Byl jednou jeden princ a tomu se každou noc zdálo o krásné dívce. A byla jednou jedna princezna a ta se každou noc ve snu setkávala s krásným mladíkem. Ve snu spolu mluvili, procházeli se po zahradách, vyprávěli si příběhy a zamilovali se do sebe. A potom, když měli uzavřít sňatek, nechtěli nikoho jiného než právě toho, koho potkávali ve snech. Princ nedal jinak, než že ta dívka musí někde existovat, i když si všichni mysleli, že se zbláznil. Vypravil se ji do světa hledat, přestože mu to jeho otec zakázal. A opravdu tu dívku v daleké zemi našel a pro sebe ji jako nevěstu získal, protože ona taky chtěla jen jeho. „Hezká pohádka,“ řekl si určitě každý, kdo to taky poslouchal, „jenomže jenom pohádka, takové věci se přece ve skutečnosti nestávají.“ Jenže stávají, to bych vám právě chtěla říct.
Bylo mi tenkrát šestadvacet. Hezká a milá, když se na sebe dívám na fotky z té doby, můžu to klidně prohlásit. O nápadníky jsem nouzi neměla, jenže mně se žádný tak úplně nelíbil. „Ještě jsem nepotkala toho pravého,“ říkala jsem mámě i ostatním, kdo se mě ptali, jestli jsem se už konečně zamilovala. To jsem jim už ale nepřiznala, že zamilovaná jsem. Nemohla bych totiž prozradit, že můj vyvolený za mnou přichází do snů. Nezdálo se mi o něm každý den, ale trvalo to dlouho, nejmíň rok, a vždycky to byly sny krásné, ze kterých se ráno nechcete probudit. Takové, co se jim říká „živé“, protože se neodehrávají v žádném vymyšleném světě a nevystupují v nich žádní vymyšlení lidé. S mužem, který v nich za mnou přicházel, jsem prožívala nejrůznější situace, jako by byly z mého opravdového života. Když se to stalo poprvé, probudila jsem se celá zmatená, vlastně jsem se vůbec nemohla probudit, trvalo hodnou chvíli, než jsem uvědomila, že sen nepokračuje, že už jsem vzhůru a do očí mi přes tenké závěsy na oknech ložnice svítí slunce. Podívala jsem se nevěřícně vedle sebe na postel, protože tam v noci někdo spal, ale zjistila jsem, že teď tam nikdo není. Pomalu mi docházelo, že se mi to zdálo, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Hledala jsem pohledem jeho tričko a kalhoty hozené přes židli, ale nic tam nebylo. Připotácela jsem se do kuchyně jako opilá. „Něco se mi zdálo, nemůžu se z toho vůbec probudit,“ vysvětlila jsem mámě, když se ptala, co se děje. „Nemůžeš nebo nechceš?“ smála se mi a měla pravdu, já se probudit nechtěla, bylo to krásné a litovala jsem, že to byl jen sen. Teď už jsem rozeznávala jasně, že ten muž byl jen vidina mého mozku, a cítila jsem, že je to škoda. Jako se na sny zapomíná, zapomněla jsem i já a šla do práce a odpoledne na rande s Honzou, co jsem s ním tehdy chodila.
Asi za měsíc se to ale opakovalo. Ne stejný sen, tentokrát žádné tričko přes židli, ale výlet s tím mužem do Jindřichova Hradce. Byla jsem tam asi rok předtím, s kamarádkami. Tentokrát byl mým společníkem on, prošli jsme zámek, procházeli se kolem rybníka, zašli na oběd do restaurace. Probudila jsem se zase úplně šťastná a jak se to někdy stává, strašně jsem se snažila vzpomenout, o čem ten sen byl, než se mi úplně vykouří z hlavy. Nejdřív mi nedošlo, že v něm byl zase ten stejný muž, ale pak ano, a byl to zvláštní pocit. „Škoda, že to byl jenom sen,“ cítila jsem jasně, ale nikomu jsem o tom neřekla.
