Když mi bylo devět deset, už jsem tomu věřit přestávala. Proč by máma brečela večer u stolu?

To už jsem věděla, že lidé někdy lžou, a došlo mi, že lhát může i ona mně. Seděla u stolu, čekala na tátu, a když potom přišel, brečela ještě víc. Slyšela jsem to z pokoje, i když jsem si zakrývala uši a zalézala pod peřinu. Taky jsem slyšela, jak se hádají. Máma křičela něco o flundrách a já nevěděla, co to je. „Babi, co je to flundra?“ osmělila jsem se jednou, když nás s bráchou hlídala babička. „Kdes to, prosím tě, slyšela, takové ošklivé slovo? To vůbec nemáš ještě znát,“ byla její odpověď. Tak jsem se zeptala spolužačky, která mluvila podobně ošklivými slovy, která jsem neznala. „To je ženská, co se tahá s mužskejma,“ odpověděla a já nebyla o nic chytřejší. Nevěděla jsem, co je „tahat se s mužskejma“ a dál se ptát jsem se styděla.

Někdy jsem natrefila na mámu i pozdě v noci. Pořád seděla v kuchyni, potmě, a pořád čekala. A někdy táta nepřišel v noci vůbec, až druhý den, a to potom spolu nemluvili, jenom si psali papírky. A pak si nás jednou máma zavolala do kuchyně a řekla nám, že táta už nepřijde vůbec. Že si ho ta flundra úplně odvedla. To už jsem nevydržela se nezeptat: „Kdo je to?“ Bylo mi jedenáct a chtěla jsem přesnou informaci. „To je zlá ženská. Ať si ho nechá, ale tady už se neukáže,“ řekla máma rezolutně a myslela to vážně. Rok jsme tátu neviděli, jenom když na nás někdy počkal před školou. Ale moc často to nebylo. Někdy tam s ním čekala nějaká ta paní, co byla flundra. Jak jsem stárla, došlo mi, že to není žádná pohádková čarodějnice, co muže žere jako Jeníčka a Mařenku. Bylo mi čím dál jasnější, že existují nějaké vztahy mezi lidmi, kterým ještě nerozumím. Máma v kuchyni plakala pořád a někdy si k tomu brala lahev vína. Bylo to čím dál častější a někdy s ní pak nebyla vůbec rozumná řeč. Víc a víc času jsme s bráchou trávili u jedné nebo druhé babičky. U té druhé, tátovy mámy, se někdy táta zjevil a přinesl nám čokolády. Flundra s ním nebyla nikdy. Někdy jsme slyšeli, jak na mámu nadává, ale babička mu říkala, aby byl zticha. A pak jsme byli u babičky dokonce spoustu týdnů, protože máma byla v nemocnici. Když jsme se vrátili domů, byla jako vyměněná, hrála s námi hry a začala jezdit na výlety. A my si zvykli, že táta se stal vzdálenou postavou, kterou vídáme jen občas.

Pak jsem postupně pochopila, v čem vztahy mezi muži a ženami vězí. Že s flundrami se to má ještě trošku jinak, než jsem si myslela. Pozorovala jsem, jak se moje spolužačky zamilovávají do spolužáků, viděla jsem jejich lásky a první rozchody a nechávalo mě to chladnou. Zatímco se dvě moje spolužačky z gymnázia ve třeťáku musely vdávat, protože čekaly dítě, já procházela dalšími ročníky jako panna. Až na vysoké škole mě okouzlil starší spolužák. Milý a hezký a měla jsem to štěstí, že i já jsem se mu líbila. Dodnes nevím, čím jsem ho zaujala. Životní naivitou proti jeho zkušenostem? Snad.

Začali jsme spolu chodit a brzy se i vzali. Hlavně proto, abychom mohli dostat společný pokoj na kolejích. Nejdřív bylo všechno krásné, trávili jsme spolu každičkou volnou chvilku, ale jak to ve vztazích bývá, za nějakou dobu by bylo přirozené být někdy taky každý sám. Jenže já to nechápala, těžko jsem snášela už to, že měl Mirek přednášky a semináře v jinou dobu než já a pak že začal pracovat v laboratoři, kde chtěl získat po škole místo. „Seděl jsem tam do noci,“ říkal mi často a já, přestože jsem věděla, že jeho práce spočívá opravdu v pozorování bez ohledu na čas, jsem se začala cítit mizerně. Neuvědomovala jsem si, že se ve mně ozývají vzpomínky na mámu, která sedávala v kuchyni a čekala na tátu a plakala při tom. Nebudete tomu věřit, ale vůbec mi to nedocházelo. „Já nechápu, co se s tebou děje,“ říkal mi Mirek, když jsem mu vyčítala, že se někde courá, místo aby byl se mnou. „Přece víš, že sedím buď v knihovně, nebo v práci, kdy se mám podle tebe učit?“ vztekal se a já si nedokázala připustit, že má pravdu. Plakala jsem, že na mě kašle, že už mě nemá rád, že si našel někoho jiného. Dělala jsem mu ze života pořád větší a větší peklo, až se za mnou domů opravdu netěšil. „Doufám, že až začneš taky pracovat, tak tě to věčné podezírání přejde,“ říkal a já se zlobila, protože jsem pevně věřila, že na vině je on a já jsem v právu.

Vydrželi jsme takhle žít šest let. Moje nejistota a úzkost se nijak nezmenšily, ani když jsme už bydleli v pronájmu a pracovali oba. Když jsem přišla domů a on tam ještě nebyl, nevěděla jsem, do čeho se pustit, abych zaplašila přemýšlení o tom, kde asi je a s kým. „Mám tě rád, ale už s tebou nevydržím,“ řekl mi nakonec a požádal o rozvod. Brala jsem to jako potvrzení, že jsem pravdu měla já. Tvrdil mi, že nikoho jiného nikdy neměl, ale já mu nevěřila, zvlášť když se pak do roka znovu oženil. Mně trvalo pět let, než jsem se zamilovala. Musela jsem přitom překonávat strašný strach z toho, že mě zase opustí. Měla jsem ale štěstí. Zdeněk měl trpělivost a kamaráda psychoterapeuta. Ten si se mnou promluvil a poslal mě k někomu dalšímu, protože jak říkal, on své známé mezi klienty mít nechce ani nesmí. „Pořád se zoufale bojím, že mě opustí. Nemůžu uvěřit, že by nějaký muž byl jiný než můj táta,“ vysvětlovala jsem terapeutce, ke které mě poslal. Probíraly jsme to spolu dva roky a Zdeněk věřil, že mu uvěřím zase já. Bylo to těžké, protože mezitím můj bratr střídal partnerku za partnerkou a já mohla jen pozorovat, jak je to ničí. Ale aspoň já jsem nakonec štěstí měla. Pořád ve mně trochu trne, když se Zdeněk odněkud vrací později, než hlásil, ale jsme spolu už přes dvacet let a šťastní, jak jen to mezi lidmi jde.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články