Světlo světa spatřila 21. ledna 1817 v barokním domě na Starém Městě pražském a do vínku dostala jméno Amalie Maria Johanna. Když v roce 1820 zemřela v pěti letech její sestra, prvorozená dcera Gabriela, stala se nejstarším dítětem rodiny. Ještě téhož roku se narodil její bratr Josef a o osm let později druhý bratr Quido.

Zdroj: Youtube

Svobodomyslná domácnost

Do pětičlenné umělecké rodiny Mánesů přibyl ještě strýc Václav, otcův bratr, rovněž malíř. Děti Mánesovy kamarádily s Karlem a Emanuelem Purkyňovými, jejichž otec, lékař a biolog Jan Evangelista Purkyně, vdovec, dával svým synům, pokud se výchovy týkalo, nebývalou volnost. Amalie se v jejich svobodomyslné společnosti otrkala jako málokterá dcera z měšťanské rodiny. Tady získávala svou nebojácnost a tvrdost, ale i povědomí, že holka je podřadnější. „Vědí, já jsem viděla, že oba bratři se stanou velkými kumštýři, a mužskej je mužskej, ten to v kumštu přece dál přivede než ženská, tak jsem si řekla: Budeš vydělávat, aby se oni mohli cele tomu kumštu obětovat!“

Třebaže Amalie byla také malířsky nadaná, na rozdíl od svých bratrů ale nemohla jako žena studovat na malířské akademii, kde působili její otec i strýc. Učila se tedy krajinomalbě jen u svého otce. Byla, jak později říkala svým žačkám, do kumštu „Feuer und Flamme“ (hodně zapálená). Malování jí bylo opravdovou potřebou, měla vrozený talent, který mohla rozvést daleko víc, kdyby sama na sebe nevzala jiný životní úkol. Dobrovolně ustoupila do stínu svých bratrů, pečovala o ně, finančně je podporovala a obětovala jim nejen svou uměleckou dráhu, ale i své životní štěstí.

Amalie se také kvůli bratrům nevdala, to ale neznamenalo, že o milostných vztazích neměla ani ponětí. Byla velmi půvabná a o ctitele neměla nouzi. Nejtěžší asi byla její volba mezi bratry a sochařem Václavem Levým, který ji požádal o ruku. Jistě pro ni nebylo lehké ho odmítnout.

Po smrti otce

Když roku 1843 zemřel otec Antonín, přestěhovala se Amalie i se svými bratry a nemocnou matkou z bytu na Hradčanech do domu ve Spálené ulici číslo 75, kde pak všichni sourozenci bydleli téměř třicet let.

Amalie se ujala vedení celé domácnosti. A nejen vedení, ale i péče o bratry, byli totiž příliš umělci a příliš idealisty, než aby se starali o životní denní potřeby. Zvlášť Josef nerad pracoval na objednávku a Amalie se snažila ušetřit ho starostí o peníze, i když jejich finanční poměry byly neutěšené. Bohužel, Josefovi a Quidovi umění nevynášelo. Jejich sestra kvůli nim šetřila, kde mohla: „Ani rukavičky si nekoupím.“

Aby zajistila rodinu, převzala po otcově smrti většinu jeho soukromých kurzů kreslení, které vedl u bohatých šlechticů. V aristokratických kruzích 19. století patřilo malování k výchově dívek, stejně jako hraní na klavír nebo vyšívání. Od nich se Amalie vracela sice vyčerpaná, ale s nejlepšími honoráři.

V roce 1853 si pak otevřela ve Spálené ulici soukromou malířskou školu pro dámy a dívky ze šlechtických a měšťanských ro- din. K jejím nejznámějším žačkám patřily Marie a Libuše Riegrovy, vnučky Františka Palackého, Renáta Tyršová nebo patnáctiletá Zdenka Braunerová, ze které se stala známá česká malířka. Všechny žákyně s talentem i bez něj k Amalii chodily rády. Učily se malovat a přitom si s dámou originálního vyjadřování povídaly: „Mně můžou říct všechno, já jsem jako ten hrob, já nic neprozradím!“

Vynikající krajinářka

Umělecká krev a smysl pro přírodní krásy Amalii vyháněly z Prahy, kdykoli k tomu byla příležitost. „Co jsem malovala, to jako by mně patřilo, ať to byl nějaký starý zámek, nebo voda, nebo krásný Baumschlag – všechno mi to patřilo i ten celej horizont a všechen luft. To byly nejkrásnější chvíle mého života.“

Občas si vyšetřila pro sebe celý den. To potom třeba ve čtyři hodiny ráno nasedla do dostavníku směr Krkonoše, procházela krajinou a unesená horskou scenérií, malovala. K večeru sbalila fidlátka: malířský kufřík se štětci, barvami, kalíškem na vodu, archy papíru a složený stojan a trmácela se zase zpátky. Další ráno ji opět čekalo vyučování. „Nemohla jsem dělat to, co mne těšilo, musela jsem dávat hodiny a vydělávat,“ posteskla si jednou.