Pak jsem ho začala potkávat znova. Ne každou noc, ale třeba jednou za dva týdny jsem s ním prožila buď nějaké zvláštní dobrodružství, nebo úplně obyčejný den. Bylo to tak příjemné, že jsem opravdu litovala, že není skutečný, tak skvěle jsme si ve všem rozuměli. Z milostných snů s ním jsem se probouzela celá zrůžovělá a omámená, jako bych prožila opravdovou noc lásky s někým živým. Měla jsem výčitky svědomí před Honzou, mým reálným přítelem, že sním o někom jiném. Jenže když ten jiný stejně neexistoval? Navíc jsem čím dál víc získávala pocit, že se k sobě s Honzou nehodíme, ať už se mi o někom zdá, nebo ne. Nikomu jsem se se svým sněním ale nesvěřila. Začala jsem si myslet, že jsem blázen, jako si to jistě myslelo okolí toho prince z pohádky, a vlastně jsem si částečně přála, aby už za mnou muž ze snu chodit přestal.
Pak kamarádky vymyslely, že zas pojedeme na výlet do toho Jindřichova Hradce. Těšila jsem se na tři dny plné zážitků a nevěděla, že mě tam čeká můj osud. Sotva jsem vešla do hotelu, zůstala jsem jako přimražená: na jednom z křesel ve foyer seděl muž z mého snu! Stejné vlasy, stejné tričko, co měl tehdy přehozené přes mou židli, stejná jizva na bradě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zbledla jsem tak, že mě holky usadily do křesla naproti němu a donesly mi vodu. Všechno to viděl a ptal se, jestli nemůže pomoct. Je prý lékař, tak by to bylo namístě. Jenom jsem vrtěla hlavou, ale přesto zařídil, aby mě holky doprovodily do pokoje, a chvilku počkal, než si byl jistý, že je všechno v pořádku. Nemohla jsem mu říct, že nedokážu mluvit ne proto, že mi něco je, ale že se mi o něm pořád zdá!
„Slíbil nám, že se večer přijde podívat, jestli jsi v pohodě,“ říkaly pak kamarádky, a když pochopily, že mi vážně nic není, smály se, že se teda umím seznámit s fešáckým doktorem. Neuměla jsem si to vysvětlit, copak opravdu existuje? Zůstala jsem v pokoji, holky se šly projít a on v sedm přišel. Zkontroloval, že žiju, ale místo aby odešel, sedl si na židli a dal se do řeči: „Do tohohle města radši abych nejezdil, vždycky když tu jsem, tak se někomu něco stane. Když jsem tu byl loni naposledy, spadl jeden host ze schodů a zlomil si nohu.“
Počkat, počkat. Když jsme tady byly s holkama naposledy my, taky spadl jeden pán ze schodů a zlomil si nohu! Viděly jsme to, ale protože kolem bylo dost lidí, co mu pomáhali, už jsme se tam nechtěly motat. Kdy že to bylo? V červnu? No jistě, my tady byly taky v červnu! Mé sny dostaly najednou reálné vysvětlení. Já tehdy musela vidět, jak tenhle doktor tomu člověku pomáhá. Ani jsem si to neuvědomovala, ale můj mozek ho vnímal a asi i moje celé tělo a pak mi o něm začalo spřádat sny. „Promiňte, musím vypadat hloupě, jak mlčím a zírám, ale na něco jsem si vzpomněla, vlastně jsem tady tehdy byla taky,“ snažila jsem se něco říkat. Začali jsme si povídat o tehdejší návštěvě a o městě a pak mě vytáhl na procházku. Byla jsem jím okouzlená jako ve snech, ale co bylo zvláštní, okouzlený se zdál i on. Je to už spousta let a ještě nás to očarování nepřešlo. Jestli jsem mu o svém snění řekla? Řekla, a i když je založený vědecky, a ne pohádkově, moc se mu to líbilo.
ZDROJ: časopis Vlasta