojem, že je ideální čas na rozumnou rozpravu matky s dcerou. „Víš, Silvo, donesly se ke mně takové zprávy… Nevěřím jim, ale ráda bych od tebe slyšela, že to není pravda. Že nejsi na nikoho hrubá a zlá? A ta věc s Janinou kočkou, že je to nesmysl? Že si to Jana vymyslela?“ Naprosto klidně a s úsměvem na rtech mi Silva přísahala, že nic z toho není pravda. Ten večer jsem usínala klidná a spokojená. Své dceři jsem věřila. Kolem třetí ráno se Silva přiřítila do mé ložnice. Mžourala jsem do světla a nevěděla, co se děje.
První rána pěstí
„Silvinko, stalo se něco? Proč nespíš?!“ zašeptala jsem rozespale a snažila se zaostřit. Právě ve chvíli, kdy se mi to povedlo, jsem dostala první ránu pěstí. A hned vzápětí druhou. Neschopná jediného slova jsem sledovala odcházející Silvu, která se ještě vztekle sykla: „Už nikdy se mě neptej na tak blbý věci!“ Pak zabouchla dveře a zmizela.
Neměla jsem sílu za ní jít, ani vstát z postele a dojít si pro kapesník, abych si utřela krev, která mi tekla z nosu po bradě a vpíjela se do bílého polštáře. Zírala jsem do tmavého stropu a do hlavy se mi vkrádalo rčení: na každém šprochu pravdy trochu. Nakonec jsem usnula. K ránu mě vzbudilo bouchnutí dveří, když Silva odešla do školy. Přemohla jsem se, vylezla z postele a zavolala do práce, že nemohu přijít. Po dlouhé sprše jsem si dala pořádného panáka a zapálila si cigaretu. Ani jedno z toho běžně nedělám, ale právě v tu chvíli jsem na nic jiného neměla chuť. Přemýšlela jsem, co dál? Co mám dělat? Realita byla příliš zjevná a nebylo namístě si cokoliv namlouvat.
Sousedce vyhrožovala smrtí
Kolem poledne jsem na sebe nanesla asi tunu líčidel a vydala se za Janou. Když otevřela dveře, zalapala po dechu a pak mě beze slova pozvala dál. Postavila přede mě hrnek čerstvé kávy a nechala mě vymluvit. „Já ti to říkala mockrát! Ale tys to nechtěla slyšet. Nechtěla jsi vidět, že má Silva problém! Třeba s tou kočkou… Řekni mi jediný důvod, proč bych si to vymýšlela? Petro, já to viděla na vlastní oči! Jak Silva tu kočku pozoruje a najednou, v jedný vteřině, ji chytla za ocas a švihla s ní o barák. A víš, co mi řekla, když jsem se jí ptala, proč to udělala?“ Zakroutila jsem hlavou. „Řekla mi, ať držím hubu, nebo že to příště budu já!“ Znovu jsem se rozplakala. Tohle přece nemohla být moje Silvinka. Moje malá holčička… „Petro, na slzy teď není čas. Musíš něco udělat, než to bude ještě horší. Musíš se Silvou k doktorovi. Ta její agrese se musí nějak utlumit!“
„Nemůžu… ona… vyroste z toho.“ V rukách jsem žmoulala kapesník a absolutně jsem si nepřipouštěla, že bych měla jít se Silvou na psychiatrii nebo k psychologovi nebo kdo ví kam. Co by tomu proboha řekli lidi… „To je snad jedno, co by tomu kdo řekl! Chceš, aby tě Silva zmlátila znovu? Nebo aby zmlátila někoho jinýho? Nebo někoho zabila? Tohle už není legrace, Petro!“
Dcera napadla spolužačku
„Silva by nikdy nikoho nezabila! Zasedla sis na ni kvůli tý tvý pitomý kočce!“ „Už zase se jí zastáváš…,“ přidala na hlase Jana. „Je to moje jediný dítě!“ bránila jsem Silvu a uvědomila si, že ani po tom, co se stalo, nejsem schopná ji odsoudit. Po dvou hodinách jsem od Jany odcházela s tím, že se celá věc určitě nějak vysvětlí. Ten večer, a vlastně ani několik následujících dní, jsem ale nenašla odvahu se Silvy zeptat, proč to udělala. Postupně se náš život vrátil „do normálu“ a já nechtěla ten relativní klid narušovat v tu chvíli zbytečnými otázkami. Občas se ke mně doneslo, že Silva napadla spolužačku, strčila paní při vystupování z autobusu a na svého bývalého přítele zaútočila s nůžkami v ruce. Na všechno jsem reagovala tak, že to se Silvou řeším a že bude všechno brzy v pořádku. Omlouvala jsem ji, a když bylo potřeba, platila jsem bolestné i za mlčení.
Strach z dcery se stupňoval
A já sama? Dělala jsem, že se nic neděje, ale podvědomě jsem tušila, že mám obrovský strach. Ze Silvy i z toho, že přijde den, kdy mě někdo z mé ulity vytáhne a já se všemu budu muset postavit čelem. Tu a tam jsem se znovu stala Silviinou obětí. Obvykle mě napadala kvůli malichernostem. Špatně vyprané tričko, večeře, na kterou neměla chuť. Vyražený zub i pár stehů jsem dokázala lékařům vysvětlit, ovšem těžký otřes mozku a zlámaná žebra už vyvolávaly příliš mnoho otázek. Nejen v nemocnici, ale hlavně u mě samotné. Kam až to zajde?
Hlava mi třeštila, svět se se mnou točil, ale už jsem pochopila, že jsem jediná, kdo může ten kolotoč zastavit… Sebrala jsem poslední zbytky sil, vzala do ruky telefon a vytočila číslo na krizovou linku…
ZDROJ: časopis Vlasta