Amalie tvořila v romantickém duchu, plném fantazie, návratů k přírodě a historii. Zachycovala místa a zákoutí, která velmi dobře znala, typicky českou krajinu, kterou tak ráda procházela.

Nejraději malovala lesy, tůně a studánky. Tvořila osobitou škálu tónů od hnědi k nafialovělé modré až k rezavě černým odleskům, venkovské střechy zbarvila až do oranžova a louky se před ní rozprostíraly v lehce nažloutlé zeleni. Barevnost jejích děl je úžasná. Jasnost, čistota a kombinace barev je dokonalá.

Související články

Ačkoli na vlastní malování neměla příliš času, přesto po sobě zanechala padesát pět akvarelů a šest olejů. První samostatná výstava jejích děl však byla až v roce 1934, padesát let po její smrti.

Rázně ukončila bratrův vztah

V roce 1846 Amalie přijala na výpomoc dvaadvacetiletou Františku Šťovíčkovou z malé vesničky na Sedlčansku. Českých služek byly tehdy plné měšťanské domy. Za necelý rok se z Mnichova, ze zkušené, vrátil domů Josef. Sedmadvacetiletý malíř, ctitel dívek a žen, oslňoval dámy štíhlou postavou, plavými vlasy, vtipem a dvornými způsoby. Fanynka byla hezká, netrvalo dlouho a malíř se do ní zamiloval. K různým obrazům mu stála modelem a brzy nato se stala i matkou jeho dítěte. Josef si ji údajně chtěl vzít, to ale vůdkyně malířského tria nesla velmi nelibě. V její praktické mysli utkvěla představa, že se nadaný bratr dostane do chudé domácnosti, kde mu nedostatek peněz nedovolí tvořit. A tak učinila tomuto románku rázný konec tím, že mladou dívku, tehdy již těhotnou, vypověděla z domu. Byla to krutá rána pro oba milence.

Příběh vyšel najevo až z Josefovy pozůstalosti. Dosud ctěná, třebaže trochu podivínská Amalie najednou vypadala jako zlá žena. Na Amalii se snesla snůška obvinění, zatímco předčasně zesnulý Josef zůstal v očích veřejnosti bez poskvrnky. Jinak o dávné události smýšlely bývalé žačky. Znaly slečnu učitelku jako šlechetnou bytost obětující se bratrům. Navíc Amalii prý otec na smrtelné posteli zapřísahal, aby dbala na to, aby bratři zůstali svobodní. Podle něj malíř, chce-li tvořit, nemá vstupovat do manželství, které brzdí tvůrčí rozlet. Také myslela na pověst jak Josefa, tak celé rodiny. Jejich mravopočestní chlebodárci, stejně jako nemocná matka by s takovým svazkem rozhodně nesouhlasili…

Zůstala sama

Po smrti matky roku 1852 zůstali sourozenci sami. V druhé polovině 60. let zasáhla do života rodiny Josefova nemoc. Jeho duševní zdraví se neustále zhoršovalo, proto jej na jaře roku 1870 vyslal jeho mecenáš Vojtěch Lanna do Itálie, aby tam přišel na jiné myšlenky. Bylo však pozdě. Neznalost jazyka, cizí prostředí a hluk Říma působily na Mánesa zcela opačně. Amalie musela pro nemocného bratra, které ho našla ve velmi zuboženém stavu, přijet a odvézt ho zpátky domů. Nikdy o této cestě nechtěla mluvit. V prosinci 1871 pak Josef zemřel.

Po Josefově smrti Amalie soustředila svou péči na mladšího bratra Quida, ačkoli ani její láska, ani její obdiv k němu už nebyly takové jako k Josefovi. Roku 1880 zemřel i Quido. Amalie zůstala samotná jen se svou srdeční chorobou. Známí byli překvapeni jejím nezdravým vzhledem a zhoršující se náladou i postupujícím podivínstvím. Amalie Mánesová totiž při všech svých starostech dříve nikdy neztrácela svérázný humor. Až teď.

Poslední dny

Její bývalá žákyně Anna Lauermannová charakterizovala svou učitelku „jako temperament určitě umělecký, podléhající náladám buď naprosto kladným, anebo naprosto záporným… jako bytost neobyčejně dobrou, podléhající více citovým impulzům nežli rozumovým důvodům, víc náladám nežli rozmyslu, více inspiraci okamžiku nežli sobecké vypočítavosti“.

Po smrti Quida se začala stranit společnosti. Odmítala lékaře, když prý „nepomohli ani Pepimu, ani Quidonovi“. Na pozvání svých žaček na letní sídla nereagovala a žila už jen ze svých vzpomínek.

Amalie Mánesová zemřela náhle v noci na 3. června 1883. Sama do konce jejich života pečovala o tři malíře z Mánesova rodu, nakonec zůstala úplně opuštěná, aby „nikomu nepřekážela“. Jen ptáci v klecích na zasklené pavlači byli společníky v bytě zemřelé malířky. Byla pochována na Olšanských hřbitovech ke svým dvěma bratrům Josefovi a Quidovi, a tak se opět všichni tři sešli.

ZDROJ: časopis Vlasta, Anna Lauermannová-Mikschová: Lidé dob minulých, 1940